Sdílená radost lublaňských cyklistů

Žít Lublaň znamená nevědět, co je to tramvaj, o metru nemluvě. Žít Lublaň znamená ukončit dobře rozjetý večírek v jedenáct, protože v půl dvanácté jede poslední večerní autobus. Žít Lublaň znamená autem dlouze objíždět centrum uzavřené pro motorovou dopravu. Žít Lublaň tak v důsledku znamená být aktivním městským cyklistou.

Otázka je, co bylo dřív – láska k cyklistice, kvůli níž ostatní doprava sešla na úbytě, nebo zoufalá městská doprava, která donutila obyvatele města vyšvihnout se do sedla. Ať tak či onak, nějaké jízdní kolo v Lublani používá skoro každý.

Na rušných radiálách, lemovaných pruhy cyklistických stezek, i v centru, kam jiná doprava nesmí, potkáte jak vystajlované sportovce na canondalech a hipstery na krémově zbarvených fixie favoritkách, tak i měšťanky vzpřímeně mířící za svými cíli na vzorně vyleštěných a okapotovaných velocipédech či důchodce na verglech z roku raz dva, které si pořídili za svou první výplatu, jimž v rámci mezigenerační solidarity zdatně sekundují studenti na rezavých skládačkách. Prší-li, drží si cyklisté za jízdy nad hlavou deštníky, pokud fouká vítr, přidružují si ženy sukně a pánové čepice, neboť helmy nejsou (ještě) povinné.

Ovšem nemá každý kolo. Buď se o něj kvůli občasné cestě do hospody nechce starat, nebo je jeho rockmachine příliš cenné na to, aby jej jen tak připoutal k některému z nesčetných stojanů před bankou, úřadem, školou, obchodem a tak vůbec.

Pro ty případy funguje ve městě už čtyři roky široký systém automatického půjčování kol Bicike(lj), jemuž se někde trochu nepřesně říká bike sharing. Jen mezi námi, sdílet je možné informaci, popřípadě postel, ale kolo se většinou půjčuje. V tomto případě je půjčujícím město spolupracující se soukromými firmami na údržbě a provozu systému, který čítá 32 stanic a cca. 300 kol, přičemž zřejmě úspěšně pokrývá potřeby třistatisícového města.

Jednoduché a odolné kolo s jedním převodem, blatníky i osvětlením si může z automatické stanice vzít a hodinu na něm bezplatně jezdit kdokoliv, kdo si v trafice pořídil městskou kartu Urbana za cca 2 eura a jmenovitě se zaregistroval na jednom z informačních míst, kde uvedl bankovní spojení nebo číslo kreditky.

Až dotyčný dojede tam, kam potřebuje, šoupne kolo do stojanu na nejbližší stanici a adyjé. Tady je třeba podotknout, že za hodinu projedete prakticky celou Lublaň a ještě si dáte pivo. Nebo spíš dvě. Takže 99 procent ze dvou milionů dosavadních výpůjček proběhlo bezplatně a zbytek uživatelů doplácel za každou další hodinu 1,66 eura. Bicike(lj) tak pravidelně využívá, třeba k cestě do práce, kolem 25 000 lidí, což je možná i víc, než denně obslouží městský autobus.

Jste-li cyklisty, je Lublaň světlým místem plným radosti. Máte kolo? Máte stezky. Nemáte kolo? Půjčte si jej zdarma. Ovšem jaký to má smysl, když na celém projektu v duchu tržního hospodářství nikdo nevydělá? To si řeknem, až podzimní komunální volby jistě vyhraje současný primátor a jeho strana.