Uruguay, latinskoamerické Švýcarsko?

Tři a půl miliónová Uruguay jakoby do Latinské Ameriky ani nepatřila. Většina obyvatel jsou přesídlení Evropané a Arabové, na ulici nepoznáte, že nejste na starém kontinentu. Skoro polovina Uruguayců jsou ateisté. Do minulého století Uruguay vstoupila jako fungující a na svou dobu demokratický stát. Již před sto lety se stala plně sekulární, čímž předběhla většinu Evropy a světa. Byla vždy bezpečná, většina Uruguayců se učila ve veřejných školách a chodila do veřejných nemocnic, tak jako jsme zvyklí v Evropě. Do 30. let byla jednou z nejbohatších zemí na světě. Vždy byla mezi státy nejrovnějšími a s největší sociální mobilitou v Latinské Americe. Dokonce i obligátní vojenská junta 70. a 80. let byla „v zemi, kde se každý zná“, humánnější, a spokojila se s „jen“ asi 200 oběťmi. Od roku 1985 Republika východně od řeky Uruguay, jak se oficiálně jmenuje, opět dělá čest své přezdívce „latinskoamerické Švýcarsko“. V roce 2013 ji The Economist ocenil jako Zemi roku.

V nedělním druhém kole prezidentských voleb zvítězil s téměř 54 % Tabaré Vázquez ze středolevé vládnoucí koalice Široká fronta (Frente Amplio). Poraženým se stal mladý Luis Lacalle Pou z pravicové Národní strany (Partido Nacional). 74-letý Vázquez, původní profesí onkolog a v mládí fotbalový předák, vládl Uruguayi už jednou v letech 2005-2010. Z úřadu odešel s rekordní 70% popularitou, aby mandát předal neméně populárnímu José Mujicovi. Právě bývalý bojovník levicové gerily podle mnohých „dostal Uruguay na mapu“. Proslul svým skromným životním stylem ve světě a nejvíc v Latinské Americe, typické arogancí, přepychem a korupcí vládnoucích elit. Bydlí na statku za Montevideem pod plechovou střechou, odkud jezdí do prezidentského paláce ve starém VW brouk, a devět desetin platu dává na charitu. Stal se novým guru pro všechny kritiky konzumu a kapitalizmu. Když od něj chtěli brouka za spoustu peněz koupit, odmítl, že je to prý dárek.

Uruguay však pod jeho vládou zůstala tržně orientovanou ekonomikou, a to ekonomikou velmi úspěšnou. Za Vázqueze i Mujicy rostla laplatská země, kde žije čtyřikrát víc krav než lidí, 6 % ročně, tažená příznivými cenami i poptávkou po hovězím, sóji, rybách, mléčných výrobcích a potravinách obecně. Hospodářství doplňuje papírenský průmysl, výroba léků a běžné služby. Letos má růst o 3,5 %, dvakrát rychleji než zbytek kontinentu. Investice konstantně rostou a nezaměstnanost je lehce nad 6 %, minimální mzda je stejná jako v Česku. Uruguay nemá žádné suroviny, proto sází na větrnou a vodní energii. Přesto je po Chile a Argentině třetí nejvyspělejší latinskoamerickou zemí, v chudobě žije Uruguayců dokonce nejméně na kontinentu. V Evropě by byla nerovným státem, v Latinské Americe je však zdaleka nejrovnější, bohatství je v Uruguayi rozděleno rovnoměrněji než v USA, Rusku nebo Tunisku (podle Světové Banky). Hezkou ilustrací je mladý protikandidát Lacalle Pou, který jako syn exprezidenta chodil do soukromých škol a žije v oplocené bohaté čtvrti. V celé Latinské Americe je to u politiků zcela normální, ba otázka života a zdraví. Uruguayci tím však pohrdají jako elitářstvím a snobizmem. Jak Mujica tak pragmatičtější Vázquez si získali Uruguayce stabilitou, moderními názory a sociálními programy zaměřenými na chudé. Vázquezův Plan Ceibal pomohl každému uruguayskému dítěti k laptopu, v roce 2006 Uruguay kompletně zakázala kouření na veřejnosti (kdy se k tomu dostaneme my?). Loni zákonodárci povolili manželství gayům.

