Měli bychom Zemanovi poděkovat!

Výtečně probudil diskusi, která ovládla na několik dní média, kanceláře, hospody, občas i obýváky a ložnice. Někteří pana Zemana opěvují, jaký je bourák. Jiní se stydí, závistivě pokukují po Slovensku a žijí s pocitem křivdy, protože si prý v Česku takového představitele nezasloužíme a měli bychom požádat o slovenskou administraci.

Ale my si pana Zemana zasloužíme! Volili jsme si jej a houby nám pomůže říkat, že právě my jsme pro něj nehlasovali. A zvolíme si podobné individuum zase, pokud nebudeme trpělivě diskutovat a pokud se česká společnost nezmění. Zvolíme zase špatně, pokud bude společnost otrokem svého klídku a zabedněnosti. Společnost, která žije ve stínu touhy po zbožném, hezkém a pohodovém světě; která má alergickou vyrážku na politiku a nezájem o komplikované otázky, ta nemůže volit jinak!

Poločas funkčního období Miloše Zemana ještě nenastal. Těšínské jablíčko času, který tiká nám všem stejně, se sice leskne, ale je kyselé. Čekat? To samo je málo! Je třeba více diskusí, rozumného rozhovoru na všech úrovních. A analýz. Přece to zemanovské divadlo se starcem Wintonem a dávno mrtvým Churchillem otvírá oči. Představení mělo sloužit jen velmi živému staříkovi Zemanovi, který ve své druhé větě začal mluvit o sobě a nakonec komediálně uchopil invalidní vozík a pana Wintona odvážel. Komedii dokládá další dějství: Vedle trůnního sálu sledovali novináři televizní přenos ceremoniálu bez zvuku. To my jsme na tom byli doma lépe… Večer tragikomedie pokračovala vyznamenáním pana Fica, který zase mluví jen o sobě. První komentář stojí za to: "Je to moje první vyznamenání..." namísto toho, aby děkoval slovenské vlasti. Pan Zeman totiž vyznamenal svoji ukřivděnost.

Mně doslova otevřel oči rozhovor Zemanova bývalého ministerského předsedy Jiřího Rusnoka s Martinem Bursíkem v DVTV. Expředseda vlády se vychechtával oponentovi jako „restituentovi” a připomínal mu nedávné senátní volby, v nichž přece prohrál nejen on, ale s ním veškeré jeho ideály. Poštěkávání pokračovalo zpochybňováním evropské otevřenosti lidským právům. Nevěřím, že pan Rusnok neumí používat internet. Jen neumí brzdit svou ješitnost. Pokud si myslel, že se na tento typ televize dívá hospoda, která bez mrknutí přejde, že Angela Merkel se skutečně s dalajlámou sešla a jejich setkání dokládá internetová galerie, pak se spletl.

Letos bude výročí! Pokud vzpomínám na svatou Anežku, která nás propojovala před dvaceti pěti lety, nemyslím na nějaký mystický most mezi houfem vítězné církve, církví bojující a pozemskou politikou. Myslím na to, že ta doba přinesla vzácnou jednomyslnost napříč rozdílnými politickými koncepty. A nepůjde to jinak, než že se zase všichni budeme domlouvat bez ohledu na to, že jsme pravicoví či liberální a nebo levicoví demokraté. Křesťanští demokraté musí přestat sebelibě ohledávat svůj návrat do politiky a honem a rychle pěstovat schopnost domluvy a vstřícnosti. Musíme tleskat Pirátům, kteří celkem střízlivě odhadli svou roli v pražské městské politice. Církevníci musí přestat s komediální apolitičností a vnímat svět s realismem. Kde jinde má začít diskuse a kde jinde se mají najít shody uprostřed rozmanitosti, než v církvi!? Nejen diskuse, ale vzájemné propojování sil. To je cesta.

Kdekdo se dívá na posledních pětadvacet let jako na serii proher lásky a pravdy. Nejen pan Rusnok, ale i jiní se vychechtávají a říkají tomu velmi nepřesně „pragmatismus”. Já ta léta vidím jako dospívání. Vůbec jich nelituji. Vychechtávali se mi před listopadem a vychechtávat se budou i nadále, ale to ještě neznamená, že se jich budu bát.