Cesta z černé díry ukrajinského hospodářství

Dlouhodobě neuspokojivý stav ukrajinského hospodářství není žádným tajemstvím a současná krize tyto problémy jen zvýraznila. Kurz hřivny se v průběhu první poloviny letošního roku dramaticky propadl a očekává se i propad ukrajinského HDP o zhruba 8%. Řešení hospodářských problémů země tedy bude jedním z klíčových úkolů nové vlády a prezidenta Petra Porošenka. Hospodářský marasmus, ve kterém se Ukrajina nachází, však není žádným krátkodobým výsledkem současné krizové situace, ale problém, který zemi provází již od rozpadu Sovětského svazu.

Ukrajina zažila v 90. letech jeden z největších propadů HDP ze zemí bývalého SSSR, který kulminoval v roce 1994. Díky různým reformním opatřením jako bylo například zavedení hřivny jakožto oficiální měny se sice tehdejší hyperinflaci i propad hospodářství podařilo zastavit, ale na růst si Ukrajina musela počkat až do roku 2000. Zásadní chronické problémy ukrajinského hospodářství jako je vysoká míra korupce, šedé ekonomiky nebo neefektivita průmyslu však řešeny nebyly, což se znovu naplno projevilo v krizovém roce 2009, kdy ukrajinský HDP klesl o téměř 15%. Nejen, že Ukrajina ještě stále nedorovnala ztrátu z roku 2009, ale dodnes se jí ani nepodařilo vrátit se na hospodářskou úroveň z roku 1990.

Za vlády Viktora Janukovyče, který vyhrál volby v roce 2010, tedy k žádnému zásadnímu oživení ukrajinského hospodářství nedošlo. K překonání chronických problémů jsou totiž klíčové hluboké reformy, kterými Ukrajina za celou dobu své existence neprošla. V zemi dodnes zůstává velké množství sovětských reliktů jako je obrovská míra byrokracie nebo nesmyslně centralizovaný systém regionálních samospráv, který vývoj Ukrajiny brzdí. V tomto kontextu je důležité, že dnes je na Ukrajině zezdola vůle ke změnám. Ostatně i nízká životní úroveň a mizerná hospodářská situace byly skutečnou motivací vzniku Euromajdanu a následné „Revoluce důstojnosti“. Evropská unie byla v tomto směru viděna jako vzor a přiblížení se k ní jako možnost změn na Ukrajině.

Nový prezident Porošenko sice v září představil svojí reformní „Strategii 2020“, ale její cíle zní buď nerealisticky (například zdvojnásobení ukrajinského HDP do roku 2020) anebo jsou velmi vágní a nekonkrétní. Ukrajina musí v dohledném horizontu překonat zásadní problémy, jako je reorientace z ruského trhu na evropský, k čemuž sice už dříve částečně došlo, neboť do EU jako celku vyvezla Ukrajina v roce 2013 více zboží než do Ruska. Východní soused ale stále přijímal téměř čtvrtinu z celkového objemu ukrajinského exportu. Kromě toho potřebuje Ukrajina zabezpečit stabilní dodávky energetických surovin, především zemního plynu a vstřebat ztrátu průmyslového potenciálu v Donbasu, který ale není nepřekonatelným problémem, neboť tamní průmysl byl kvůli své zastaralosti a neefektivitě podporován rozsáhlými dotacemi z Kyjeva. Jednoznačně dobrou zprávou je nicméně to, že se podařilo stabilizovat kurz hřivny, jejíž pád se v druhé polovině letošního roku zastavil a prozatím zůstává narozdíl od kurzu ruského rublu víceméně stabilní.

Co se týče zemního plynu, část spotřeby byla sice nahrazena reverzem ze zemí EU (který byl paradoxně mimo jiné částečně umožněn i dokončením stavby plynovodu Nord Stream, který obchází Ukrajinu po dně Baltského moře), ale definitivní dohoda o dodávkách přinejmenším v období zimy padla až teprve před několika dny, kdy Ukrajina splatila část dluhu, který si Rusko za zemní plyn nárokuje. Zatím se ale evidentně jedná o provizorní řešení, které bude do budoucna třeba nějakým způsobem doplnit, protože Ukrajina se bez ruských surovin ať už dodávaných přímo z Ruska nebo reverzem ze států EU v nejbližší době jen těžko obejde. Ještě v roce 2012 totiž Ukrajina dovážela 80% své spotřeby zemního plynu, přičemž celé dvě třetiny spotřeby pocházely z ruského importu. Kromě diverzifikace zdrojů by měla být součástí řešení i modernizace přenosové soustavy, která je, jak je na Ukrajině obvyklé, velmi stará a neefektivní.

I přes současné problémy může současná krize Ukrajinu paradoxně posílit, protože urychluje její reorientaci z Ruska směrem k EU. Podepsaná Asociační dohoda, respektive její část, která vytváří mezi EU a Ukrajinou zónu volného obchodu, může být tím, co Ukrajině pomůže postavit se hospodářsky na nohy. Předpokladem její implementace je totiž přejímání částí evropských standardů, což může mít pozitivní vliv například na snížení úrovně korupce nebo neefektivnosti ukrajinského průmyslu. Výlučná orientace na Rusko by pochopitelně podobné fenomény mohla řešit jen těžko a spíše by zakonzervovala současný stav.

V tomto ohledu by měla Evropská unie používat svojí „soft power“, která již v minulosti některým zemím pomohla k ekonomickému růstu a motivovat Ukrajinu k dalším změnám. Současnou situaci na Ukrajině jasně pojmenovává i zářijová zpráva MMF, podle které „je potřeba řešit krátkodobé výzvy, ale zároveň neztrácet ze zřetele hluboké strukturální problémy“. K tomu je ale pochopitelně nezbytný tlak ukrajinské společnosti na skutečné změny v zemi a reálné kroky politických elit, které mohou pomoci Ukrajinu zbavit jejích chronických problémů. Nezbytnou podmínkou ale je využití principu „více za více“, tak aby EU a MMF nepodporovali „černou díru“, kterou dosavadní Ukrajina bohužel i nadále zůstává. Teprve po splnění všech předem stanovených kritérií by mělo být možné vyplácet Ukrajině další půjčky a vtahovat jí hlouběji do evropských struktur, což je zřejmě jedinou možností jak zemi skutečně modernizovat.

Článek byl původně publikován na SME.sk.

Michal Lebduška

Autor je analytik AMO

Follow @AMO_cz