Nejdůležitější summit NATO?

Hlavy aliančních států a vlád v doprovodu svých ministrů obrany a zahraničí se tak setkají poprvé od posledního summitu konaného v Chicagu v roce 2012. Přípravám na zářijový summit předcházely události, které do jisté míry promíchaly pořadí priorit a předpřipravily agendu dlouho plánovaného setkání. Anexe Krymského poloostrova vyvolala začátkem května reakci v podobě pozastavení veškerých civilních a vojenských vazeb mezi Ruskem a NATO. Pozastavená spolupráce Severoatlantické aliance a Ruska tak zároveň předurčila první bod programu zasedání – jakou pozici by měla Aliance zaujmout vůči Rusku, a to z dlouhodobého hlediska.       

David Cameron jako premiér pořádající země letošního summitu načrtl svá očekávání vůči nadcházejícímu setkání v dopise adresovaném lídrům členských států Aliance. Mimo jiné je v něm zmíněno ukončení mise ISAF v Afganistánu a následná povinnost zúčastněných zemí dovést misi do úspěšného konce. To v tomto případě znamená představit opatření, jak udržet stabilitu v zemi a zamezit tomu, aby se opětovně stala útočištěm teroristických skupin. Tento bod, jenž byl ještě v loňském roce vnímán jako výchozí, však vystřídaly otázky bezprostřední teritoriální bezpečnosti a schopnosti zemí čelit těmto hrozbám. Setkání tak pravděpodobně budou dominovat témata spojená se situací na Ukrajině a  podceňovanou ruskou nepředvídatelností. Britský parlamentní výbor pro obranu, který se otázkám summitu věnoval podrobněji, tvrdí, že NATO není dobře připraveno čelit nové hrozbě ze strany Ruska. Ve svých doporučeních vyzdvihuje například potřebu přemístění vojenských zařízení do oblasti pobaltských států, kterým jejich geografická poloha dává malé šance v případě ruského útoku. Tento návrh ale naráží na strategickou smlouvu mezi NATO a Ruskem uzavřenou v roce 1997, která formálně ruší rivalitu mezi dvěma entitami a zavazuje k dohodě o tom, že Západ nebude nasazovat permanentní bojové síly v zemích bývalého východního bloku. Smlouva o strategickém partnerství však také uvádí principy tohoto vztahu založené na respektování suverenity a politické nezávislosti jiných států. Vyvstává tu otázka, nakolik je smlouva relevantní, pokud Rusko zmíněné základní principy porušuje, a to zejména svou vojenskou přítomností na území Ukrajiny. Toto téma však doslova polarizovalo Alianci na země prosazující posílení garancí v Pobaltí a ve střední a východní Evropě a na státy, které nevnímají vztah s Ruskem natolik riskantně. Volání pobaltských zemí a Polska po namíření alianční protiraketové obrany proti Rusku je přitom v rozporu s oficiální pozicí Aliance.  

V Newportu se začínají scházet milovníci vojenské techniky i protestující pacifisté. Na obrázku je VH-60N 'Nighthawk', který bude transportovat presidenta Obamu po Walesu. Zdroj: http://www.bbc.com

Tato bezpečnostní rizika ze strany Ruska zahrnují i nelineární hrozby, které se projevily právě s krizí na Krymu, kdy ukrajinská města na východu země čelila příchodu vojáků v neoznačených uniformách, jimž se začalo přezdívat zelení mužíci. Zastírání a následné zjišťování identity vojáků či dobrovolníků nasazených na území Ukrajiny, tedy jiného suverénního státu, tak odvedlo pozornost od reality, tj. podněcování k občanské válce. V tomto smyslu jde o strategii, jejímž cílem je zmást jak protivníka, tak i jeho spojence. V kombinaci s informační válkou zde čelíme něčemu, na co státy Aliance rozhodně nebyly připraveny, minimálně ne v tak bezprostřední blízkosti. Generál Philip Breedlove, vrchní velitel spojeneckých sil, potvrdil, že pokud by se Rusko pokusilo tuto strategii zopakovat na území některého z členů NATO, bude použit článek zakládací charty Aliance – útok na jednoho nebo více členů je považovaný za útok na celou Alianci. Ten následně odkazuje na článek 51 Charty Spojených národů (OSN) o postupu spojenců, kteří podniknou takovou akci, již budou považovat za potřebnou. Právě z toho důvodu je ujištění o poskytnutí konkrétní pomoci, zejména v případě pobaltských zemí, velmi důležité. Vzhledem k novým hrozbám, které ukázaly slabá místa Aliance, zaznívají hlasy volající po přehodnocení aktivace článku 5 a jeho rozšíření na méně konvenční útoky. V případě odsouhlasení tohoto doplnění by se tak generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen velkolepě rozloučil se svou čtyřletou službou.

