Dezorientovaní Chalupáři

Rok se s rokem sešel a Veletržní palác opět obsadila pětice finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Na prohlídku výstavy doporučuju vzít s sebou tiskovou zprávu. Hrozí, že bez ní budete poněkud zmatení. S ní si alespoň trochu potrápíte mozkové závity...

Vstupme.

Tak třeba Martin Kohout. Na výstavě prezentuje tzv. Dreadlocks. Je to „série objektů ze dřeva a kabelů, které autor patinuje a natírá různými způsoby. Vypadají tak trochu jako kříženci mezi plotem a houpací sítí.“ Což o to, popis je to přesný. Jenže jak tyhle kousky reagují „na nejrůznější životní situace, na neuchopitelnost současného světa a neschopnost individua se v něm zorientovat“? Poněkud záhada.

Taková Lucia Sceranková zase „fotografuje konkrétní scenérii nebo situaci v interiéru a realitu ručně přetváří tak, aby na snímku vznikl dojem iluze, fikce. Z obrazů-tisků není zřejmé, co divák vlastně vidí.“ Tak třeba já viděla dívku s vlasy opatlanými sádrou, potom hory, oblohu a taky potůček... Všechno to bylo docela pěkné – ale pověsit to jinam, než nad postel?

Třetí finalista Richard Loskot „nás různě komplikovanými manipulacemi dovádí k otázce, jestli jsme si jisti tím, co vidíme, slyšíme a cítíme. Jak snadné může být vytvořit si falešnou představu času a prostoru a jak úplně ztratit orientaci.“ Loskot to dělá za pomoci soustavy zrcadel a projekčních ploch. Když vstoupíte do instalace, spatříte sami sebe. Zábavné. Příště bych ale doporučila raději posmrtně nominovat člověka, který postavil Zrcadový sál na Petříně. Ve stejné kategorii jde přeci jen o počin mnohem mocnějšího účinu.

Tak radši dál. Tereza Velíková. „Také ona zpochybňuje svými instalačně vrstvenými videoprojekcemi možnosti porozumění. Její postavy spolu hovoří, ale každá v jiném videu. Mluví o svých pocitech a soukromí, zdánlivě na sebe reagují, ale působí dojmem osamělosti. Zvuk a obraz není někdy synchronizován a tak divák sleduje iluzivní příběh o nemožnosti sdělit to podstatné druhému.“ Inu, těžká věc. Když nesynchronizujete zvuk a natočíte každého na jiné video, není se co divit, že si postavy nerozumí. Otázka ovšem je, co z toho plyne.

Ale pozor! Konečně stojíme v instalaci vítěze letošní soutěže, Romana Štětiny! Šťastný laureát má v „chytře konstruovaných instalacích“ ukazovat, „jak naše smyslová zkušenost může zmást dojem z toho, co skutečně vidíme.“ Nicméně jste-li poněkud zmateni, že tu jeho výtvor nikde nevidíte, neviňte svou smyslovou zkušenost. Vítězné dílo na výstavě opravdu spatřit nemůžete. Štětinův „Ztracený případ“ promítají každou neděli v kině Ponrepo a až uslyšíte o někom, kdo ho viděl, dejte mi prosím vědět. Štětina za sebe sestříhal záběry z každé epizody seriálu Colombo od roku 1968 až do roku 2003, a touto přímo detektivní prací nám připravil překvapivé zjištění – Peter Falk na rozdíl od své postavy stárne! Kde se ovšem v tomto vskutku „mnohovrstevnatém příběhu“ projevuje ona porotou opěvovaná „významová bohatost“, to suď sám Colombo.

Víc už nic.

Z výstavy je zřejmé, že mladí umělci zkoumají téma nemožnosti porozumění a smyslového znejištění. Jenže – dozvídáme se od nich něco nového? Že je dnešní doba tekutá, znejištěná, matoucí a bůhvíjak ještě chaotická, to už se člověk dočte i v článku na zena.cz. Umělci k tomu nedodávají nic – jejich díla předávají leda jakousi emoci rozpadlosti či banální poselství „ podívej se znovu, není vše, jak se zdá být.“

Je to vlastně známka absence opravdových témat: když už nějaký autor neví coby, začne tesknit nad nemožností porozumění a zkoumá limity lidského vnímání. Působí to vážně, uměřeně a chytře – a možná získá i nějakou tu cenu.

Jenže - proč vlastně výtvarní umělci stále dokola zobrazují nemožnost dorozumění? V posledu tím jen replikují a množí okolní chaos. Není však úlohou umělců spíše vnášet do zmatenosti tohoto světa nadhled, pevnější zakotvení či dobrou vůli hledat společné porozumění?