Dluhové zatížení USA je teď mnohem vyšší než před krizí

Stručně řečeno, pořád pracujeme se stejným, umolousaným scénářem, který už známe dobrých pět let, kdy se trhy na konci finanční krize stabilizovaly: udržovat dostatečně nízké úrokové míry, abychom byli schopni obsloužit daňové břemeno. Předstírat, že máme uvěřitelný plán, nikdy neřešit strukturální problémy a jednoduše si kupovat další čas.

Ale zatímco nám toto schéma procházelo neskutečně dlouho, dynamika se nyní mění, jelikož riziko nízké inflace (či dokonce deflace) představuje pro politiku Prodluž a předstírej tvrdou zeď. Ano, úroky rostou i bez deště a náklady udržování a obsluhování dluhu rostou v deflačním režimu obzvláště rychle.

Rok 2014 bude již šestým rokem, kdy USA rostou kolem 2 %

Mads Koefoed, makroekonom Saxo Bank, prognózuje růst USA v letošním roce kolem 2 %. Rok 2014 bude již šestým rokem, kdy USA rostou kolem 2 %. Navzdory nižší nezaměstnanosti, rekordním maximům S&P500, má ekonomika problém uniknout úrovni 2 %. Jakoukoli debatu o vyšších úrokových sazbách nelze brát vážně, vzhledem k tomu, že americký růst nestojí za řeč a růst světový je podstatně nižší než jak bylo prognózováno v lednu či dokonce ještě v červenci. Zdá se, že všichni zapomněli, že i USA je součástí globální ekonomiky.

Čtvrtý kvartál je vždy politicky nejzajímavějším obdobím roku. Státy potřebují dát své rozpočty do pořádku. EU, MMF a Světová banka budou muset předstírat, že souhlasí či alespoň akceptují slabší data, což bude nutně znamenat větší deficity. Je poněkud nudné sledovat lhaní v přímém přenosu, kdy se vlády zemí EU a další politici snaží, aby něco tak zjevně nestravitelného prošlo bez úhony v jejich interním reportingu.

Je jasné, že kupování dalšího času (prodlužování) je vždy prioritou číslo jedna, po níž následuje (předstírané) prognózování, že budoucí růst poroste do nebes, aby rozpočet seděl navzdory zjevným překážkám. V případě Francie je jednostranná rezignace na plnění rozpočtových cílů na příští dva roky už hotovou věcí.

Kdo je na řadě?

Takové praktiky by vás v soukromém sektoru stály místo, ale v ekonomickém modelu roku 2014, který připomíná spíše Sovětský svaz než tržní ekonomiku, je to něco, s čím se prostě musí počítat. Mnozí by ale jistě protestovali, že situace by byla ještě horší, kdybychom se v potu tváře nesnažili „zachránit systém“, že?

Možná, až na to, že ekonomiky států, kde je víra ve státní kapitalismus nejsilnější, tj. Rusko, Čína a Francie, jsou na chvostu fronty. Čas je neúprosný: je tu negativní produktivita, odliv kapitálu a hroutící se systém postavený na ochraně elity. Francie míří z recese do deprese. Čína se rychle sune od popírání k mandátu pro změnu, Ruská budoucnost nevypadala od konce 90. let nikdy tak bledě. Mezitím si Amerika loudavě roste tempem 2 % ročně.

Investoři i vědátoři už asi zapomněli, že nám byl na rok 2014 slíben konec krize. Místo toho se řítíme k bodu, kdy se dluhová služba stane obtížnější, jelikož politika „Prodluž a předstírej“ způsobila depresi v oblasti investic i spotřeby.

Růst veřejného dluhu - evropský problém

Náklad veřejného dluhu roste napříč Evropou. Portugalský dluh dosáhl závratných 130 % HDP. V roce 2007 byl kolem 70 %. Veřejný dluh Řecka nabobtnal na 175 % HDP, a to navzdory jeho restrukturalizaci před několika lety. Evropská unie má nyní mnohem více systemického rizika než na začátku krize. Při nulovém růstu, či jak předpovídá náš ekonom Mads, poklesu o 0,6 %, neustále roste úroveň dluhu ve vztahu k HDP.

