Farář Daniel Kvasnička: Muslimské šátky a předvolební bezradnost

Z muslimských šátků je předvolební téma ředitele jedné státní nemocnice. Rád bych mu řekl, že mi daleko více vadí jeho kulich, než šátek na hlavě zdravotnic. Stejně tak je ze šátků kauza ke zpochybnění kompetentnosti ombudsmanky. Ale daleko více je z tohoto tématu znát naprostou bezradnost celé společnosti, představitelů státu, ale stejně tak církví a náboženských společností. Proč?

V době, kdy se přenastavují vlastnická práva lidovými bouřemi, válečnými konflikty typu „boje proti terorismu” nebo naopak „války proti nevěřícímu západu” a v době tekuté nenávisti proti těm nebo oněm, přibývá a bude přibývat utečenců. Vnitřních i vnějších. Zatímco Jan Amos Komenský lkal po své domovině, zdá se, že davy utečenců z Afriky (a nejen z ní) zapomínají na minulost a mají jediný cíl, přetéct do Evropy a zůstat v ní. Případně za sebou dostat své příbuzné. Devastující války pravděpodobně vylidní krajiny a přestěhují davy. Možná je to hodně dramaticky pojato, ale zdá se mi čím dál více, že to nemusí být daleko od pravdy.

Bezradnost vidím v tom, že nikdo neřeší politiku vůči běžencům poučenou z debaklů bývalých koloniálních mocností. Země EU, které otevřely svůj prostor s těžkým svědomím za svou kolonialistickou politiku, těžce doplácí na nesystémovost své pomoci běžencům. Ale nejen to, existuje také vnitřní exodus. Montovací areály a skladové megahaly nedovedou vyřešit vákuum nezaměstnanosti, které je v okruhu šedesáti kilometrů od Prahy ve vnitřním pohraničí, přímo na Zápraží. Občas se najde nějaký unikátní projekt, který rozplodí ladem ležící zem či zvedne šikovné české ruce k akci. Ale jsou také takoví, kteří jdou deset kilometrů do mizerné práce a zase pěšky nazpět, protože vydělají jen na základní živobytí.

Běžencům z dálky se vysvětluje, že nesmí nosit šátek v nemocnici. Hlupáctví tohoto tématu je znát i na tom, že od děsivé eboly v Africe zachraňují kompletně zahalení bubáci. Nikdo nebude řešit pohled do tváře zdravotníka, až se první nakažený člověk objeví v Česku. Řádové sestřičky se svými závoji pomáhaly a pomáhají všude tak účinně, že o jejich přínosu není diskuse. Vadil jim snad při práci? Vadil jen komunistickým dozorcům internačních táborů řeholníků a řeholnic. Ti chtěli za každou cenu převléct řeholní osoby do civilu.

Co čekám a potřebuji? Po celou dobu pobytu na Zápraží volám po rozumném rozhovoru o vnitřním pohraničí. Zatím je tento prostor pouze kolonizován k rezidenčnímu bydlení dobře zajištěných lidí a když jim jsou připomenuty limity aktualizací územních plánů, považují to za příkoří. Některé příběhy jsou tak strašné, že se o nich nedá psát!

Čekám začátek debaty o charakteru naší pomoci postiženým, kteří potečou přes naši zemi. Akademický rozhovor, studentské práce, církevní kolokvia a z nich pramenící kurzy. Potřebujeme alternativní koncepce řešení. Uvítám rozhovor o charakteru „Hosta” jemuž budou dobře rozumět i islámští učenci a laici. Neb „Host do domu, Bůh do domu!” není jen českým příslovím. Host je důstojnější postavení, než utečenec. Host dbá také na důstojnost hostitele. Host není v zemi nastálo, má limit. I lidové rčení učí Hosty i hostitele, že Host po jisté době… Host nevleze všude a nevnucuje hostiteli svoje zvyky, nezavádí svá jednostranná práva. Hostitel milerád pomůže Hostovi s návratem domů. Naložit Hostovi jídla a potřebných věcí, co jen unese, je dobrým zvykem.

To předpokládá také rozhovor i národní identitě, která je dnes tématem pro pusté nacionalisty. Když pak Host přeci jenom chce zůstat, je třeba vědět, co po něm beze zbytku požadujeme bez uzardění a falešné korektnosti. A čím se necháme z kultury usazených Hostů obohatit a kde otevřeme prostor pro sdílení.

K tomu všemu je třeba začít diskusi, k tomu je třeba chystat prostory a prostředky, školit aktivisty i profesionály. Možná jsem slepý, ale nic z toho zatím nevidím. Nikde.