Bolívie; co čekat dál?

Indiánský socialista Evo, jak mu říkají místní, si šel pro vítězství. „Vyhrát volby je velmi jednoduché,“ zhodnotil sám minulý týden. Radost mu možná trošku zkazilo, že nezískal kýžených 74 % hlasů, které sliboval, ale ovace jeho příznivců mu musely spravit náladu. „Tohle je vítězství antiimperialistů a antikolonialistů!“ volal z balkonu prezidentského paláce na Plaza Murillo a dav mu nadšeně tleskal. Svůj triumf Evo věnoval Fidelu Castrovi a nebožtíku Chávezovi, svým mentorům. Přesné oficiální výsledky budou zveřejněny za 11 dnů, volební komise totiž zjistila nebezpečí pirátských útoků na sčítací systém a sčítání pozastavia. O výsledku však nepochybuje Evo ani nikdo jiný. Jak to v současné Bolívii vlastně vypadá? Minulý měsíc jsem zemi věnoval delší článek na základě mého nedávného měsíčního pobytu. Dnes proto něco dodám a pokusím se o výhled, co čekat od desetimilionové Bolívie dál.

Připomenu, že Bolívie je spolu s Paraguayí nejchudším státem Jižní Ameriky. Její dějiny provázely války, převraty, bída a masakry indiánského obyvatelstva, tvořícího dnes kolem 60 % obyvatel. Byla to ta vůbec nejnestabilnější země celé Latinské Ameriky, zažila 83 vlád. V roce 2006 ve volbách zvítězil Evo Morales Ayma, indiánský předák pěstitelů koky a bojovník za práva domorodých Bolivijců. Od té doby jeho Hnutí za socialismus (MAS) přeměnilo Bolívii v mnohonárodnostní stát, přiznávající větší práva indiánům, a posiluje roli státu v ekonomice znárodňováním ropného a plynárenského průmyslu, telekomunikací a dalších klíčových odvětví. Nové silnice, nemocnice a školy rostou jako houby po dešti.

Země zažívá léta nebývalé politické a ekonomické stability. Podnikatelé z bohaté východní provincie Santa Cruz, tradičně liberální a k La Pazu nepřátelští, dnes přiznávají, že „takovou stabilitu nezažili“. Ještě před pár lety hrozila provincie odtržením, teď tu Evo získal nadpoloviční většinu. Zahraniční investoři, nejdříve postrašení výroky o „boji proti imperializmu a vykořisťování“, se do Bolívie vrátili a investice jsou rekordní. Ekonomika v minulých letech rostla 5–6 %, HDP se ztrojnásobil. Letos, i uprostřed prudkého zpomalení latinskoamerického regionu, se předpokládá nárůst 5,2 %. Podle kritiků je to jen díky příznivým cenám zinku, cínu a zemního plynu, spolu s hovězím masem téměř jediných vývozů chudé Bolívie. Vládě také vyčítají neefektivnost v řízení státních podniků (podíl státu v ekonomice se zvýšil na 30 %). Na to vláda odpovídá s poukazem na naopak zvýšené tempo průzkumu nových ložisek a otevírání nových skrze státní ropnou společnost YPFB. Morales zavedl téměř bezplatné školství a zdravotnictví pro všechny plus řadu sociálních programů pro svobodné matky, děti a seniory. Navzdory tomu je státní rozpočet v přebytku, devizové rezervy centrální banky vzrostly a státní dluh se snížil. Pod hranicí chudoby nyní žije 45 % Bolivijců oproti 60 % před rokem 2006. Minimální mzda stoupla třikrát na 4300 Kč měsíčně. Výhodné ceny komodit však mohou klesnout a státní aparát nabobtnal za Eva také několikrát.

