O Orbánovi

Maďarský premiér Viktor Orbán říká, že jeho cílem vlastně není liberální demokracie západního střihu. Nechme stranou současné dění v Maďarsku, ale zaměřme se na to, že to je stát, který má velmi blízko k České republice. Hodnotově zřejmě ne, ale minimálně geograficky ano. A není to žádné vzdálené Rusko, ale je velmi blízko a je to stát stejné velikosti jako je Česká republika, tedy to porovnání je velmi nasnadě. Já směřuji k tomu, jestli vlastně v tomto našem středoevropském regionu, okolo Visegrádské čtyřky, ale i třeba Rakouska, to není takové to testovací území. Protože víme, že ve střední Evropě od doby první republiky, to, co na západě vnímáme jako standardní demokratické hodnoty sdílené ve společnosti, které tam rostou po generace, nemáme.

To prostředí je velmi odlišné. Samozřejmě každá země je jiná, vzhledem ke svému národnímu sentimentu, ale střední Evropa je stále někde mezi východem a západem, ať už hodnotově, nebo kulturně. Když se vlastně podíváme na to, jakým způsobem funguje vládnutí na Slovensku, byť samozřejmě neporovnatelné s Maďarskem, tak si říkám, jestli vlastně Česká republika není do jisté míry v porovnání s těmito dalšími zeměmi z pohledu toho, jakým způsobem směřuje k nějaké liberální demokracii nebo se ji snaží naplňovat, tak jestli v tom není vlastně úspěšná, pokud bychom to hodnotili tímto měřítkem v porovnání s těmito ostatními zeměmi.

Spousta věcí v relaci s jinými vypadá jinak, než když je hodnotíme absolutně vůči nějakému ideálu, to tak bezesporu je. To je jeden bod. Druhý bod je, že já se vždycky ptám, v jakém časovém okamžiku hodnotím, jestli ta současná situace je tak stabilní, že přetrvá. Dejme tomu, že ta relativní výhoda české cesty oproti těm dvěma ostatním je něco, co přetrvá, co se relativně vyplatí, anebo když se na celou věc podíváme ještě jednou za pět let, tak zjistíme, že nakonec, hypoteticky řečeno, Orbánova cesta je ta správnější, protože vede příměji k cíli a samozřejmě velmi silně závisí na osobě toho jednoho vůdce a jestliže je kompetentní jako třeba Litman Hube, to je v Singapuru, tak tu zemi opravdu dovede do úspěšné situace, takových lidí je málo, ale je to určitě příklad pro určitý přístup, který není demokratický, ale přesto pro tu společnost jako takovou dlouhodobě přináší prospěch.

Když se vrátím k Vaší otázce, myslím, že máte pravdu v tom, že z dnešního hlediska můžeme říct: „Ano, ta česká cesta je obtížná a my sami s ní nejsme spokojeni.“ Ale když se podíváme za hranice, tak si můžeme říct, že je jistě blíž tomu ideálu demokracie, ale pak zůstane ta otázka, kterou jsme začali předtím, jestli ta forma demokracie, kterou jsme doposud praktikovali vůbec všude na západě jako ideálně typickou, nepotřebuje nějakou formu oživení, vlastní revizi. Nebo jinak řečeno, jestli obstojí vůči těm velice ofenzivním až agresivním, teď nemyslím vojensky, myslím čistě tou silou a rozhodností jednání, státům, které jsou autoritativně řízeny. Tam si nejsem úplně jistý, jestli to dokážeme.

Teď jsme porovnávali středoevropský region. Já bych zkusil ještě porovnání s Německem, i když samozřejmě je to velmi těžké, ale když mluvíme minimálně o těch politických stranách a když porovnáme to, jakým způsobem vlastně funguje CDU,

Německá křesťanská demokracie, s jakoukoliv českou politickou stranou, tak bezpochyby máme spoustu různých parametrů, kde to nelze porovnávat, ale minimálně, aspoň jak já to vnímám, tak té německé křesťanské demokracii se daří, i z historických důvodů, jsou u ní zastoupeny různé frakce, které samozřejmě záleží přirozeně na lídrovi, ale ta strana, zdá se, je dlouhodobě schopna reprezentovat nějaký velmi široký zájem, což není úplně obvyklé minimálně v českém kontextu. Že by byla jedna strana, která by byla schopna opravdu velkou část, polovinu politického spektra, řekněme ovládnout a skutečně dlouhodobě ho reprezentovat.