Strategie partnerství vůči Rusku byla doposud založena na respektování dostatečné vzdálenosti ve vztahu k umisťování trvalých obranných spojeneckých zařízení a základen v oblasti střední a východní Evropy. I tato strategie bude zásadně přehodnocena, ne však s cílem představovat hrozbu pro Rusko, ale vyjádřit podporu a jistotu členům Aliance, a poskytnout tak rychlou reakci v případě potřeby. V úvahu tedy přichází zejména posílení prozatím jediné vojenské základny nadnárodního sboru u polského Štětína. Diskutovat se v této souvislosti bude také o společných trénincích a rozsáhlých vojenských cvičeních, jako bylo např. NATO Steadfast Jazz na konci minulého roku. Tato cvičení by měla být podle vícerých zdrojů posílena a měla by být zabezpečena jejich kontinuita.

Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen shrnul situaci takto: "Musíme čelit faktu, že Rusko nepovažuje NATO za svého partnera." Zdroj: www.presstv.ir

Nejednoznačnost ruských kroků vyžaduje, více než kdykoli předtím, solidaritu mezi jednotlivými státy NATO. Tak si spojenci vybudují kredibilitu Aliance. V tomto smyslu se vyjádřil český premiér Bohuslav Sobotka ve svém příspěvku pro Foreign Policy Magazine, čímž narážel na důležitost již zmíněného článku 5 Washingtonské smlouvy. Zmiňovaná solidarita s sebou však přináší i druhou, pro některé evropské státy méně příjemnou, stranu mince, a tou jsou výdaje na obranu. Minimálního standardu výdajů na obranu, jež NATO stanovuje na 2 % HDP, dosud dosahuje pouze část spojenců. Za daných okolností však může být tomuto bodu přiznána příslušná váha a neochota členů navyšovat tyto výdaje bude konečně prolomena. V této souvislosti se Sobotka v článku vyjádřil tak, že český vojenský rozpočet by se měl postupně vyšplhat na 1,4 % HDP do roku 2020. Tento příslib, ačkoli nezní příliš ambiciózně, bude skutečným pokrokem, pokud srovnáme dosavadní trend klesajících výdajů na obranu ČR, jež klesly na 1,06 % v roce 2013, s předcházejícími roky, kdy např. v roce 2011 jejich hranice spadla jen na 1,17 %.

Jak se tedy staví česká vláda k nadcházejícímu nejdůležitějšímu summitu, který si v posledních měsících získal tolik mediální pozornosti? Pokud přihlédneme k vážnosti situace, bohužel nejsme svědky žádné rozvíjející se debaty ohledně české strategie ve vztahu k NATO. O víkendu se na zámku v Lánech uskutečnilo setkání prezidenta Zemana s ministry, kteří vycestují na zasedání summitu do Walesu. Toto setkání sice přineslo jistou pozici, ale též otevřelo otázku, zda pouhé vyjmenování témat, která se již dostala na pořad summitu, představuje vůbec nějakou strategii. Toto téma uniká zájmu politických stran, přitom však nabízí prostor pro aktivní účast a přechod od pasivních příjemců strategie k jejím aktivním architektům.

Autorka Hana Brediková působí v Analytickém týmu think-tanku Evropské hodnoty