Jak dlouho ještě necháme rozhodovat o nás bez nás?

Českého ministra financí drží za dveřmi Euroskupiny jen naše vlastní rozhodnutí.  

Česká veřejná debata o evropských záležitostech se za poslední rok značně proměnila. Pokud si odmyslíme urgentní ukrajinský konflikt, přestaly jí dominovat skupiny schopné Brusel obvinit i ze špatného počasí. Mezi dnešní českou politickou elitou panuje latentní shoda, že „Evropa je dobře“ a „Klaus byl špatně“. Tím to však končí. I díky zvýšenému zájmu České televize o europoslance se však na televizní obrazovky dostávají témata přesahující české akvárko, což pomalu mění společenské klima. 

Protože české politické strany mají problém s definování čehokoliv širšího než je hrubý plán na následující rok či dva, reálně propracované vnímání dění v EU jim až na výjimky chybí. Z nezájmu pramení nekompetence, proto v málokteré české partaji najdete alespoň tři politiky, kteří by dokázali mluvit o směřování Česka v evropském kontextu hlouběji, než opakováním titulků, maximálně perexů novin. O stranických analyticích ani nemluvě, což je po deseti letech členství v EU děsivý stav. Nelze se pak divit nezájmu a neznalosti veřejnosti, když na evropská témata kašlou i její lídři.

 Kvůli nezájmu politiků rozhodují úředníci 

Česko má naopak po deseti letech intenzivního kontaktu s evropským politickým prostorem několik stovek odborníků na úřednické a diplomatické úrovni, kteří jsou svým evropským protějškům důstojnými partnery. Nezájem politických stran o strategická témata však vede k absenci skutečných strategií a alespoň střednědobých plánů, tudíž úředníkům zoufale chybí politické zadání. Česko unijní džunglí tak kormidlují primárně úředníci, kteří mohou být sebelepší, ale z definice svých pozic nemohou konat strategická rozhodnutí. 

Jelikož se česká politická elita nedokázala po deseti letech shodnout na základních prioritách našeho unijního směřování, zůstávají čeští diplomaté při otázkách svých evropských kolegů u obvyklé věty „je pro nás důležitý vnitřní trh“. Což je pro každého, tudíž nejde o reálnou prioritu. Do této politické pustiny vstupuje Sobotkova vláda s platformou zvanou Národní konvent o EU, která se pokouší prakticky neexistující seriózní debatu o kormidlování státu v rozbouřených evropských vodách nastartovat. Pokud nechceme po vzoru poslední dekády zůstat ležet jako šutr na cestě, nestačí vykřiknout, že „jsme proevropští“.

  Pro Česko je čím dál více nepříjemné, že se čím dál více reálného rozhodování koná v první lize – eurozóně. Dokonce zaznívá, že „18 je někdy i více než 28“ – tedy že eurové země táhnou rozhodování ve většině oblastí a zbývající desítka s vlastními měnami za nimi setrvačností vlaje. 

Kdyby se čeští politici rozhodli a během pár let přesvědčili společnost, může český ministr financí sedět u jednacího stolu o nejdůležitějších ekonomických rozhodnutích Evropy. Dnes totiž šéf české kasy prakticky stojí za dveřmi a musí čekat, co si osmnáct členů eurozóny domluví, aby to následně oznámili zbytku. Přestože jsme tak závislí na jádru Evropy a zejména Německu, necháváme svým vlastním rozhodnutím naše představitele na pomyslné chodbě. V tom sice máme historickou tradici, nicméně třeba bychom mohli pragmaticky vzít za pačesy možnost dávat směr zejména ekonomickému prostředí, na němž jsme životně závislí. 

Češi totiž dnes zažívají i díky ukrajinské krizi postkomunistickou ozvěnu – země stojí na místě a najednou si není jista, kam vlastně chce patřit. Nepotřebujeme od našich politických lídrů grandiózní vize, ale promyšlený a vyargumentovaný tah na branku.  A tím by v dalších letech mělo být směřování ke stavu, kdy budou zástupci české vlády sedět na pravidelných jednáních Euroskupiny. Cílem současné politické garnitury by mělo být jednoznačné a nikým nezpochybnitelné navázání země na západní svět nejen ekonomicky, nýbrž i mentálně. 

Prvním krokem v nutné celospolečenské diskuzi je rozložení mýtu o tom, že Česko přijetí eura vstoupilo do hořícího domu. Jsme totiž s Eurozónou tak provázáni, že i případný „pád hořícího domu“ by pro naši otevřenou ekonomiku byl stejně zničující ať už v něm formálně bydlíme, nebo neoficiálně přespáváme v předsíni. V následujících letech budou vznikat desítky studií, kolik nám přijetí eura přinese. Hlavní rozhodnutí je však strategické a čistě politické. 

Do startující debaty musí přicházet nejsilnější politické strany s propracovanými vizemi. Nestačí jen vyhlásit rok plánovaného přijetí eura a to zvláště proto, že to už se stalo zhruba patnáctkrát. Stejně jako nestačí alibisticky prohlásit, že vstoupíme, až to pro nás bude výhodné. Euro není jednou položkou v politikově seznamu - někde na řádku 27 mezi novým chodníkem jedné městské části a zvyšováním příspěvku na dítě o tři koruny. Vedle ekonomického dopadu a smůly směnáren totiž posadí české představitele skutečně do první ligy evropského rozhodování. 

Nalijme si však čistého vína. Naši politici musí opravdu umět anglicky, fyzicky jezdit na evropská jednání, ale hlavně mít co říci, když už u toho vysněného stolu sedí. A to vyžaduje hodiny tvrdých diskuzí, promýšlení české evropské strategie i státnické myšlení přesahující termín příštích voleb. Což u českých politiků dnes bohužel chybí. Snad bude líp.

Komentář byl otištěn v tištěném vydání časopisu Respekt dne 1. prosince 2014.

 Jakub Janda působí jako zástupce ředitele think-tanku Evropské hodnoty