Ruská vojenská doktrína a nová studená válka

Poprvé od konce studené války se navzájem Západ a Rusko považují za hlavní bezpečnostní hrozbu. Ruské ministerstvo zahraničí s ohledem na západní sankce včera prohlásilo, že dojde k aktualizaci ruské vojenské doktríny. Severoatlantická aliance bude podle nové verze doktríny považována za hlavní bezpečnostní hrozbu.

Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen reagoval v minulých dnech na ruské zapojení do bojů na východě Ukrajiny plány na zřízení vojenských základen aliance v Pobaltí a Polsku. Také zřejmě dojde k vytvoření dvacetitisícového sboru zodpovědného za rychlou reakci na narušení východních hranic aliance.

Bylo by chybou se domnívat, že Rusko se rozhodlo svoji vojenskou doktrínu změnit výrazným způsobem. NATO jako jedna z hlavních bezpečnostních hrozeb figuruje nejen ve stávající doktríně z roku 2010, ale i ve všech předchozích dokumentech tohoto typu od pádu Sovětského svazu. Za určitou výjimku lze snad pouze označit krátké období námluv mezi Západem a Ruskem bezprostředně po roce 1991. Již v Primakovově doktríně z druhé poloviny devadesátých let byla Severoatlantická aliance označena za jednu z hlavních bezpečnostních hrozeb. Kromě toho tato doktrína již hovořila o dvou dlouhodobých cílech ruské zahraniční politiky. Zaprvé, Rusko by si mělo udržet za každou cenu svoji sféru vlivu v zemích „blízkého zahraničí“, protože pouze tak zůstane velmocí. Zadruhé, Rusko by mělo vynaložit co největší úsilí na oslabení americké pozice ve světě s cílem proměnit unipolární světový pořádek na multipolární. Moskva měla jednoznačně ambice stát se jedním z těchto mocenských pólů.

Po nástupu Vladimira Putina k moci okolo roku 2000 byl spuštěn program nebývalého rozšíření jak Severoatlantické aliance, tak i Evropské unie. Oba tyto procesy Moskva vyhodnotila jako ohrožení vlastní pozice a snahu Západu Rusko obklíčit. Po 11. září navíc začaly státy NATO rozmisťovat své základny přímo v ruské sféře vlivu, a navíc podporovaly barevné revoluce, jejichž následkem se k moci v zemích „blízkého zahraničí“ dostávali protiruští politici. Když v roce 2008 na bukurešťském summitu zaznělo, že do aliance bude pozvána Ukrajina a Gruzie, Moskva se rozhodla jednat, jinak hrozila úplná ztráta pozic ve vlastní sféře vlivu a následně konec velmocenského postavení. Bylo pak již jen otázkou času, než dal gruzínský prezident Michail Saakašvili v srpnu téhož roku záminku pro vstup ruských sil do jeho země.

Staré strategie, nové výzvy

To, co nyní probíhá na Ukrajině, je jen další zoufalá snaha ruského vedení bránit se před údajným pokusem Západu ovládnout ruské předpolí. Na ruskou výzvu nyní musí rozhodně reagovat aliance na svém summitu ve Walesu. Především je nutné, aby došlo k reflexi posledních 24 let vývoje organizace. NATO v minulých letech bezstarostně rozšiřovalo počet svých členů, což má dva protichůdné dopady. Zaprvé, potenciální rivalové NATO jako Rusko a Čína byli s každým rozšířením více a více nervózní a začali se připravovat na potenciální střet. Zadruhé, samotná aliance však kvůli narůstajícímu počtu členů ztrácela akceschopnost.

Jak vyplývá z posledního vývoje, na summitu budou mít navrch zastánci strategie „zadržování“ Ruska, kteří stále vnímají článek pět jako základní prvek architektury aliance. Jsme tedy svědky toho, že NATO se na jednu stranu vrátí ke strategii kolektivní obrany, která byla aktuální bezprostředně po jejím vzniku. Na druhou stranu však budou muset členské státy čelit moderní strategii „hybridní války“ vedené Ruskem proti Ukrajině. Klíčové pro úspěch summitu tedy nebude to, že NATO si uvědomilo, že Rusko opět pro něj představuje hlavní hrozbu, ale to, jestli se mu podaří najít způsob, jakým Moskvě čelit. Poprvé od konce studené války se navzájem Západ a Rusko považují za hlavní bezpečnostní hrozbu. K přímému střetu nedojde, avšak Západ se musí rychle adaptovat na nový způsob vedení války představený Ruskem na Ukrajině. Než bude pozdě.

Václav Lídl

Autor je analytik AMO

Follow @AMO_cz