Orwellovské Rusko

Evropští politici mají ještě hodně, co se od Vladimira Putina učit. Za posledních patnáct let marginalizoval jakoukoli opozici a neustále pracuje na posílení své popularity a mocenské vertikály.

Možná je to všechno úplně jinak. Dlouho se zdálo, že cílem ruského režimu je obnovení imperiálního statusu a zachování sféry vlivu v post-sovětském prostoru. Pokud by tomu bylo skutečně tak, dá se říci, že tento zahraničně-polický kurz z velké části selhal. Rusko se stalo problémovým státem, který si může jenom nechat zdát o tom, že by společně s dalšími mocnostmi rozhodoval o dalším osudu světa. Stejně tak je jeho vliv v post-sovětském prostoru výrazně oslaben po ztrátě Ukrajiny, která se i v dlouhodobém horizontu zdá jako definitivní. Než příklad Ukrajiny začnou následovat i další státy, je pouze otázkou času.

Pokud bychom ovšem viděli sebezáchovu jako primární cíl Putinova režimu, byl v tomto ohledu nebývale úspěšný. Podpora Vladimira Putina vzrostla z 61 procent z prosince loňského roku na 86 procent letos v září. Navíc byl ruský prezident vybrán v celonárodním hlasování za největší ruskou morální autoritu. Podle údajů statistiků z ruského Levada centra se v posledních měsících výrazně zlepšilo v Rusku hodnocení systému zdravotnictví a školství mezi obyvatelstvem. Za poslední rok vzrostlo procento obyvatel spokojených se vzdělávacím systémem z 21 na 34 procent. V případě zdravotnictví došlo o změnu z 20 procent na 31. Ve zmíněném období však v těchto segmentech rozhodně nedošlo k žádným významným kvalitativním změnám, a tak se jedná pouze o následek zvyšující se popularity předních ruských politiků, která je úzce spojená s anexí Krymu a eskalací konfliktu na východě Ukrajiny.

Zdá se tedy, že ukrajinský konflikt pouze slouží ruským vnitropolitickým zájmům a upevnění tamního režimu. Jakoby se Vladimir Putin inspiroval Orwellovou knihou 1984, kde proti sobě globální mocnosti vedou „udržovací válku“ ne proto, aby porazily své protivníky, ale proto, aby si zajistily poslušnost svých obyvatel pod heslem-oxymóronem: „Válka je mír“.

Pochod války, pochod míru

Putinův represivní režim je možné oslabit pouze zevnitř, avšak skutečná protirežimní opozice je velmi slabá. Od počátku ukrajinského konfliktu pouze uspořádala dva tzv. Pochody míru. Druhého z nich, který se konal 21. září, se zúčastnilo okolo 20 tisíc demonstrantů. S Pochodem míru sympatizuje podle průzkumů Levada centra 29 procent Rusů, zejména kvůli nevoli k ruskému angažmá v ukrajinském konfliktu. Ruské opoziční hnutí má množství výrazných osobností jako Alexej Navalnyj, Boris Němcov, Garry Kasparov či Michail Chodorkovskij, avšak ve svém postupu jsou velmi nejednotní. A kromě toho jim chybí ještě jedna klíčová věc – vlastní Majdan.

Autoritativní režim se ze své vlastní povahy dříve či později zhroutí. Tuto implozi mohou oddálit pouze dva postupy. Zaprvé, režim může svoji pozici udržovat za pomoci teroru. Jenže například masový teror, kterým udržoval v poslušnosti Sovětský svaz Stalin, si Putin nemůže dovolit, pokud nebude chtít zavést svoji zemi do úplné mezinárodní izolace. Zadruhé, autoritativní režim může zvolit jako legitimizační prostředek vnější výboj anebo ještě v lepším případě orwellovskou udržovací válku. Jaké následky může mít přesun konceptu udržovací války ze stránek Orwellovy knihy do reálného světa, nemůže dnes nikdo předvídat. Aplikujeme-li však toto vysvětlení ruského chování, nejsou vyhlídky na ukončení konfliktu přes veškerá diplomatická jednání příliš optimistické.

Václav Lídl

Autor je analytik AMO

Follow @AMO_cz