Morales a především jeho viceprezident Álvaro García Linera si proto předsevzali vymanit bolivijskou ekonomiku ze závislosti na těžbě a vývozu několika surovin. Chtějí ji diverzifikovat. Do roku 2020 má podstatnou část produktu tvořit lehký průmysl jako výroba farmaceutik nebo baterií. Později dokonce plánují najet na znalostní ekonomiku. Osobně nechápu jak. Vláda sice poukazuje na nové slévárny kovu a první domácí továrnu na počítače, ale vzdělání a kvalifikace většiny místních je katastrofa. Nevzdělanější a tupější lidi, než jsou bolivijští venkované, s odpuštěním, jsem nikde na světě nepotkal. V Amazonii lidé mluví holými větami a základní slovní zásobou, složitější souvětí vůbec nechápou. Historicky to samozřejmě není jejich chyba – žili jako zvířata bez přístupu ke školství –, ale to už neplatí. Moralesova vláda zpřístupnila školy všem (nebo 99 %) a prezident nabádá učit se anglicky, ovšem řada venkovanů děti do školy neposílá. Někteří mi to přiznali osobně a děti ostatně vidíte pracovat nebo se poflakovat všude kolem vás. V zemi je formálně povinná školní docházka, ale nikdo ji nekontroluje ani nevynucuje. Jak se s takovým „materiálem“ země vymaní ze závislosti na těžbě, si nedovedu představit. Bolivijští vysokoškoláci mají kvalitní vzdělání, ale spousta jich mizí do USA, Španělska nebo jinam. Jejich méně vzdělaní spoluobčané zase odcházejí za manuální prací do mnohem bohatšího Chile a Argentiny.

Odpůrci vládě vyčítají nekompetentnost a korupci, což je v řadě případů jednoznačně pravda. Bolívie je mezi nejzkorumpovanějšími zeměmi i v rámci Latinské Ameriky. Na druhou stranu, soudě podle výsledků, předchozí vlády nebyly v čemkoli kompetentnější. Kriminalita je v zemi poměrně nízká. Navzdory chudobě, korupci a mizernému vybavení policie je Bolívie bezpečnější zemí než její bohatší sousedé. Zločinnost však roste, a to hlavně kvůli obchodu s drogami. Právě zde je Moralesova vláda obzvlášť kritizovaná za přehlížení problému.

Místní mi vykládali o pronásledovaných a zavřených disidentech. Politické strany ale fungují a pořádají kampaně stejně jako kdysi, do voleb vyslaly čtyři různé kandidáty. Je pravda, že asi 700 pravicových politiků se prohlašuje v exilu a několik set jich je vyšetřovaných či již odsouzených za zpronevěru a zanedbání úřední povinnosti. Jeden se loni uchýlil na brazilskou ambasádu a z Bolívie utekl jako v akčním filmu za doprovodu brazilských mariňáků, což vyvolalo diplomatickou roztržku s Brazílií. Osobně nechápu, proč by Morales opozici pronásledoval a zbytečně riskoval  špatnou pověst, když se těší podpoře dovolující mu své rivaly zcela ignorovat. Televizní debaty s nimi odmítl. „Ať jdou diskutovat s babičkou, ať debatují s těmi, co z Bolívie utekli,“ oznámil novinářům. Pravice je totálně zdiskreditovaná předchozími vládami, pro chudé nikdy nic neudělala, a navíc se škorpí mezi sebou. Na levici vážný soupeř také chybí.

Pronásledování novinářů na způsob Ekvádoru, Venezuely nebo Argentiny v Bolívii neexistuje, 80 % médií je v soukromých rukou. Na nápad Linery ale Evovi podporovatelé získali ve většině z nich kontrolní podíly, takže lze spekulovat o autocenzuře, byť oficiálně nejsou noviny na vládu nijak napojeny. Morales je oprávněně kritizován, že využívá státních prostředků k vlastní propagaci. Převaha jeho kampaně byla obrovská, na zdech a veřejných budovách neviselo nic jiného než „s Evem je nám dobře“. Kritici berou jako hotovou věc, že bude chtít s absolutní většinou v Kongresu (pokud jí dosáhne) znovu změnit ústavu a umožnit si neomezenou vládu. Morales však nikdy nic takového nezmínil. Nedávno naopak zasněně vykládal novinářům, jak se do roku 2020 z politiky stáhne a otevře si restauraci. Předevčírem to zopakoval a členové MAS jakoukoli změnu ústavy rovněž striktně odmítají.