Uruguay není dokonalá. Dva hlavní problémy země - stejně jako letošních voleb - jsou: školství a bezpečnost. Veřejné školy byly v Uruguayi vždy dobré na všech třech úrovních, ale poslední léta v mezinárodních srovnáních země propadá, stejně jako její konkurenceschopnost. Nikdo neví, kdy a v čem problém začal, vláda dává na vzdělání stejné prostředky jako vyspělé země.  Mujica s problémem nic moc neudělal. Pokud Vázquez zhoršování kvality nezastaví, hrozí Uruguayi typická latinskoamerická realita soukromého vzdělání pro bohaté plus střední třídu (pro kterou je obrovským břemenem) a stále mizernější veřejné školy pro chudé. Ještě vážnější problém je bezpečnost. Uruguay vždy byla bezpečná stejně jako Evropa a dodnes je nejbezpečnější zemí v Latinské Americe. Ale za poslední roky se situace rapidně zhoršila, počet přepadení narostl pětkrát, vražd je skoro dvojnásobek. Uruguayce zvyklé se kriminality nebát to silně rozčiluje. Policie se (jako v jediné jihoamerické zemi spolu s Chile) stále těší důvěře a občané zločiny hlásí. Mujica pořádkové síly částečně zreformoval a zlegalizoval marihuanu, aby vzal vítr z plachet gangům, které už stačily zamořit sousední a kdysi bezpečnou Argentinu. Nepříjemná je i 8% inflace, která ale ve světle sousední Argentiny (40%) nechává Uruguayce klidnými. Uruguay by taky měla zapracovat na podnikatelském prostředí. Přestože je tu korupce nižší než v Rakousku (a o 40 příček lepší než v Česku, podle Transparency International), celkově Uruguay zaostává (ikdyž je pořád lepší než Srbsko).

Uruguay má nadstandardní vztahy s Argentinou. Někteří Argentinci dokonce škodolibě mluví jen o „další argentinské provincii“. To kdysi Uruguay opravdu byla, než ji obsadil brazilský císař. Buenos Aires se ve strachu na své „Východobřežany“ vykašlalo a Uruguayci se museli osvobodit sami. Vytvořili si pak samostatný stát, zůstal jim jen typický laplatský přízvuk, kvůli kterému si je každý plete s Argentinci. Aktuálně vztahy „přes řeku“ kazí spor o jednu výrobnu celulózy, kde dokonce zprostředkování nabídl španělský král. A pak Mujicovo typicky bodré vyjádření na adresu prezidentky Fernándezové a jejího manžela a předchůdce Kirchnera, že „ta baba je horší než ten slepánek předtím“ (nebožtík Kirchner měl skleněné oko). Někdo ho při tom ale nahrál... Uruguay má výborné vztahy s Brazílií, na kterých hojně zapracoval brazilský prezident Lula da Silva. Uruguay je členem Mercosuru, který řídí právě Brazílie, ale kvůli sporům s Argentinou se uskupení už roky nikam nehýbe. Uruguay jako progresivní a otevřená země se tím cítí trochu vázaná, vítala by volný obchod s EU (o kterém jednat nemůže, Mercosur o všem rozhoduje jako blok). Montevideo má korektní vztahy s Washingtonem, ikdyž tomu se nelíbí jakýkoli náznak legalizace drog. Skoro každý Uruguayec má pak rodinné vazby na Itálii, Španělsko, Německo, Libanon a řadu dalších zemí.

Jak s oblibou říkají ostatní Latinoameričané, „Uruguay se má fajn, nemá žádné problémy“. Není to tak úplně pravda. Ale tím, že podpořili své dosavadní politiky, Uruguayci ukázali, že i latinskoameričtí politici dokáží být čestní, schopní a jejich země prosperující.

Uruguayská armáda používá české transportéry dodané v 90. letech, kdysi byla vyzbrojena i československými puškami a kulomety. V 70. letech se v Uruguayi montovaly československé Babetty. Čechoslováci v zemi postavili hydroelektrárny, cementárny, větrné mlýny a cukrovar. Přestože je Uruguay malý trh, např. traktory, auta, ložiska, nemocniční zařízení nebo pivo tu mají určitě naději. Plus zmíněné zbrojní a stavební firmy. Vzhledem ke své poloze je Uruguay po moři snadno dostupná.

První snímek: Tabaré Vázquez ze středolevé Široké fronty slaví vítězství nas pravicovým kandidátem Luisem Lacalle Pouem.

Druhý snímek: Prezident José Mujica (vpravo) se svým brazilským protějškem Lulou da Silvou.