(Ne)zvedejme platy poslanců

Je až překvapující, že zákonodárci nacházejí ve snaze zvýšit si plat zastánce i mezi komentátory. (Například hned dva moji kolegové z Hospodářských novin Petr Honzejk a Jindřich Šídlo zastávají názor, že "nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit levnou demokracii" a "návrh, který teď vznikl ve sněmovně, je docela rozumný".)

Zato neni nijak překvapivé, že se kolem toho odehrává takové drama. Že je to ve čtvrtek nejen pro veřejnoprávní televizi jedna z hlavních zpráv. Je to provokující téma. "Oni", ti, kteří z obecného pohledu nedělají vždy čest svému povolání, si chtějí přilepšit, přitom se "my" máme tak špatně. Ani jedno není tak docela pravda. A navíc ani nejde o nijak velké částky. V rozpočtu jsou to vysloveně drobné. Jde ale o důvody a o to, čemu by se dalo říkat fér hra. Otevřené vysvětlení by se hodilo.

Když je tedy právě nyní ve sněmovně návrh na zvýšení platů a opozice s koalicí a koalice mezi sebou se dohadují, jak moc vysoké by to zvýšení mělo být, mělo by se hlavně říct proč k tomu má dojít. Proč tedy?

Argument ministra financí, poslance, předsedy hnutí ANO a vlastníka mediální skupiny Mafra a obřího Agrofertu Andreje Babiše nedává smysl. Je liché tvrdit, že poslanci musejí mít vyšší platy, aby nepodléhali korupci. To by platilo jen v případě, že by existoval hodnověrný vědecký výzkum, který by jasně stanovil výši platu, od které by i ti nejslabší jedinci ztratili chuť vzít si tu a tam něco bokem. A také v případě, že bychom pak byli ochotni platit zákonodárcům měsíčně částky o několik řádů vyšší, protože taková bezpečná výše mzdy by byla asi nevídaně vysoká.

Je zkrátka nesmysl tvrdit, že prosté zvýšení základní mzdy poslance, senátora a europoslance z 55 900 na 64 000 korun měsíčně někoho odradí od korupce.

Poslanci sami rádi argumentují tím, že ve srovnání se svými kolegy z okolních zemí mají platy nízké. A mají pravdu. Je to tak. Jenže má to být argumentem? Spíš nemá. Kdejaký účetní nebo učitel nebo soustružník nebo lékař by takovému poslanci mohl směle říct, že v jeho případě je ten rozdíl oproti zahraničí ještě mnohem větší. A nejspíš by poslance žádal, ať je alespoň v tomhle solidární a drží basu s ostatními povoláními. Pro což nelze než mít pochopení. Logiku to opravdu má.

Také by se dalo namítnout, a někteří komentátoři to dělají, že by se poslanci s vyšším platem vzdávali svých vedlejšáků. Mnoho z poslanců a senátorů dělá ještě členy nejrůznějších dozorčích rad, podnikají, starostují. Na rovinu, není to zase tak velký problém, práce poslance a senátora není zase tak moc vyčerpávající. Stíhat se to pohodlně dá. Jen je to nevkusné. A vyšší plat v tom nikomu nezabrání. Při zvyšování mezd v minulosti by se tenhle domnělý efekt dávno prokázal. A to se nestalo. To není věc platů. To je věc nátury.

Mohl by ale platit jiný argument. Často se o mzdách zákonodárců uvažuje jako odměnách za správu státu. Tedy podobně jako v soukromých firmách, když stát prosperuje, odměny jsou vyšší, když ne, tak nižší. Řekněme, že by šlo o nějakou základnu a pohyblivou složku. HDP se v prvním čtvrtletí zvýšil o půl procentního bodu, Mezinárodní měnový fond nám věští slušné růstové tempo i pro příští rok, zdá se tedy, že by se tu důvod pro nějaké to navýšení mohl najít.

Jenže to by zákonodárci museli od základů přestavět celou konstrukci svých mezd. A to neudělají, za prvé k tomu nemají odvahu ani vůli, za druhé je něco takového science fiction i v rámci celého vyspělého světa. Systém mezd zákonodárců je všude víceméně stejný.

Máme tu také námitku, že poslanci, europoslanci a senátoři jsou VIP osoby a jako takové mají požívat jisté vyšší úrovně životního pohodlí a to něco stojí. Je to námitka, kterou zákonodárci nahlas nevyslovují. I když ono by se nic moc nestalo. Jednou to s citlivostí sobě vlastní prohlásil sociální demokrat Miloslav Kala a pak se stal prezidentem NKÚ. Takže to asi nevadí.

Spíš je problém v tom, že je všeobecně nezdravé vytvářet ze zákonodárců výjimečné postavy, které zasluhují zvláštní zacházení. Pro společnost je mnohem bezpečnější, když se na řadové poslance a senátory díváme jako na zaměstnance státu, kteří vykonávají sice zvláštní, ale pořád jen službu ostatním. Přehnaně řečeno, jako na své zaměstnance. Jak píše slavný americký psycholog Martin Seligman, vykonáváme tři druhy práce: Zaměstnání, to děláme kvůli výplatě. Profesi, tam se necháme odměňovat nejen penězi, ale třeba i úspěchem. A poslání. "Jedinci s posláním svou práci vnímají jako příspěvek k obecnému dobru," píše Seligman. No nechceme právě takové zákonodárce?

Takže, co tedy zbývá? Zřejmě jen otevřené přiznání, že prostě chtějí víc. Ceny rostou, těch pár tisíc navíc by potěšilo. A ano, proč ne. Lze si dobře představit stav společnosti, která je víceméně spokojená, nemá vážnější trápení a vidí, když ne rovnou výsledky, alespoň snahu politiků věci spravovat a napravovat.

Zažíváme takový stav? No, možná by to chtělo ještě chvíli počkat.