Ruský chléb a ukrajinské hry

Putinův režim se snaží udržet svoji autokratickou vládu obdobným způsobem jako císaři pozdního Říma za pomoci hesla: chléb a hry. Zdá se, že nejrůznějších geopolitických her plánuje Kreml i do budoucna velké množství, zejména anexe Krymu pomohla Vladimiru Putinovi zvýšit svoji podporu nad hranici osmdesáti procent občanů Ruské federace. Jenže spíše než nedostatek rozptylujících her, může proti režimu postavit společnost nedostatek chleba, jinými slovy recese či úplný pád ekonomiky.

Putin se dostal k moci po hluboké hospodářské krizi roku 1998. Mnozí byli tehdy ochotni částečně obětovat své svobody za hospodářskou obnovu země a zvýšení životní úrovně. Jenže po patnácti letech se obraz a skladba ruské společnosti radikálně změnily. Posilující střední třída se stala největším odpůrcem nedemokratického a netransparentního způsobu řízení Ruska. Stranu moci Jednotné Rusko podporují především nižší vrstvy a státními zaměstnanci, kteří jsou na státu přímo závislí. Nejvíce by se měl Kreml obávat ztráty podpory právě státních zaměstnanců. K tomu může dojít ve chvíli, kdy nebude schopen naplňovat svoji část nepsané společenské úmluvy – za tichý souhlas s režimem zvyšovat životní úroveň obyvatelstva a posilovat sociální systém.

Faktory jako strmé snížení cen ropy, pád rublu, rostoucí inflace, odliv kapitálu do zahraničí, přímé a nepřímé západní sankce by každý sám o sobě mohl způsobit stagnaci ruského hospodářství, dohromady mohou vést ke katastrofě. Rusko navíc od nástupu Vladimira Putina k moci ohrožuje latentní Holandská nemoc (Dutch disease). Jedná se o problém zemí, které jsou orientovány na export několika klíčových nerostných surovin, a které jsou tak plně závislé na jejich světových cenách. Rozpočet Ruské federace na příští tři roky počítá s cenou sto dolarů za barel ropy, cena se ovšem nyní pohybuje na 82 dolarech. Dalším z kritických problémů je také růst inflace.

Podle oficiálních ruských statistik v první polovině roku přišla země o 75 miliard dolarů v investicích, dle odhadů americké vlády šlo spíše o částku mezi 100 až 200 miliardami dolarů. Zemi opustilo podle oficiálních statistik v posledních dvou letech pět krát více Rusů než v letech 2010 a 2011. Dodejme, že oficiální statistiky budou asi náchylné k tomu skutečná čísla podhodnocovat. Na počátku listopadu se ruská měna dostala na historickou hranici 48 rublů za dolar a 60 rublů za euro. A nic nenasvědčuje tomu, že by se měl pád měny zbrzdit. Nejvíce ztratil rubl v průběhu října letošního roku, kdy Ruská národní banka investovala do udržení měny třiceti miliard dolarů. Jednalo se o její největší finanční intervenci v průběhu jednoho měsíce za posledních pět let.

Nemocný muž Evropy?

Největší zátěží pro ruský rozpočet však jsou nikoli ekonomická, nýbrž politická rozhodnutí čelních představitelů země. Za prvé, ruskou státní pokladnu již několik let enormně zatěžuje ambiciózní reforma armády. Za druhé, ruská vláda bude muset najít finance na integraci Krymu se zbytkem Federace. Nemalé částky také půjdou na podporu separatistických regionů východní Ukrajiny, ale i do Jižní Osetie a Abcházie. Za třetí, Eurasijská ekonomická unie, která má vzniknout v roce 2015, bude podle odhadů Gazeta.ru stát ruskou pokladu ročně 5,2 miliardy dolarů. Ve všech těchto případech platí, že asertivní ruská zahraniční politika posledních let je limitována především HDP. Těžko si představit, jak by ruská zahraniční politika vypadala, pokud by bylo ruské hospodářství ve velmi dobrém stavu, když při všech jeho problémech jen v post-sovětském prostoru na jedné straně anektovalo Rusko části Ukrajiny a na straně druhé se snaží o vytvoření Eurasijské unie, která bude od ledna 2015 zahrnovat Rusko, Bělorusko, Kazachstán, Arménii a Kyrgyzstán.

V období studené války byl svět rozdělen na geopolitickém a ideologickém základě. Tehdejší Sovětský svaz měl v obou těchto indikátorech převahu nad většinou světa. Poslední čtvrtstoletí rozhoduje zejména ekonomická síla. Politické či ideologické hranice již nemají takovou váhu. Rusku s jeho hospodářskými a demografickými problémy toto dělení světa jednoznačně nevyhovuje a tak se rozhodlo změnit násilnou cestou „pravidla hry“. Zřejmě posledním bodem, který vedl ruské vedení k přímé konfrontační politice, nebyla jen obava z úplné ztráty Ukrajiny, ale také konec úvah o Ruskem iniciované zóně volného obchodu mezi Federací a Evropskou unií od Lisabonu po Vladivostok a její nahrazení projektem Transatlantického obchodního a investičního partnerství (TTIP), což je prohloubená zóna volného obchodu mezi Spojenými státy a EU, která bude pravděpodobně uzavřena na přes rok. Ruská zahraniční politika je tak mnohem více limitována ekonomickou výkonností země. O tom, jestli bude moci Rusko pokračovat v asertivním neo-imperiálním kurzu, rozhodne schopnost Putinova režimu zajistit chléb pro své poddané. O hry nebude tak či onak nouze.

Článek byl původně publikován na SME.sk.

Václav Lídl

Autor je analytik AMO

Follow @AMO_cz