Nový nepřítel, staré hříchy
Islámský stát je mezinárodní teroristickou organizací, jež je jednak brutálnější než al-Káida a jednak jakousi polostátní entitou, která se prostřednictvím svých zbraní a totalitní ideologie skutečně snaží uvést v realitu islamistickou utopii o ideálním státě. V Sýrii již údajně disponuje 50 000 bojovníky, teritoriálně expanduje a ohrožuje existenčně jak syrskou opozici, tak režim. Americká snaha o jeho likvidaci však řeší pouze důsledek a nikoliv příčiny současného problému, kterými jsou, krom jiného, konflikty zdevastované společenské a státní struktury Sýrie a Iráku a podpora tamních islamistických bojůvek ze strany amerických spojenců, jmenovitě Saúdské Arábie, Kataru a Turecka, které takto nechtěně pro vznik a růst Islámského státu vytvořily vhodné podhoubí. Jakkoliv mocnou hrozbu Islámský stát představuje, je zřejmé, že potýkat se s ním s sebou nese pro USA nižší bezprostřední politickou cenu, než blokovat ne vždy bohulibé zájmy regionálních amerických spojenců nebo se více snažit o rekonstrukci regionu , který zle pošramotila i americká politika.
Váhání škodí
Prezident Obama v těchto týdnech opět váhá a zvažuje. Jak však ukazuje konflikt v Sýrii, opatrné našlapování nic neřeší. Naopak. Zatímco Washington před rokem v Sýrii nezasáhl ani proti chemickým zbraním syrského režimu, ani výrazněji na podporu syrského opozice, zrodil tento brutální konflikt aktéra, se kterým si nikdo neví rady. Nejhorší na občanské válce totiž není, kdo ji vyhraje, ale že trvá. Zdrženlivá podpora USA syrským povstalcům, která neumožnila jejich vítězství, ale zároveň k němu opakovaně dávala mlhavou naději, na tom má podíl. Obama má navíc ještě dva důvody s útokem váhat. Prvním je vidina nutnosti ponižující spolupráce, například v oblasti výměny zpravodajských informací, se syrským režimem, proti němuž chtěl Obama ještě před rokem zasáhnout, druhý důvod pak spočívá v usilovné snaze zachovat si obraz prezidenta, který války ukončuje, nikoliv začíná.
Možnosti waleského summitu NATO
Současný summit NATO na otázce útoku USA proti Islámskému státu v krátkodobém horizontu mnoho nezmění. Téma bude drženo mimo oficiální agendu a reakce na něj se nejspíše omezí na vyjádření jednotlivých politiků. Důvodem upozadění hrozby Islámského státu v konferenční agendě je existence řady jiných, urgentnějších, témat, i snaha odcházejícího generálního tajemníka NATO Anderse Fogha Rasmussena si právě na nich vybudovat svůj odkaz. Za pozornost nicméně stojí, že se na okraj summitu sejdou ministři zahraničních věcí a obrany USA John Kerry a Chuck Hagel se svými protějšky právě proto, aby s nimi zahájili vytváření strategie na čelení Islámskému státu. Prezident Obama totiž v zahraniční politice nikterak nepreferuje jednostranné akce a vždy se snaží partnery a spojence zapojit tak moc, jak jen je to možné.
Obvaz místo operace?
Onen strach z unilateralismu a vojenského dobrodružství bez jasné legitimity a sdílení nákladů se spojenci v těchto týdnech straší americkou administrativu pravděpodobně více, než úspěchy Islámského státu v Sýrii. Záměr a dopad zásahu USA jsou nad to tentokrát ještě nejistější, než tomu bylo u předchozí snahy o potrestání syrského režimu za použití chemických zbraní během loňského léta. Spojené státy zatím neví, jak přesně by měl výsledný úder vypadat, kolik zdrojů jsou na něj ochotny vynaložit a jaký z jeho případných následků by se dal označit za úspěch. Oslabení Islámského státu a s tím spojené mocenské vakuum, které rychle vyplní jiní fanatici? Těžko.
USA nyní nezasáhnou i proto, že na rozdíl od Iráku v Sýrii chybí urgentní důvod v podobě náboženské minority Jazídů, kterým hrozila z rukou Islámského státu genocida. Obama proto bude nadále konzultovat záležitost se spojenci a ve skrytu duše doufat, že se problém vyřeší sám. Nejpravděpodobnější je, že pokud časem k útoku dojde, bude mít formu „sečení trávníku“, tedy opakovaných vzdušných úderů, které, podobně jako je tomu u Izraele útočícího na hnutí Hamás v Gaze, problém nevyřeší, avšak udrží jej v takových mezích, aby se dalo jeho řešení zdánlivě donekonečna odkládat. Sýrie bude zatím trpět dál.
Jan Kužvart
Autor je analytik AMO
