Waleský summit NATO: Mírný pokrok v mezích...

Ve waleském Newportu vrcholí přípravy summitu NATO. Pravidelnou schůzku vrcholných představitelů členských států Severoatlantické aliance tentokrát ovlivní dva podstatné jevy. Tím prvním je probíhající stahování z Afghánistánu. Stávající operace ISAF končí k poslednímu dni tohoto roku a má ji nahradit menší, na výcvik afghánských ozbrojených a bezpečnostních sil zaměřená operace Resolute Support.

Budoucnost Afghánistánu přitom nevypadá zrovna růžově. Země se po zpochybněných prezidentských volbách propadá do ústavní krize (ta by mohla ohrozit i souhlas pro další působení aliančních jednotek), hraje se ale stejně o post, který za několik let bude nejspíš možné překládat jako “starosta Kábulu”. A to ještě faktický rozpad na autonomní pašalíky kmenových vůdců a warlordů nezní ve srovnání s hrozbou návratu vlády Talibanu po ústupu NATO (ve vojenském žargonu redeployment) jako ten nejhorší scénář. Politicky ale není zbytí, Spojené státy prožívají znovu cosi jako vietnamský syndrom a bez ohledu na to, kdo nahradí za dva roky v úřadě Baracka Obamu, se větším vojenským angažmá budou v příštích letech vyhýbat jako čert kříži a proti terorismu bojovat spíš ze vzduchu nebo, místy kontroverzně, s pomocí spojenců.

NATO, které v 90. letech objevilo nový důvod své existence v expedičních stabilizačních operacích, nyní vstupuje do nové, postintervenční fáze. A ačkoliv ve své poslední strategii (2010) zdůrazňuje význam ochrany populace a kritické infrastruktury nad někdejší obranou hranic, závazek ke kolektivní obraně (mušketýrské “jeden za všechny, všichni za jednoho”) je dnes předmětem úvah v souvislosti s druhým podstatným jevem: destabilizací Ukrajiny na hranicích NATO v důsledku ruské infiltrace a vojenské intervence.

O čem se tedy bude na summitu jednat?

Ukrajina, resp. jak by mělo NATO odpovědět na zásadní zpochybnění pravidel systému evropské bezpečnosti ruskou vládou a jejich nahrazení politikou hrubé, byť maskované, síly bude rozhodně hlavním tématem zastiňujícím všechna ostatní. Tváří v tvář ruské maskirovce či, v žargonu NATO, hybrid warfare, přitom půjde nejen o posílení svých obranných kapacit na východní hranici, ale zvažovány budou muset být i okolnosti, za nichž by v případě opakování východoukrajinského scénáře v členském státě aliance mohla být kolektivní obranná akce vůbec zahájena – a to je rozhodnutí nikoliv vojenské, ale politické.

Na pořadu jednání budou ale i rizika vyplývající z činnosti ozbrojených islamistických skupin v jižním sousedství NATO – na Blízkém východě (kde se dnes pozornost soustředí na ISIS), ale taky v oblasti Maghrebu, Sahelu a subsaharské Afriky. Stálicí posledních let v debatách uvnitř Aliance je oblast kybernetické bezpečnosti, úzce navázaná na téma ochrany kritické infrastruktury.   

Ukrajinská krize učinila naléhavější již dříve otevřené téma podílu spojenců na zajišťování aliančních kapacit. Závazek k vojenským výdajům ve výši alespoň 2 % HDP dnes plní jenom čtyři členské státy (Spojené království, Estonsko, Francie a Řecko) a pouze pět z celkových 28 utrácí 20 % ze svého obranného rozpočtu na moderní vybavení.

Pokračovat budou jednání o tranzičním plánu a krizových scénářů pro Afghánistán, kde v případě trvání povolební ústavní krize hrozí, že se Spojené státy (s kterými nebude moci být včas podepsána nová smlouva o pobytu jejich vojsk, Bilateral Security Agreement) budou muset stáhnout – a jejich spojenci by je nepochybně následovali. Nakonec, NATO bude muset taky rozhodnout, co v duchu své politiky “otevřených dveří” nabídnout státům aspirujícím na členství, zejména Gruzii.

Co lze od jednání očekávat?

