Školní výlet v mobilních časech

Od rána si můj telefon ještě ani na chvilku neodpočinul. Vyrážím dnes s dětmi ze své třídy na víkendovou výpravu, balím krosnu a najednou pípá esemeska: Omluvte prosím Honzíka, nečekaně nám přijela babička. Vzápětí další zpráva: Střevní potíže. Ale ale… v tom má asi prsty předpověď počasí, říkám si. V sobotu a neděli prý budou místy přeháňky. Hned nato další dvě zprávy: Rodinné důvody. Viróza.

Pane učiteli, buďte připraven na všechno. Těšil jste se, že po čase zase bude celá třída pohromadě? Ani náhodou! Než dobalím, zapípají ještě bolest v krku, akutní únava a velmi se omlouváme.

S hrstkou statečných, které nesklátila nemoc ani nečekané nájezdy babiček, se setkáváme na nádraží. Cesta je bez problémů, stejně tak i stavění stanů v kempu. Trochu prší, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout.

Pak ale nájezd pokračuje. „Slyšela jsem, že děti mají úplně promočené spacáky, že jim prší do stanu! Jak situaci hodláte řešit? Startuju auto a jedu!“ vyhrožuje do telefonu paní maminka.

Běžím se na Martinu podívat – žádný problém přece nehlásila. „Bereš čtyři,“ pronáší vítězoslavně, když strčím hlavu do stanu. Odhazuje sedmu na karimatku a vypadá spokojeně, stejně jako ostatní holky. A spacák? Ano, skutečně! Zdá se, že na něj káplo.

A dost, mám toho tak akorát! Po vzoru teambuildingových akcí pro manažery beru igelitový pytel a vyhlašuji akci „zbav se svého mobilu“. Beztak do nich většina kluků pořád civí a nevšímá si ostatních – a přece nejsme zájezd mimoňů.

Vyrážíme na podvečerní výlet. Obvyklá situace: Čtrnáctiletí Max a Tadeáš nesou nesnesitelné břímě života. Takže se vlečou. Protesty zbytku třídy, ať trochu pohnou, ještě zhoršuje jejich trauma. Jdeme dál a o pár zatáček později se opozdilci ztrácejí z očí.

V táboře chystáme večeři. Když po hodině rozléváme polévku a ti dva pořád nikde, začínám být nervózní. Ale vyplatilo se zůstat na místě. Ztracená dvojice se po chvíli objevuje. S nadšeným výrazem! Ztratili kšiltovku, pak ztratili cestu, pak našli velký skalní převis a viděli starý mlýn a bylo to skvělé. Vypravují nám dobře půl hodiny. Zítra se tam musíme jít podívat.

Večer zalézám do svého stanu a spokojeně si hovím na hromadě mobilů. Byl to prima den: mí žáci zažili nečekané dobrodružství – a skupina je stmelenější.

Chyba ale byla nastavit si budík na telefonu. Nemůžu ignorovat ty nepřečtené esemesky: „Jonáš nám už pět hodin nenapsal, jestli je vše v pořádku. Nestalo se mu něco?“ A safra...

Po návratu to má ještě dohru. „Nechat dítě bez mobilu, to je nezodpovědnost!“ rozčiluje se jeden pan tatínek. „Pokud příště nebudou mít telefony, Max nikam nepojede. V dnešní době bez telefonu? Absolutní nesmysl.“ Podívejme, k čemu vede hodina dobrodružství... Snažím se přejít to s klidem – učitel má přece mít pro rodiče pochopení.

Po vyučování si na třídnické hodině promítáme fotky z výpravy. Snažím se trochu vylepšit atmosféru, a tak zapalujeme pár svíček. Plamínky plápolají, fotky se líbí a dveře se otevírají – a v nich bezpečnostní technik: „Ha! Svíčky! Vyhláška č. 61! Otevřený oheň mimo specializovanou učebnu!“

Jo, lepší povolání jsem si vybrat nemohl. Plním krásný úkol: vedu studenty k tomu, aby mohli být plnohodnotnou součástí svobodné společnosti plné přímých, zdravě sebevědomých a zodpovědných lidí.

Vedu je k odvaze; jen, safra, kdyby tak směli zůstat chvíli o samotě! Vedu je k samostatnosti; škoda jen, že když si špatně postaví stan, rodiče je raději evakuují. Vedu je k překonávání sebe samých; bohužel, pouze když neprší. Vedu je ke smyslu pro romantiku: škoda, že svíčku smějí vidět jen přes ochranné sklo. Vedu je k lecčemu, jen opravdová dobrodružství musím nechat filmovým hrdinům. Z rodinných důvodů.

 (Text vyšel v Respektu v červnu 2014.)