Tchajwanské faux pas Miloše Zemana

Prezident Zeman neúnavně pokračuje v destrukci zahraničně politického odkazu Václava Havla. Tentokrát pozornost vyvolalo jeho prohlášení učiněné před pár dny v Pekingu, ve kterém označil Tibet a Tchaj-wan za součást Číny s poznámkou, že by se ostrov měl s Čínou sjednotit.

V případě Tibetu podobná slova z úst evropských politiků slýcháme (bohužel) již hezkou řádku let. Pokud jde o Tchaj-wan, je situace složitější a vyžaduje kritičtější rozbor. Úslužnost pekingským vládcům totiž českého prezidenta vedla k poměrně bezprecedentnímu prohlášení a faktickému odklonu od oficiální politiky EU a představitelů jejích členských států v této záležitosti.

Připomeňme, že Tchaj-wan je fakticky samostatným státem se svébytným vývojem od roku 1949, kdy se na něj přesunuly jednotky a představitelé nacionalistického režimu v Číně po prohrané válce s komunisty. V první fázi studené války to pak byla Čínská republika na Tchaj-wanu, kterou demokratický svět uznával jako zástupce Číny, přičemž tato situace trvala až do 70. let. Vláda v Tchaj-peji, i když oficiálně uznaná jen pár státy světa, si ovšem i nadále formálně, byť ne fakticky nárokuje jurisdikci nad pevninou, dokonce ještě včetně Mongolska. Peking naopak Tchaj-wan považuje za součást Čínské lidové republiky, kterou je ochoten si vzít i silou. Na Tchaj-wanu v současnosti existují dva hlavní pohledy na vztahy s Čínou. Ten, který reprezentuje vládnoucí národní strana, chápe Tchaj-wan jako součást Číny a o sjednocení je ochotna uvažovat, pokud se změní čínský agresivní postoj (a v podstatě také tamní režim), a v současnosti propaguje zintenzivňování styků s pevninou. Druhý postoj, který je produktem svébytného vývoje ostrova, jenž se vyvinul v ekonomickou velmoc a demokratický a liberální stát, se spíš přiklání k samostatnosti ostrova.

Tchaj-wan oficiálně neuznávají ani USA, jeho největší bezpečnostní spojenec. Diplomatické styky jsou ale jedna věc a faktické pouto věc druhá. Česká republika má dlouhodobě s Tchaj-wanem vynikající vztahy, za což vděčí především éře prezidenta Havla. I z pohledu ekonomické diplomacie, kterou se prezident Zeman tolik zaříkává, jsou vztahy s Tchaj-wanem velmi plodné, přičemž tchajwanské investice v ČR jsou stále řádově významnější než čínské. EU samotná sice zastává politiku jedné Číny a diplomaticky uznává pouze Čínskou lidovou republiku, to jí ale nebrání rozvíjet styky s Tchaj-wanem a podporovat například jeho členství v mezinárodních strukturách (tam, kde je to možné).

Tím, že se prezident Zeman jednoznačně vyslovil ve prospěch připojení Tchaj-wanu k ČLR, zásadně překročil rámec rétoriky, kterou v této věci užívají západní představitelé. Problém totiž není v diplomatických vztazích s ČLR, ale v jasném uznání její jurisdikce nad Tchaj-wanem, což není totéž. Pokud se Číňané a Tchajwanci jednou dohodnou na sjednocení, nebo Tchaj-wan bude spět k samostatnosti na základě demokratického rozhodnutí tamního lidu, je to záležitostí čistě jejich a český prezident by se do toho neměl nepatřičně vměšovat.