Vzájemné podceňování Ruska a Západu

Ruská letadla dráždí vzdušný prostor jak Severní Ameriky, tak Evropské unie. K přímému střetu zatím nedošlo, ale o omyly se už nejedná. K tomu ukrajinští separatisté začátkem listopadu plánují uspořádat své vlastní volby pod vlivem Ruska, které jimi kontrolována území dostanou do ještě silnějšího područí Moskvy.

Tyto události potvrzují obavy, že protiruské sankce Putina nezastaví. Ukrajině reálně hrozí, že bude rozdělena v budoucnosti na dva separátní státní celky a obsazení suverénního území Putinem může mít nedozírné následky pro koncept suverenity státu, který se v 17. století zrodil v porodních bolestech třicetileté války a působil kromě práva, vojenského odstrašování a obchodu jako faktor stability mezinárodních vztahů. Kdo za to vše na Ukrajině může?

Výrazný realistický myslitel na poli mezinárodních vztahů John J. Mearsheimer nedávno publikoval článek v časopise Foreign Affairs, který nazval "Proč je ukrajinská krize chybou Západu". Pro velmi stručné přiblížení realismu, tato teorie praví, že základním aktérem v mezinárodních vztazích je pouze stát (nikoliv mezi- či nad-národní spolky, mezinárodní úmluvy), který ve snaze o své přežití maximalizuje svou moc v mezinárodním prostředí  - prostředí mezinárodních vztahů se tak stává nehostinným bojištěm o přežití, ve kterém se silnější chtějí stát ještě silnějšími. Mearsheimer se staví v článku proti zažitému názoru, že za chaos na Ukrajině může pouze Putinova agrese. Argumentuje, že reakce Putina na sbližování Ukrajiny se Západem mohla být zcela očekávaná.

Putin se podle něj pouze chová přesně tak, jako by se choval každý, kdo by vedl Rusko a byl by přesvědčeným realistou. Ukrajina byla po staletí, alespoň samotnými Rusy, považována za výlučně jejich sféru vlivu a území, přes které opakovaně přicházely jednotky nepřátel (Napoleon, imperialistické Německo a pak nacistické jednotky) a hrozily dobitím Ruska. Po ztrátě Polska (které také předtím rozdělili) jako nárazníkového pásu se jím stala z velké míry Ukrajina. Navzdory všem možným proklamacím NATO o mírumilovném charakteru aliance zůstává faktem, že NATO se rozrůstalo a rozrůstá dále na východ a jedna se o nejmocnější vojenskou alianci na světě - kombinovaný rozpočet členů NATO na zbrojení přesahuje 70 procent veškerých nákladů na zbrojení na světě - přičemž výše financí na zbrojení je úměrná modernizaci a tím pádem nebezpečnosti armád.

Ruská reakce na summit NATO v dubnu 2008 (slíbení členství v NATO jak Gruzii, tak Ukrajině) v podobě zabrání části Gruzie velice obdobným způsobem, nám mohla poskytnout dostatek varovných signálů ohledně dnešní reakce Putina. Není to jen členství celé Ukrajiny v NATO (a tím další hranice s nepřátelskou alianci jak ji Putin vnímá), ale i její členství v EU a demokratizace populace, čeho se Putin obává - EU vnímá jako trojský kůň NATO a masové demokratické protesty v Rusku jsou jeho noční můrou. Můžeme Putinovi tvrdit jak jen chceme, že NATO není zaměřené proti němu, ale nic to nepomůže a měli bychom to do jistě míry respektovat. Rusko má právo vnímat bezpečnostní hrozby jinak, než je vnímáme my (tak jako i každý jiný stát má percepci hrozeb odlišnou).

Podvedl Západ Rusko expanzí NATO na východ? Často slýcháme argument, že Západ slíbil Gorbačovovi, že se NATO nebude rozšiřovat. Pravdou dohledatelnou v archivech však je, že formální dohoda v tomto smyslu nikdy nebyla uzavřena. Ano, vrcholní představitelé USA, dřívější prezident George H. W. Bush a tehdejší ministr zahraničních věci James Baker, toto původně neformálně Gorbačovovi slibovali, ale stanovisko záhy změnili a k oficiálními slibu nikdy nedošlo. Převážil názor, že Německo by se mělo sjednotit a být zcela pod NATO (původně prodáváno Rusům jako garance, že německá armáda bude pod kontrolou) a Rusům by neměla být ohledně expanze NATO dána žádná garance. Jak toho bylo dosaženo, proč s tím jen Gorbačov nakonec souhlasil? Důvod je prostý - Rusko zoufale potřebovalo peníze, které mu Západní Německo dodalo.

Z vyjednávání získalo vítězné USA maximum a Gorbačov musel stáhnout ocas a odstoupit od všech původních požadavků. Ruska hrdost toto dodnes těžko nese, srážena ještě propagandou, že formální dohody existovaly a Rusko mělo oficiální garance, že NATO nebude expandovat. Putin to nese ještě hůře a dá se odvodit, že přijetí možnosti rozšiřování NATO od té doby vnímá jako kardinální chybu ruského vedení (jehož dopady si uvědomoval jako rozvědčík KGB ve Východním Německu), kterou teď chce za každou cenu napravit. Chybou bylo, že jedna strana chtěla vytřískat z vyjednávání maximum, na což měla dost silnou pozici, a nenechat protistraně alespoň zdání nějakého vítězství.

Ačkoliv se Putinovo chování řídí dle realismu a Mearsheimer má pravdu v tom, že mohlo být předpokládané, tak faktem zůstává, že za situaci na Ukrajině nemůžeme zcela vinit Západ. Putin mohl opět na své straně vývoj na Ukrajině čekat a další události předvídat. Obdobně jako Obamova administrativa, podléhající spíše liberalismu a tím důvěře v důležitost a sílu liberálních myšlenek, v případě Ukrajiny podcenila sílu zbraní protihráče, který věří v realismus, tak Putin podcenil sílu liberálních myšlenek, které dokáží smazat během chvíle i stovky let rusko-ukrajinského přátelství. Rusko nemá jednoduše po ideové stránce co atraktivního nabídnout a peníze pro zachování vlivu nestačily. Jak ironické pro dříve komunistickou velmoc, západní ideje zvítězily nad ruským kapitálem. Nemůžete zakázat Ukrajincům, aby měli právo vybrat si svůj vlastní osud. Argument, že mají smůlu svou geopolitickou pozici, by se nám na základě zkušenosti s rokem 1968 asi taky nelíbil.