Rekonstrukce státu : jak nerozumíme podstatě aktivismu

Politika je vždy zrcadlem zralosti společnosti. Prostě co si navolíme, to máme. Sněmovna není o mnoho horší nebo lepší, než její národ. Úroveň politiky také dlouhodobě přímo odpovídá úrovni žurnalistiky - opravdu záleží na tom, jak kvalitní, analytičtí a tvrdí novináři sedí v jednotlivých redakcích. Konkrétní příklad: je vizitkou několika desítek žurnalistů tvořících politický obsah českých seriózních médií, že ani po roce veřejnost netuší, co si myslí většina z 47 poslanců hnutí ANO takřka náhodně posbíraných pár týdnů před loňskými volbami.

Bez informovaných občanů se každá demokracie postupně stává jen strojem na souhlasy. I proto je škoda, že se veřejnost například nedozvídá, kolik poslanců opravdu netuší a upřímně nesleduje, čím se zabývá jejich vlastní výbor. Jenže čeští novináři to v polistopadové době nikdy neměli těžší. Skoro polovinu seriózních médií vlastní vicepremiér a nejmocnější muž v zemi. Snad všechny redakce musí škrtat, většinu zpravodajství přebírají z agentur a čím dál víc obsahu přepisují stážisté a velmi mladí a tudíž levní novináři.

Ve svobodné společnosti jsou vedle médií hlídacím psem veřejného zájmu také aktivisté. A to v oblastech od ekologických norem, přes odbornou oponenturu vlády v oblasti zahraniční či evropské politiky, až po boj za transparentnost a proti korupci. Bez neustálého dohledu občanů na své vládce se z demokracie stane jen prázdné slovo, což říkal už Masaryk a dnes to silou praktikuje Putin.

Neporozumění společenské roli aktivistů ilustroval komentátor HN Petr Honzejk. O iniciativě Rekonstrukce státu napsal, že "aktivisté podlehli iluzi, že politiku lze řídit na dálku, z roviny občanské společnosti."Jeho kritický náhled na tuto protikorupční iniciativu sdílí část české společenské elity. Vadí jim hlavně otravnost a nekompromisnost protikorupčních aktivistů, kteří prý vydírají (koaliční) politiky. Aniž bychom věcně hodnotili obsah devíti prosazovaných zákonů, podívejme se na postup, který nejsilnější občanská protikorupční iniciativa dneška zvolila.

Před volbami sepsali devět legislativních změn, které by v jejich očích zamezili velkému zneužívání politické moci a korupci. Zeptali se kandidujících politiků – slíbíte nám, že alespoň část z těchto devíti návrhů podpoříte? 140 z 200 současných poslanců se tak zavázalo. Někteří si stěžovali, že na ně aktivisté naléhají. Možná si neuvědomili, že jsou dospělými lidmi ve svobodné zemi a pokud nesouhlasí, mohou veřejně vysvětlit, proč daný tlak svých občanů odmítají. V demokracii má totiž každý právo a hlas vysvětlit, proč jakýkoliv návrh považuje za špatný či přestřelený. Jediné co to vyžaduje, je osobní integrita a odvaha bojovat ve svobodné diskuzi pomocí argumentů. Což je mimochodem výbava, kterou bychom měli očekávat od každého, který chce z parlamentu rozhodovat o zákonech naší země.

A jak jinak, prosím?

Dnes aktivisté chodí za politiky a po právu jim připomínají jejich sliby. Od koaličních politiků se ozývá naříkání, že je aktivisté tlačí. Logicky by tak měli přiznat, že se naivně upsali a otevřeně diskutovat, v čem se aktivisté věcně mýlí. Nikdo poslancům nebrání, aby návrhy Rekonstrukce státu veřejně rozcupovali na koušíčky. Tato občanská iniciativa jim pak bude správně připomínat, že jí využili pouze jako nálepku a nastupují do obvyklého módu „makáme, nekecejte nám do toho.“ Více udělat nemůže, což je systémově správně - politiku neřídí, ale má plné právo do ní hovořit. I proto je pláč některých politiků nad samotným faktem, že je někdo veřejně a otevřeně k něčemu tlačí, absurdní.

Útočit na někdy možná otravně působící aktivní občany, aby radši kandidovali, je krátkozraké. Zdravá společnost potřebuje aktivisty v různých sférách od místní po mezinárodní úroveň. A ta česká, zvyklá na svůj vlastní stát nadávat a kašlat, jich potřebuje opravdu hodně. Jen tak může docházet ke skutečné kontrole, vystavování účtů a férové veřejné oponentuře aktuálně vládnoucích politiků. Existující profesní svazy lékařů, advokátů či třeba ochránců trávníků v malé obci jsou také všemi občany nevolenými aktivisty. Budeme jim říkat, že mají radši zmlknout a kandidovat, pokud se ve veřejné debatě o jakémkoliv věcném tématu postaví svému starostovi či ministrovi a budou po nich požadovat vysvětlení, proč se nedrží svých vlastních slibů?

Petr Honzejk má pravdu, že Andrej Babiš Rekonstrukci státu využil jako svůj jediný reálný program a nyní s ní pomalu ale jistě vytírá podlahu. Co však mají aktivisté dělat jiného, než tlačit svá doporučení předním politikům a pak veřejně říkat, že daný politik nedrží slovo, pokud tomu tak je? Přirozeně mohou odejít do politiky a tam prosazovat své návrhy, což část veřejně aktivních lidí dělá. Nebo mohou trpělivě vytrvat a vysvětlovat, v čem a jak jsou aktuální vládou přijímané protikorupční zákony vykostěné. Naše mladá a v mnohém nezralé demokracie potřebuje mravenční a nikdy nekončící práci aktivistů, stejně jako rozumné politiky, schopné argumentačně rozsekat ty návrhy, které nedávají smysl.

Jakub Janda je nevoleným aktivistou, pracuje jako zástupce ředitele think-tanku Evropské hodnoty, který se nepodílí na Rekonstrukci státu