Jsou české ženy méně schopné než jejich evropské kolegyně?

Před nedávnem byla zveřejněna zpráva Světového ekonomického fóra, která hodnotí míru nerovností v postavení žen a mužů, tzv. „Global Gender Gap Report“. Česká republika v ní zaujala 96. místo, po boku Indonésie či Azerbajdžánu, daleko za všemi evropskými zeměmi (s výjimkou Malty, se kterou často soupeříme o poslední místo). Zaostáváme především v politické a ekonomické participaci žen. Proč? Jsou české ženy méně schopné, že se nedokáží v těchto oblastech prosadit?

Na úvod si vyjasněme, co vlastně zpráva sleduje. Především, srovnání nehodnotí kvalitu života, jinými slovy, nehodnotí, zda se u nás žije ženám lépe nebo hůře než například ve zmiňovaném Ázerbajdžánu. Hodnotí to, v čem se v té které zemi liší postavení žen vůči mužům (tedy jaká je tzv. „genderová propast“) a jak se tyto rozdíly v průběhu času mění (jak se propast uzavírá). Zpráva se zaměřuje na 4 oblasti – vzdělávání (přístup k základnímu i vyšším stupňům vzdělávání), ekonomickou participaci (platy, zastoupení ve vedoucích pozicích, účast na pracovním trhu), politické zastoupení (zastoupení v rozhodovacích pozicích) a zdraví (naděje dožití a poměr pohlaví při narození). Data pro hodnocení jsou získávána z veřejně dostupných zdrojů mezinárodních institucí jako International Labour Organization či World Health Organization.

Česká republika patří mezi ty země, u nichž se „genderová propast“ spíše rozevírá, než zavírá (byť celosvětový trend je opačný). Od roku 2006, kdy byl žebříček poprvé zveřejněn, jsme klesli z 53. na současné 96. místo. Dobře si sice vedeme v oblasti vzdělávání i zdraví, naše celkové výsledky ale zhoršuje politická a ekonomická participace žen. V Poslanecké sněmovně aktuálně zasedá 19,5 % žen, ve vládě máme 3 ženy z 16 ministrů a ministryň, i na komunální úrovni, kde je žen nejvíce, jich působí pouze 27 %. Ženy mají průměrně o čtvrtinu nižší platy než muži a chybí ve vrcholovém managementu. Proč?

Převládající názor zní, že si za to mohou především ženy samy, protože chtějí zůstávat doma s dětmi a nemají zájem být politicky aktivní. Případně nejsou dostatečně schopné, aby se prosadily (nemáme ostré lokty, tah na branku, znáte to). A protože to tak ženy chtějí, případně na to nemají, vlastně nemáme problém a není co řešit. Jsou však české ženy opravdu o tolik jiné než ženy v Německu, Francii, Polsku či Rakousku, které si v žebříčku vedou o tolik lépe než my? Proč se v těchto zemích ženy prosadí a u nás ne? Jsou snad v něčem horší? Nemyslím si. A zadruhé si ani nemyslím, že by se chuť žen podílet na pracovním trhu a politice od roku 2006 o tolik zmenšila, jak by při této interpretaci výsledky naznačovaly.

Postavení ČR v rámci žebříčku Světového ekonomického fóra

Hodnocení 0 - nerovnost; 1 - rovnost

Zdroj: Světové ekonomické fórum - Global Gender Gap Report  2006 - 2014

Naše klesající postavení ukazuje něco jiného. Spíše než o individuální rozhodnutí konkrétních žen jde totiž o nastavení vnějších podmínek, o to, do jaké míry umožňují, aby se ženy ve výše jmenovaných oblastech angažovaly. Například máme jednu z nejnižších zaměstnaností žen s malými dětmi v celé EU, přitom celkově máme zaměstnanost žen vyšší než je průměr. Je to dáno jednak dlouhou rodičovskou dovolenou, ale zároveň také tím, že i když se žena do práce chce vrátit, nemá jak. Chybí částečné a flexibilní úvazky, chybí veřejné školky a je zkrátka velmi komplikované sladit rodinný a pracovní život. Péče o rodinu a domácnost je přitom u nás vnímána především jako odpovědnost žen. Těžko se dá říct, že si za to mohou ženy samy.

I o veřejné dění se české ženy zajímají, velmi se angažují např. v neziskovém sektoru, jsou přítomny v členských základnách politických stran (např. KDU-ČSL má žen dokonce více než mužů). Když však přijde na „lámání chleba“, tedy na sestavování kandidátních listin, velmi často nehrají hlavní roli schopnosti a kvalifikace, ale rozhodují osobní vazby a kontakty. Nemusí jít o zlý úmysl, o to, že by muži ženám záměrně bránili. Je ale celkem logické, že muži v politickém světě i vrcholovém managementu znají zase spíše další muže, a těm pak i více důvěřují. A samozřejmě i platí, že kdo je u moci, nechce se jí vzdát. Ženy také naráží na celou řadu předsudků a na podceňování, často pak i podceňují samy sebe. Když k tomu přičtete výše zmiňovanou odpovědnost za rodinu, není se co divit, že jich je v české politice tak málo.

Naše zhoršující se postavení v mezinárodních žebříčcích je znepokojivé, politickou reprezentaci však dosud nechávalo zcela chladnou. Zdá se však, že po letech zavírání očí konečně svítá na lepší časy i u nás. Počátkem listopadu vláda schválila strategii pro rovnost žen a mužů v ČR, ve které si určila konkrétní cíle, jichž by mělo být dosaženo do roku 2020. Patří mezi ně i snížení rozdílu v odměňování žen a mužů na průměr EU, zabezpečení kapacit předškolních zařízení péče o děti na úrovni pro 90 % dětí nad 3 roky i dosažení minimálně 40% zastoupení žen v rozhodovacích pozicích ve veřejné i soukromé sféře. Jde o první dlouhodobý strategický dokument, který u nás kdy vznikl. Pokud se chceme vyšplhat z 96. místa trochu výš, držme si palce, ať nezůstane pouze na papíře, ale podaří se ho překlopit i do praxe.