A co je nejdůležitější, současný flirt s deflací způsobí, že obsluha rostoucího dluhu vyjde ještě dráž. Noční můrou Evropské centrální banky i celého světa je totiž deflace, protože je daní pro dlužníky a požehnáním pro čisté střadatele. Vítejte v nové realitě. Aktuálně stojíme tváří v tvář velkému riziku deflace, které všichni odmítal i vidět, když se sepisovaly výhledy na první kvartál.

Dvě další globální hrozby či časované bomby, je-li libo, mimo EU jsou rizika pocházející z rostoucích nákladů dluhové služby v Číně a USA. Centrální i lokální vlády v Číně nashromadily značný dluh, nicméně jsou to celkové náklady na obsluhu dluhu celé Číny, které představují skutečnou hrozbu. Vyrostly do závratné výše díky tomu, že čínské banky, firmy i občané počítají s tím, že je zachrání vláda bailoutem. Podle analytika Societe Generale dosáhly celkové náklady na dluhovou službu (včetně dluhů s blížící se splatností a refinancovaných dluhů) v Číně téměř 39 % HDP. Srovnejte s přibližně 25 % HDP v roce 2007 v USA.

V současné době je dluhové zatížení USA mnohem vyšší než před finanční krizí

V USA přesáhla v roce 2013 platba úroků z státního dluhu více než 6% rozpočtových výdajů To je relativně nízko na rozdíl od nejhorších úrovní, kdy byly úrokové sazby mnohem vyšší, ale jenom proto, že Federální výbor pro otevřený trh svou politikou nulových úrokových sazeb drasticky snížil náklady, za které americká vláda vytváří dluh.

V současné době je dluhové zatížení mnohem vyšší než před finanční krizí – 80 % HDP (jde o čistý dluh podle MMF) oproti 45 % HDP před pouhými 10 lety. Takže vážně máme věřit, že FED může zvednout úroky z rozmezí 0-1 % (současné sazby za poslední tři roky) na 2-4 % během příštích dvou let, aniž by došlo k masivnímu tlaku na deficit a politiku dalšího zadlužování? Obsluha 2 % úroku v situaci, kdy je růst 2 %, znamená při deficitním rozpočtu, že si vedete hůř, než kdybyste stáli na místě.

Ať už je načasování jakékoliv, směřují USA, Evropa i Čína vstříc dalšímu Minského momentu (podle ekonoma Hymana Minského – pozn. překl.): bodu v dluhové inflaci, kde hotovost generovaná aktivy nepostačuje k obsluze dluhu, na jehož koupi bylo aktivum pořízeno. Růst americké produktivity byl loni +0,36 %. Reálný růst na hlavu byl asi 1,5 %. Cokoliv, co není produktivitou, je konzumací kapitálu. Takže jedinou cestou, jak ekonomika roste bez růstu produktivity, je cesta dočasná, za použití dluhu – v tomto případě jde cca o 75 % dluhu a 25% růstu produktivity.

Singapur se stává Monakem světa

Od 70. let klesl růst produktivity v USA o 81 %. Pohyb směrem k internetu z nás paradoxně udělal méně produktivní, zato větší konzumenty. Pokud bychom zachovali růst produktivity z dob před 70. léty, pak by bylo americké HDP o 55 % vyšší a nesplacený dluh v relaci k HDP by byl snadno financovatelný.

Právě jsem se vrátil ze služební cesty v Singapuru. Singapur pro mě představuje nejracionálnější obchodní model na světě. Jeho zakladatel, Lee Kuan Yew, byl jedním z největších státníků historie. Nyní ale produktivita v Singapuru výrazně klesá. Stejně jako my se stává Singapur Monakem světa, ekonomikou založenou na spotřebě a nikoli na produktivitě a růstu.

Rozvinuté země demograficky stárnou, ale my stále nejsme dostatečně moudří, abychom si uvědomili, že současný model představuje Ponziho schéma, které se řítí vstříc nevyhnutelnému Minského momentu. Žádný seriózní politik ani centrální bankéř nehovoří o pravdě podložené jednoduchou matematikou a všichni jenom doufají, že všechno dobře dopadne. Naděje ale není dobrou politikou. Patří do kostela, ne do reálné ekonomiky.