Já si myslím, že tady, přímo u sousedů, máme docela klasický příklad toho, co je pro průměrné lidi skutečně důležité na politickém jednání, a sice, co jim zůstane v kapse. To znamená, jak se jim vede ekonomicky. Když se jim vede ekonomicky dobře, tak nemění koně uprostřed brodu, nemají žádný důvod, nemají žádný motiv k tomu, aby cokoliv zpochybňovali. A to, co chci hlavně říct, neptají se po programatice. Ptají se po tom, ve jménu čeho se to odehrává, a ptají se po výsledku, co mi to přináší.

Protože když se podíváme politologicky na programatiku CDU a CSU, zjistíme, že právě ta snaha oslovit co nejširší část politického voličského spektra vede k tomu, že to ideologické je obětí ve jménu naprosté každodenní oportunity, přičemž teď to používám ani ne tak negativně, jako spíš terminus technicus. To, co je momentálně potřeba, a to, co v tomto případě kancléřka považuje za užitečné pro politickou stranu jménem CDU, CSU, to je ta politická linie, za kterou se staví a jestli to včera znělo ještě trošku jinak a jestli to zní trochu podivně v uších těch ideologičtějších členů, ať už strany jako takové, nebo vedení strany jako takové, tak je to jejich problém.

To znamená, víra nebo věrnost svým vlastním principům je méně důležitá než přínos pro udržení moci. Stále to říkám zcela neutrálně, a dokonce i s velkou dávkou obdivu, že je to možné. Zcela zakopat jakýkoli ideologický vztah a přesto zůstat u moci. Vysvětluju si to tím, čím jsem vlastně svou odpověď začal, a sice tím, že průměrným lidem, a to je legitimní, proto vlastně zaměstnávají politiky, to znamená ani to není kritické, co teď řeknu, že průměrným lidem jde v první řadě o to, jak se jim vede ve společnosti, kterou řídí tato politická konstelace.

A když se mi vede dobře, tak mě nezajímá, co ostatního se odehrává v programatice, co ostatního se odehrává v procedurách demokratického vládnutí atd. To znamená, zkouška úspěšnosti a stability tohoto německého modelu ještě neproběhla. Ta se bude odehrávat v tu chvíli, a to se může snadno stát, až se ekonomická situace na západě celkem výrazně zhorší a kancléřka odstoupí. Tyto dvě události přijdou zároveň. Pak najednou zjistíme, že tam chybí ten naprosto skvělý technolog moci nebo technoložka moci, praktička udržování moci a zároveň jakýkoliv ideový náboj této strany.

Je v západní Evropě, předpokládám, že zejména v západní Evropě, někdo nebo nějaká strana, která by mohla být inspirativní pro české politické strany? Jakýmkoliv způsobem, v jakémkoliv smyslu.

Já si myslím, že inspirativní jsou, ať už v dobrém nebo špatném, většinou ti, kteří právě začínají, ti noví. To znamená Renzi v Itálii třeba. Způsob, jakým se zmocnil moci, i jak s ní doposud zachází, je bezesporu inspirativní. Minimálně v tom, jak dokáže mobilizovat veřejné mínění, jaký je to typ politika. Prostě si člověk ani nemusí přimýšlet klotové rukávy a nějakou takovou natvrdlost a zkostnatělost. Renzi je dynamický, moderní, sympatický politik, i když to nic nevypovídá o jeho úspěšnosti. To vypovídá jen o tom, že ten jeho politický styl je bezesporu inspirativní, když mluvíme o České republice, a nejenom pro Českou republiku.

Ale zrovna tak je inspirativní i paní Le Pen, která je inspirativní minimálně v tom, že ukazuje, co to znamená konsekventně si vybrat určitý argumentační model, určité bolestné místo společenského života, určité těžiště své politické práce, a toto téma, v pozitivním slova smyslu, pro sebe využívá. To znamená marketingovým způsobem se soustředit na „unit selling proposition“, na jeden bod, který odhalila a který je jistě právem jako nosný pro politickou kampaň. A tento bod obratně využívá. I to je inspirativní.