Žádnou revoluční změnu jakoby mávnutím kouzelného proutku, po které třeba nedávno volala vlivná komentátorka Anne Applebaumová. Místo současných dvou velení (Allied Command Operations, ACO a Allied Command Transformation, ACT) navrhuje mimo jiné restrukturalizovat NATO tak, aby odráželo dvojí původ hrozeb: z východu a z jihu. To by mělo jako vize do budoucna jisté opodstatnění, ale muselo by jít o velmi dlouhý a náročný proces politických jednání. Mnohem kontroverznější a naštěstí ještě méně realistický je Applebaumové nápad, aby se na členské státy, které přispívají méně než 1 % HDP, nevztahovala alianční bezpečnostní záruka. (Autorka píše aspoň o 1 % ze státního rozpočtu, má ale nejspíš na mysli právě HDP, poněvadž toto kritérium, na rozdíl od cíle 2 % HDP, plní už dnes členské státy skoro všechny.) Když pomineme fetišismus čísel, který tato úvaha, stejně jako stávající alianční cíle odráží (tedy příspěvek ke kolektivní obraně je měřen % výdajů místo podle jejich efektivity) a jistou trhoveckou mentalitu (bezpečnost je něco, co se dá koupit), vedlo by pravidlo, že kdo nepřispívá, vypadává z kola ven, nepochybně k rozkotání NATO. Ze dne na den by totiž vymizela koheze vyplývající ze společného závazku k obraně, protože státům, které jsou právě v závětří, by jednoduše nestálo za to do aliance investovat.

Výsledky summitu budou daleko skromnější, přesto významné. Nejdůležitější z nich bude tzv. Readiness Action Plan, který v návaznosti na Obamovu European Reassurance Initiative bude obsahovat řadu opatření, která by měla NATO připravit na možné budoucí krize ve střední a východní Evropě. Nejspíš zde nebudou trvale rozmístěny alianční jednotky, zároveň bude posílena infrastruktura umožňující v případě potřeby jejich rychlé nasazení (tzv. prepositioning). Zároveň se zejména v Polsku a Pobaltí budou na rotačním principu střídat spojenecké jednotky účastnící se častějších, na kolektivní obranu zaměřených cvičení posilujících alianční připravenost a – což je přinejmenším stejně důležité – signalizující tuto připravenost navenek. Také bude patrně posílena nasaditelnost NATO Response Force (NRF), s kontingentem o velikosti brigády nově připraveným k akci v řádu hodin nebo dní.

Členství Ukrajiny v NATO nepřichází v úvahu, což platí i pro Gruzii. Té bude namísto akčního plánu členství (Membership Action Plan, MAP) coby předstupně přijetí do Aliance nabídnut aspoň balíček dalších opatření umožňujících užší spolupráci. Zda to ale bude stačit k tomu, aby si nová vláda udržela prozápadní směr – který sleduje pragmatičtěji a méně instinktivně než tomu bylo v dobách Mikheila Saakašviliho – není vůbec jisté. 

Důležitost waleského summitu spočívá hlavně v tom, že NATO musí vyslat jasný signál Rusku, aby neuvažovalo o sledování své (neo)imperiální politiky ve vztahu k členským státům aliance v Pobaltí a případně i jinde ve střední Evropě. Ruský postup na Ukrajině si žádá razantní odpověď, kterou je třeba kalibrovat tak, aby přispěla k zklidnění a vyřešení, nikoliv eskalaci dnešní krize, již je nutné řešit hlavně diplomatickými, nevojenskými prostředky.

NATO by nemělo chystat válku podle jestřábího kréda si vis pacem, para bellum. Na druhé straně musí demonstrovat svou připravenost, a to jak politickým odhodláním, tak kapacitami zvyšujícími potenciál odstrašení protivníka a případně, pokud takové odstrašení nebude úspěšné, odolnosti vůči hrozbě hybrid warfare.

Protože tato hrozba sestává jak z vojenských (regulérních i neregulérních), tak nevojenských (politických, informačních) prvků, nelze se jí bránit pouze vojensky. Součástí strategie tváří v tvář ruskému režimu, který ukázal, že za účelem své vnitřní konsolidace je schopen zaplatit navenek vysokou cenu, by tak mělo být vedle trvajících vztahů s Ruskem (chápaných jako nezbytnost, nikoliv odraz “partnerství”) i obnovení důvěry v evropské politické instituce a stabilizace unijního sousedství balíčkem smysluplných, pragmaticky formulovaných a na míru šitých výhod pro zainteresované partnery na východě. Což není zrovna málo.