Nebezpečná neředěná demokracie

Karl Raimund Popper zasvětil svůj život hledání souvislostí mezi mechanismy vědění, společnosti a politiky. Jedním z jeho prozíravých postřehů je poněkud jiný pohled na slovo demokracie. Místo momentu vlády lidu filozof upozorňuje na to, že je to jediný politický systém, ve kterém lze změnit vládu bez krveprolití. Když se jeden způsob vládnutí neosvědčí, bude nahrazen jiným, snad lepším. Nelze se koncentrovat jen na jediné správné řešení. Takový postoj je spíše příznačný pro technokracii expertů.

Popper tento moment staví do opozice vůči jiné evropské tradici politiky, totiž vládnutí založeném na nahlédnutí nějakého jasně daného systému idejí. V platónsko-aristotelské tradici je tímto systémem etika, tedy poznání a následování dobra. Politik-filozof má k dobru společnost vést a tím dobře vládnout. Oproti tomu Marx a Hegel sdílí přesvědčení, že existuje dějinný zákon, který určuje, kdo má vládnout lidu. V prvém případě pochopení dobra, v druhém dějin mají založit legitimitu politického systému. Podle Poppera však nelze než uznat, že nikdy stoprocentně nemůžeme toto nahlédnout a mít tedy jistotu, že základy vlády jsou oprávněné. Proto je v jeho pojetí základem soutěž různých principů. Tato soutěž rozřeďuje silné koncentráty věčných pravd.

Moderní evropská demokracie je historicky založena právě na dekoncentraci moci, artikulaci společenských zájmů do podoby politických stran a soutěže mezi nimi. Tři momenty nám to připomínají. Prvním je dělba moci ve státě, jejíž konkrétní podoba v tom kterém státě je výsledkem staletého vývoje. A je to také nedostatečná a nepřehledná dělba moci, která je základem kritiky malé míry demokracie v Evropské unii. Druhým momentem je nahrazení charismatického panství jednotlivců panstvím anonymní legislativy a, ano, i byrokracie - rozředění krále do množství zákonů. A třetím momentem je cesta ke všeobecnému a rovnému politickému právu, tedy k tomu, že moc silných mohou stejnou vahou hlasu ředit další a další části společnosti - historicky ženy, etnika a v současnosti neuspokojivě řešená otázka politických práv migrantů. Oproti této tradici byla třeba demokracie antických Atén neředěná, protože koncentrována v rukou malé části mužské populace.

Komunální volby v naší zemi jsou samy o sobě reflexí toho, co se tu čtvrtstoletí dělo. V komentáři k jejich výsledkům ekonom Tomáš Sedláček (Otázky Václava Moravce, 12. 10. 2014) připomněl ugandskou moudrost, dle které zápas dvou slonů vede k pustošení země pod nimi. Co však prý zemi zpustoší ještě více, je, když se tito chobotnatci začnou milovat. To je dobrý obraz peripetie ODS (Klause) a ČSSD (Zemana). Vzpomeňme volby roku 1998, kdy proti sobě obě tehdy velké strany mobilizovaly a podle mnohých komentátorů tím "rozhašovaly" zemi. Vzpomeňme v duchu ugandského přísloví na to, co následovalo. Obě strany se smluvně zavázaly, že si vládu v zemi rozdělí a nebudou se čtyři roky rušit. Této sloní lásce se říkalo oposmlouva a byla příčinou prvních větších občanských protestů. O následcích této koncentrace moci bez reálné opozice se lze dočíst v knize Erika Taberyho a Kateřiny Volné Vládneme, nerušit, ale také je o této době mnoho napsáno v policejních spisech. 

V letošních komunálních volbách (ale v porovnání s výsledky devadesátých let vlastně v celém supervolebním roce) utrpěly ODS a ČSSD ztráty. Perspektivu oposmluvních let připomíná komentář Václava Klause: "Já jsem smutný z naší politiky, z rozkladu našeho politického systému, z poztrácení se politických stran. Volič aby si v Praze vybral mezi více než 30 podivně nazvanými seskupeními, já nevěřím, že to vůbec může být schopen udělat... (ad křížkování) Prvně jsem se dopustil této věci, kterou považuji koncepčně, principiálně, fundamentálně za chybu." A skutečně, v mnoha městech nahradily politické slony různé koaly (o jejichž roztomilosti lze mnohdy pochybovat).

Na komentáři Václava Klause je ale nejzajímavější to, co neříká. Nebezpečí, které nevidí. A tím je spíše koncentrace moci v současné české společnosti. Tu reprezentují tři trendy. Ty v sobě efektivně spojuje osoba Andreje Babiše (ale zdaleka není sám, jen je nejvíce na očích. Doslova). Prvním trendem je propojování médií, politiky a byznysu. Pionýry této cesty jsou například Vladimír Železný, Jaroslav Soukup, ale snahy nelze upírat ani Karlovi Janečkovi. Odstrašujícím příkladem (zejména pro následovníky této cesty) je Vít Bárta. Druhým trendem je soustředění pozornosti médií, komentátorů, voličů nikoli na strany a struktury, ale na charismatické jedince. Dokonce je stranám periodicky vyčítáno, pokud někoho takového v čele nemají. Třetím trendem je nahrazení popperovského soutěžení idejí jednotným politickým marketingem. Kdybychom se slogany, které ještě teď visí po městech, snažili spojit s politickými idejemi (nebo řečeno jazykem politického marketingu s jejich značkami), zjistili bychom, jak zaměnitelná a libovolná ta spojení jsou. Ostatně, dobrým vtipem je, že sloganem kampaně se stala slovní vycpávka "prostě". Od Marka Prchala je to vtip hodný Vonnegutovy Grotesky.

Oproti této koncentraci moci ovšem stojí reálné výsledky víkendových voleb. V téměř ve všech větších městech naší země byli sloni nahrazeni koalami. Politické strany, hnutí a nezávislí tam uzavírali koalice někdy již před volbami a po volbách je to nutnost. Je to tentokrát úspěšné navázání na první pokusy let devadesátých (Čtyřkoalice). Tento způsob moci mnohými zatracovaný pro nestabilitu je příznakem dekoncentrace moci v české společnosti. Diskuse často různorodých (protože ne marketingových) koaličních slepenců jednotlivých politických stran a jejich programů je ředidlem demokracie. A letos tak pranýřovaný politický bizár lze také možno nahlížet jako známku autenticity politických kampaní, která opravdu v profesionalitě nemůže obstát vedle armády marketérů.

Nejzávažnější otázkou z hlediska ředění demokracie je uskupení ANO. Strategie nemít program, a proto se moci dohodnout se všemi je inovací na české politické scéně. A ani Andrej Babiš se netají tím, že chce postavit do čela české politické scény slona (i když nepolitického a jistě zcela jiného, než jsou ti z devadesátých let). Jak si tento slon poradí s koalami, to budeme moci sledovat nejméně příští čtyři roky. Také proto, že volební úspěch ANO nikde nebyl tak velký, aby ANO vládlo samo. Možná že i ANO bude rozředěno, bude se totiž muset o svou moc dělit.