Mýty o americkém zásahu v Sýrii

V diskuzích kolem amerického zásahu proti Islámskému státu (IS) v Sýrii opakovaně zaznívá několik tezí o tom, kdo může za jeho vznik, na kterou stranu syrského konfliktu lze IS zařadit a zda je akce USA oprávněná a založená na funkční strategii. Pokusím se je uvést na pravou míru.

„Islámský stát je výsledkem politiky USA“

IS by nevznikl bez počáteční podpory regionálních aktérů a velmocí. V Sýrii se mu bohužel dostalo přímé či nepřímé podpory od všech hlavních aktérů. Pro syrský režim byl IS vítaným nástrojem, jak opodstatnit svoji existenci a získat zpět legitimitu před mezinárodním společenstvím s poukazem na záslužný boj proti většímu zlu. Proto režim ve svém boji přednostně cílil na opozici a ne IS.

Pro bohaté jednotlivce z arabských států Perského zálivu se zase jevil atraktivní svojí ideologií a odporem vůči režimu v Damašku a tak jej neváhali štědře podpořit svými petrodolary. Dokonce i Tureckem byl přinejmenším doposud IS vnímán jako efektivní nástroj boje proti režimu Bašára Asada a tak zůstávala syrsko-turecká hranice až podezřele prodyšná, když přišlo na pašování zbraní a příliv nových džihádistů. Západ v čele s USA má zásluhu na vzniku IS jen nepřímou a to například ve formě dodávek zbraní a výcviku bojovníků syrské opozice. Zbraní, které následně IS zčásti ukořistil, a bojovníků, kteří pak často od opozice přešli do jeho řad, když cítili, že jim zajistí obživu a poskytne lepší vybavení.

„IS je součástí syrské opozice“

Je dlouhodobým záměrem režimu v Damašku portrétovat syrskou opozici jako homogenní masu vyznačující se islamistickou ideologií a teroristickými metodami. Realita je však o poznání komplikovanější. I přes přesun části bojovníků od syrské opozice do řad IS se nedá říci, že by byl tento aktér její součástí. Jednak totiž IS představuje nadnárodní organizaci, která operuje ve více státech, má globálně zacílenou ideologii a v jejích řadách bojují státní příslušníci desítek zemí, a jednak se syrskou opozicí vede ozbrojený konflikt.

„Zásah je nelegitimní“

Na rozdíl od Iráku, kde USA a další země proti IS zasahují na základě žádosti místní vlády, je z pohledu mezinárodního práva situace v Sýrii komplikovanější. I tak se ale dá nalézt několik zdrojů legitimity pro zásah. Jedním je skutečnost, že IS působí jak v Sýrii, tak v Iráku a irácká vláda se s jeho hrozbou nedokáže nikdy zcela vypořádat, pokud nebude zničen i na syrském území.

Tamní režim toho však není schopen a je proto nutný zásah z vnějšku. Dalšími možnými důvody zásahu jsou zejména humanitární ohledy či čelení IS coby hrozbě pro regionální a světovou bezpečnost. Rezoluce OSN, která by zásah schvalovala, sice chybí, ale veskrze pozitivní reakce ze strany Damašku ukazuje, že IS je dnes již skutečně nepřítel, který sjednocuje někdejší rivaly bez ohledu na státní hranice či ideologii.

„USA mají plán“

Politický analytik televize al-Džazíra Marwan Bishara se ve svém článku o Obamově boji proti IS podle mne právem ptá, zda americký prezident nevyhlásil strategii, která je jen smícháním již vyzkoušených ad hoc postupů, které nefungovaly dříve a nebudou fungovat ani tentokrát.

Spoléhání se na provizorní a převážně vojenské řešení ve formě leteckého bombardování kombinované s vyloučením klíčového státu (Íránu) od jednacího stolu je skutečně pouhým „obvazem“ a nikoliv „operací“, kterou by válkami zbídačený pacient zvaný Mezopotámie potřeboval.

Již dříve jsem ohledně konfliktu v Sýrii psal, že nejhorší na občanské válce není, kdo ji vyhraje, ale že trvá a stává se konstantou, která je sice pro velké hráče nepříjemná, ale dokážou s ní žít, zatímco místní populace trpí. Obamova strategie, pokud skutečně zůstane jen u leteckých úderů a použití syrské opozice, která ještě nedávno stála na pokraji porážky, kráčí bohužel právě tímto směrem.

Jan Kužvart

Autor je analytikem AMO

Follow @AMO_cz