A Evo vyzdvihl Bolívii i na mezinárodní scéně. Zatímco dříve bylo o chudé zemi někde hluboko v Andách sotva slyšet, dnes nemine týden bez jadrných prohlášení Moralese nebo Linery na adresu kapitalizmu, imperializmu a speciálně Spojených států. Bolívie se stala věrným spojencem Kuby a Venezuely, od které za Cháveze čerpala vojenskou pomoc. Spolu s Correovým Ekvádorem tvoří nerozlučný kvartet burcující Latinskou Ameriku k „boji s neoliberalizmem, imperializmem a kolonializmem“. Na ostří nože je La Paz s Washingtonem, a to hlavně kvůli boji indiána Moralese za legální pěstování koky (ale boj s jejím produktem kokainem). Úplně nesmyslný je pak bolivijský boj s Chile o „znovuzískání moře“. Bolívie o přístup k moři přišla před více jak sto lety v prohrané válce se svým sousedem. La Paz se s tím však dosud nesmířil a Evo jen pokračuje v politicky výhodných provokacích Santiaga. Loni postoupil spor Mezinárodnímu soudu v Haagu, aniž by Bolívie měla nejmenší šanci vyhrát. Úspěšně zároveň blokuje jakoukoli spolupráci či obchod mezi oběma sousedy. Naděje, že nová chilská prezidentka Bacheletová se s Evem snáze domluví, ona sama utnula, když v červenci odmítla jurisdikci MSD v dané věci.

Někteří věští ve třetím mandátu Moralesovi lepší vztahy se soudedy, osobně tomu nevěřím. Ve svém boji s kolonialismem a imperialismem se La Paz bratří také s Íránem, Ruskem, Čínou nebo Palestinou. S Izraelem se nemusí. Není však pravda, že je Bolívie nepřátelská vůči celému Západu. Dobré vztahy má s liberálním Peru, také Brazílií, Argentinou a většinou západní Evropy, dokonce i Španělskem, přestože Evo zrekvíroval místní pobočky několika španělským firmám. Konstruktivně vystupuje La Paz v OSN, například při snaze vyřešit budoucí restrukturalizace dluhů při státních bankrotech. Snaží se také získat popularitu u dalších rozvojových zemí, nedávno andská metropole hostila summit G77.

Osobně Moralesovi třetí mandát přeji. V zemi jsem všude viděl pokrok a setkal se s vesměs nadšenými ohlasy. Co se týče hospodářské politiky a svobody v zemi, jsem optimista. I kdyby pro nic jiného, v Evově zájmu je prosperující ekonomika a pro tu potřebuje investory. Pokud zajde příliš daleko, znepřátelí si je a s koncem prosperity skončí i jeho popularita. Proč by ji riskoval?

Z hlediska obchodu není Bolívie vůbec tak beznadějná, jak se může zdát. Při zmínce o Česku mi vzdělanější místní skákali do řeči, že československé jawy byly perfektní. Vzpomínali na tatrovky a někteří i na zbraně dodané brněnskou zbrojovkou v jejich slavné válce s Paraguayí. Veřejné zdravotnictví je vybavováno nejnovějším zařízením a peníze mu nechybí (dvě nemocnice jsem nedobrovolně sám navštívil). Těžařství potřebuje stroje stejně jako tisíce kilometrů potrubí pro nové ropovody. Podobně stavebnictví. Byl jsem překvapený, že místní vojáci používají výstroj a částečně výzbroj americké armády. Důstojníci v La Pazu mi na to řekli, že by ji rádi nakupovali odjinud, ale nikdo jiný jim ji prý nechce prodávat. Kromě zbraní poslalo kdysi Československo bolivijské armádě dokonce vojenské poradce. La Paz měl zájem o naše L-159, je na co navazovat. Do vakua už se ale dere Čína. Naopak spotřební zboží tu asi velký potenciál nemá, do Bolívie ještě skoro nepronikly supermarkety (výjimečně v největších městech), Bolivijci pořád nakupují na pouličních trzích. Z vozidel jednoznačně nákladní auta a autobusy, těmi se v Bolívii převáží úplně všechno (vlak je zanedbatelný). Naopak na osobní vozy je většina Bolivijců stále příliš chudá. Ideální pro Bolívii jsou malá letadla. V zemi působí několik leteckých společností každodenně spojujících odlehlé kouty země, kam často dosud nevede jediná pořádná cesta. 

První fotografie: „Obří dílo pro El Alto a La Paz“. Prezident Morales se chlubí zbrusu novou lanovkou spojující centrum La Pazu (3700 m n. m.) s indiánským předměstím El Alto (4100 m n. m.). (snímek autora)

Druhá fotografie: „Plyn pro všechny Bolivijce,“ slibuje Evo národu. (snímek autora, La Paz)

Třetí fotografie: „Budoucností je naše minulost a přítomnost“, aneb s Evem k zářným zítřkům. (snímek autora, Oruro)