Jak porazit islamisty? Novou nadějí!

Naděje je jedním z nejdůležitějších základních motivů lidské činnosti. Život bez jakékoli naděje je naopak dost nesnesitelný a lehce může vést k destruktivnímu jednání. Je hodně smutné, že celá řada lidí na Středním východě vidí jedinou naději na lepší budoucnost v zavádění drsné varianty islámského práva a jsou za tuto naději ochotni prolévat potoky krve, pokud je to třeba.

Proč neexistuje jiná, méně destruktivní naděje, která by byla dostatečně silná, aby se ve výsledku dokázala prosadit? Zejména pro mladé lidi je nějaká forma naděje psychologicky nezbytná, a proto potenciálně i tak opojná. V situaci, kdy je na Středním východě demograficky silná mladá generace (např. v Gaze je polovina obyvatel mladších 18 let), je tato otázka klíčová.  

Dlouhou dobu jsme si mysleli, že taková naděje je zřejmá, pro všechny srozumitelná a mimořádně atraktivní: byla to vize bezpečné, materiálně zabezpečené, tolerantní, demokratické, svobodné, vzdělané společnosti v rámci liberálně tržního světového ekonomického systému. Proč najednou přestává tato vize fungovat? A je potom někde na obzoru nějaká nová naděje?

Část problému je v tom, že klasický liberálně-demokratický model přestal být až tak atraktivní. Masivní dlouhodobá nezaměstnanost mladých lidí v Řecku, Itálii a Španělsku je alarmující, a rozhodně nemůže fungovat jako nadějný model hodný následování. Výrazné omezování veřejných rozpočtů na straně jedné a současné rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými vytváří společnosti, které už nejsou tak přitažlivé. Na řadě míst jsou hesla o svobodě a demokracii populisticky zneužívána skupinami oligarchů, kteří reálně kontrolují chod daných společností. Bohužel ani hodnoty, které propaguje masivní globální reklamní mašinerie, nejsou často nijak inspirativní – je potřeba si hlavně užívat a spotřebovávat (a kvůli tomu do úmoru vydělávat peníze). Pokud peněz moc nemáte a legálně k nim jen těžko přijdete, tak vás to spíš rozčílí než inspiruje. Prosazování svobody a soukromého vlastnictví také na spoustě míst znamená pouze svobodu zbohatlíků kolonizovat veřejný prostor golfovými hřišti a obřími terénními vozy.

V kontextu Středního východu je další problém v tom, že v konfliktu Izraele s Palestinci se už s žádnou pozitivní vizí v podstatě ani nepočítá. Tzv. mírový proces už nemá ani to příslovečné světlo na konci tunelu, za které by stálo za to bojovat v tom lepším smyslu slova. Pokud dlouhodobě neexistuje ani náznak nadějného vyřešení sporu, tak se obě strany uchylují k násilným řešením, které pouze zdůrazňují jejich beznaděj. Tento dlouhodobě neuspokojivý stav má velmi negativní důsledky jak pro širší situaci na Středním východě, tak ve výsledku i pro mezinárodní společenství jako celek, neboť se ve vší nahotě ukazuje neschopnost danou situaci řešit. Rétorické hrátky ohledně toho, zda je vzniklá situace zaviněná spíše neústupnými Palestinci, nebo neústupnou izraelskou vládou, pouze zakrývá zjevný fakt, že je na obě strany potřeba mnohem více zatlačit, aby problém opravdu začaly řešit. Soustředěný politický, ekonomický i symbolický tlak hodně pomohly např. konci apartheidu a budou zřejmě potřeba i v případě, kdy by se měla vrátit nová naděje na mír do Izraele a jím okupovaných území.

Urovnání izraelsko-palestinského konfliktu je pro zažehnutí jakékoli nové naděje na Středním východě klíčovou podmínkou, která však sama o sobě nemusí stačit. Jakou novou naději ale nalézt, aby byla o hodně silnější než brutální apely primitivního Islámského státu? Do alternativního pozitivního koktejlu, který by měl přitáhnout mladé i rodiče, určitě patří: bezpečné prostředí, kvalitní a dostupné vzdělání, maximálně osmihodinový pracovní den, slušné chování představitelů státu vůči občanům, čisté životní prostředí, kvalitní a dostupná zdravotní péče, zákaz dětské práce, zajištění důstojného stáří, rozvoj kultury ve všech jejích formách, možnost svobodně rozvíjet svoje podnikání. Velká část demonstrantů z tzv. Arabského jara měla na mysli právě tyto jednoduché požadavky, které nutně nesouvisejí ani s ideologií volného trhu, ani s přebíráním všech západních hodnot. Je smutné, že Američané a jejich spojenci nebyli za dlouhých 13 let v Afghánistánu a 11 let v Iráku jako okupační mocnost schopni tyto jednoduché pozitivní vize naplňovat alespoň tak, aby v tamějších obyvatelích vykřesali naději na lepší život.

Většina výše zmíněných pozitivních vizí je podmíněna aktivní rolí či alespoň spoluprací státu, který by v ideálním případě měl pracovat na naplnění očekávání svých občanů. I když však existuje dostatečná politická vůle, státy jsou dnes pod velkým finančním tlakem, takže z rozpočtů na školství, sociální zabezpečení či zdravotnictví spíše škrtají. Navíc se často státní prostředky vynakládají neúčelně či rovnou podvodně. Naděje tedy spočívá v tom, že se vytvoří dostatečný politický tlak na to, aby stát začal lépe a efektivněji fungovat a začal plnit funkce, které od něj občané očekávají. Takový stát pak dokáže ochránit i svoje pracující od konkurence levnější otrocké či dětské práce.

Jsou výše uvedené vize nereálné? Technologický vývoj je už tak daleko, že bychom všichni mohli pracovat jenom šest hodin denně, a stejně by se všem lidem zajistil dostatek jídla, ošacení i výukových tabletů pro děti. Dostal ale každý školou povinný Iráčan a Afghánec svůj tablet? Stálo by to cca 200 milionů dolarů, což je zlomek nákladů na celou válku a rekonstrukci. Problém je spíše v politickém nastavení, které často pouze prohlubuje beznaděj. Politické nastavení má však i tu výhodu, že je možné ho změnit. Nová naděje totiž spočívá také v tom, že nerezignujeme na možnost toho, že se lidem otevřou oči, rozšíří se jejich obzory a začnou přesněji a lépe chápat svět kolem sebe. Na tom ostatně není nic těžkého, pro začátek stačí vidět pár zajímavých dokumentárních filmů a pobavit se o nich.

Pokud chceme v boji proti radikálům z Islámského státu uspět, potřebujeme novou naději, která není pouhou rétorickou chimérou. To vyžaduje politickou odvahu i přiznání si toho, že události v okolním světě se nás týkají, i když bychom je z pohodlnosti nejraději neřešili. Nová naděje může být například ve formě nového Marshallova plánu pro celý Střední východ, který zajistí prostředky pro rozvoj a důstojný život tamních obyvatel. Může mít formu reálného ukončení izraelsko-palestinského konfliktu. Může mít i formu zajištění ochrany civilistů mezinárodními jednotkami. Může mít zároveň i formu atraktivní a spravedlivé společnosti u nás doma, která by byla inspirací pro politické hnutí za reálné reformy v zemích, kde to tak ještě nefunguje. Bez nové naděje se nebudeme moci divit, že se svět propadá do spirály beznadějných konfliktů, které navíc generují stále nové rekruty – a ti si bohužel myslí, že jediná naděje spočívá v rozstřílení nepřátel na kusy.