Neříkám, že by to mělo být v tom tématu odmítání cizinců nebo kritika islámu pro Českou republiku inspirativní, ale v tom pochopení, že politika, tak říkajíc „z obchodního domu“ ve smyslu pro každého něco, dneska nemá vůbec žádnou šanci. To znamená, že jestli dnes chce politická strana, ať už ve jménu demokracie nebo ve jménu vlastně svého vlastního získání nebo zachování moci, být úspěšná, tak musí mít zcela jasnou a velmi omezenou agendu. Ale ten výběr agendy, výběr těch témat, to je úplně to klíčové a o něm platí to, aby to byla témata, která lidi zaujmou, elementární a přesto to nikdo nedělá a kterých je málo.

To znamená, že to smíšené zboží, pro každého něco, to dneska nebude fungovat. Jednak protože to nikdy nezmobilizuje dostatečné množství a také proto, že to nikdy nemůžeme uskutečnit to všechno, co v náruči údajně neseme občanovi nebo nabízíme občanovi, že se to nemůže nikdy zdařit vše.

Já bych proti tomuto doporučení trochu argumentoval. Pokud by si tradiční politická strana typu ČSSD, ODS, případně TOP 09, KDU-ČSL, vybrala právě jen a pouze několik míst, která opravdu lidi pálí, abych to řekl zjednodušeně, tak jistě získá pozornost a jistě získá i tu přízeň, ale na druhou stranu, pokud nebude schopna pokrývat většinu těch politických témat nějakým koherentním programem, tak se jí stane to, co se děje např. v současné době hnutí ANO, když se dostalo do vlády.

Přichází totiž na to, že vlastně nemá program, že neví, co vlastně chce dělat. Neříkám, že ve všech oblastech, ale jistě najdeme mnoho, kde nestačí jenom vize toho, že je třeba šetřit, případně lépe řídit daný resort. Je opravdu potřeba mít nějaké dosažitelné cíle, vědět, kam to dané téma chci dovést za tři, za pět let. A to je právě to, co může chybět těmto stranám, které mají jedno, dvě, tři hlavní témata a to vlastně my potom vidíme v praxi.

Samozřejmě, ta námitka je oprávněná. Přičemž já bych se na ni pokusil odpovědět odkazem na to, do jaké míry je takový konzistentní program dneska vůbec proveditelný. Jestli existuje něco jako propojenost mezi sociálně demokratickou, hospodářskou, sociální a zahraniční politikou. Jestli tam je něco, co opravdu je ten společný jmenovatel. Kdysi hodně dávno byly doby, kdy ten společný jmenovatel byla dejme tomu rovnost, emancipace u těch nejchudších proletariátů. Už je to dávno za námi, to nebude fungovat, to je jeden bod.

Druhý bod je, že právě v souvislosti s tím, čeho jsme se dotkli před chvílí, a sice v té zmatečnosti nebo neplánovanosti, neovladatelnosti politického dění ve světě vůbec, že je velmi obtížné pro jednu stranu v malé zemi, a nakonec i pro jednu stranu ve velké zemi, udržet konzistentní program právě vzhledem k těm událostem, které jsou zcela eratické, nedají se plánovat. Udržet konzistentní program, který vždycky pasuje. Když se podíváme na to, jak se dneska najednou objevila bezpečnostní tematika, která před rokem ještě nehrála údajně vůbec žádnou roli a najednou je velice důležitá a má minimálně tím, že existuje jakýsi tlak na přesívání, přesunování finančních prostředků ve prospěch bezpečnostní politiky, najednou vliv na všechny ostatní oblasti politického jednání.

Co tím chci říci je, že bezesporu by bylo dobré, kdyby bylo možné něco takového jako konzistentní politický program jedné strany zformulovat, tím bychom byli prostě u těch klasických stran s jasným sdělením a s vnitřní logickou politikou. Ale já se obávám, že to možné není. Uvědomuju si ale zároveň, jak silně to oslabuje věrohodnost stran. Když řeknou: „V tomto my nevíme dost, tomuto se nedokážeme věnovat,“ nebo „ta věc je ve vývoji, my ještě nejsme schopni říct jasné odpovědi,“ jak snadno by to bylo zneužitelné, jak lehce by to mohli protivníci kritizovat, ale zároveň by se dalo právě jim na tu kritiku odpovědět, jestli existuje něco lepšího, jestli oni sami mohou nabídnout něco, co je konzistentní atd. Pak bychom ale najednou pravděpodobně zjistili, že konzistentní politický program je něco, co možná šlo v minulosti, ale co dneska v podstatě vůbec nejde.

Rozhovor proběhl v září 2014 a vyšel na Revue Politika.