Daleko od Moskvy

Ozbrojený konflikt na Ukrajině byl, je a bude předmětem mediální masáže, jež se potáhne daleko, daleko za konec bezohledného krveprolévání. Užívané postupy jsou příležitostně nápadité, původní, ale pevnou pozici mají stará dobrá klišé. Stále totiž fungují. „Boj s fašismem“ tudíž válčí proti „boji s terorismem“, čímž se prolínají potomci za minulého režimu osvědčených frází o německém revanšizmu s nápadnými odkazy k tvůrcům bushovské rétoriky, která, jak víme, „stabilizovala“ široširý svět…

Hodné obzvláštního zapamatování se však jeví také něco dalšího. Dětinské atmosféře proklamování války dobra se zlem podléhají buď hejna zdivočelých politologů či bezpečnostních analytiků, nebo dokonce samotní inspirátoři zplošťujících nálepek.

K prvním patří „odborníci“, kteří se neskrývaně, občas přímo v duchu havlovských antiruských stereotypů, radovali, že už je s ukrajinskými povstalci amen. Impériu se podařilo vrátit údery. To se to konečně bude po porážce Gruzie a anexi Krymu s „krvavým psem“ Putinem jednat. Příbuznou iracionalitu uvažování projevili i odpovědní představitelé západních celků, kteří byli nejprve schopni usuzovat, že Kreml strpí ze zahraničí stimulovaný státní převrat proti spřátelené vládě v Kyjevě, a následně že se zalekne ekonomických sankcí.

Srazit Kreml na kolena může být při kvalitách, profilu i odhodlání jeho nynějších nejvyšších předáků obtížné. Ale bezmála vyloučené je to za situace, pokud jeho protihráči nechápou úplné základy. Promyšlená tvrdost ruské taktiky – potenciálně ovšem nebezpečné pro budoucí vnitřní poměry Ruské federace – by se v žádném případě nemohla tolik rozvinout, neexistovala-li by arogantní nepoučenost řady zásadních aktérů ohledně dějin nebo mentality Rusa. Odjakživa podezřívajícího Západ z proradnosti, prohnilosti a nafoukané zahleděnosti do sebe. O poslední z těchto „kvalit“ mluví i hodně českých diplomatů. A Moskva je přece ještě o notný kus východněji.

Glosu zveřejnil deník E15