Proč bylo kdysi vše lepší, než je dnes

Když se řekne oklamání vnímání, vybaví se většině lidí, kteří se s tím setkali na základní škole, kinematograf. Statický obraz, který se před očima vystřídá 24x za sekundu vytváří dojem pohybu. Do kina se tak chodíme nechat klamat, a před televizní obrazovkou je to vlastně podobné. Málokdo z nás si ale uvědomuje, že podobných klamů existuje mnohem více, a že se dotýkají mnohem závažnějších věcí, než osudu lidstva v rukou superhrdiny, nebo lásky krásné Manuely. Jedním z nich je posun hodnocení daný selektivní pamětí. Což je odborný výraz pro to, co jsem už řekl: že naše představa, že „dříve bylo lépe“ je lež.

Lidský mozek si pamatuje mnoho věcí, ale ne vše si pamatuje stejně, a hlavně ne vše stejně dlouho. Obecně platí, že věci, které se nám jeví jako příjemnější si pamatujeme déle, zatímco věci méně příjemné dříve zapomínáme. Informaci o tom, že se staly, jsme schopni nést v hlavě velmi dlouho (taková utkvělá křivda by nám o tom mohla vyprávět), ale přesné kontury časem z vědomé paměti vymizí. A nejenom to. Dokonce události a věci, které si pamatujeme, a které nemají jednoznačný emocionální náboj, máme časem tendenci vnímat jako spíše pozitivní, než negativní. Je to jednak proto, že jejich „špatná“ složka již z paměti vymizela, jednak proto, že abychom s nimi mohli žít, náš mozek si je časem přikrášluje. Je to přirozený, nevyhnutelný proces, který vede k tomu, že

…tenkrát bylo líp! Auta jezdila rychleji, lidé na sebe byli tak nějak hodnější, méně se kradlo, zlatý komunisti!

Není to nic jiného než klam v mozku jednotlivce. Pokud se ale jednotlivci podaří o něm přesvědčit své okolí, stává se klamem sociálním. A ten už je nebezpečný. Protože zatímco mozek jednotlivce má korekční mechanismy, jak se s tímto klamem vypořádat, jak ho odmaskovat a označit za faleš, rozzuřený dav ničím podobným nedisponuje.

Není věcí svobodné volby, zda klamu loňské trávy zelenější podlehneme, či nepodlehneme. Velmi pravděpodobně se tak stane, ať se nám to líbí, a nebo ne. V čem si však vybírat můžeme je, zda se tímto klamem necháme vést i v našem každodenním rozhodování. A to zvláště takovém rozhodování, které má důsledky pro budoucnost.

Autor je Firemní sociolog.