Jak přimět lidi, aby platili daně

Chce-li stát vydávat peníze, rozumějme, jestliže chce utrácet za výdaje, které jsou zde proto, aby současným vládnoucím politikům zajistily přízeň voličů i v příštích obdobích (nedělejte si iluze, velká část inkrementu výdajů za působení každé jedné vlády bez ohledu na politickou konfiguraci není ničím jiným), musí někde brát. Ať už vládne levice, pravice, nebo někdo jiný, první ze dvou možností, jak získat peníze, tj. zadlužováním, není populární. Takže i když se tak děje, musí vláda ukazovat, že bere prostředky i z jiných zdrojů. Úspory ve výdajích jsou verbálně vděčné, ale v praxi neuskutečnitelné, neboť jakmile na ně dojde, každý jednotlivý rezort najde dost důvodů, proč už „jede na krev“, a další peníze prostě ušetřit nedovede. Zvyšování daní bohatým (a firmám) je u většiny populace oblíbené, jestliže se jí nedotkne, protože nastoluje dojem spravedlnosti; ať platí boháči!! Prakticky každý krok tímto způsobem se ale na většinovou populaci promítne, ať už zvyšováním cen, propouštěním, nebo tím, že se ve finále ukáže, že postihl každého. A tak zbývá argument efektivity.

Musíme zefektivnit výběr daní!

Zní to skvěle. Na počátku je premisa, že existují lidé, konglomeráty, anebo celé obory (typicky pohostinství, ubytovací a jím podobné služby), kde se daně neplatí. Tyto (a vlastně všechny ostatní) je nutné přinutit k tomu, aby jen a pouze státu odvedly, co je jeho. Výsledkem bude navýšení příjmu rozpočtu, a tím zajištění prostředků na investice do blaha elektorátu.

Nechci polemizovat se současnými, ale ani jím předcházejícími, tezemi o efektivitě výběru daní. Rád bych upozornil na nástroje, kterými se různé vlády snaží této efektivity dosáhnout. Většinou jde o to, vytvořit nějaký systém. Tento systém má zajistit, že ten, kdo je povinen daně odvádět, je také odvede. Jednou jsou to povinné fiskální poklady, jindy elektronické účtenky s centrální evidencí plateb, potom účtenková loterie. Patří sem ale i snížení limitů pro povinné bezhotovostní placení, zavedení povinného bezhotovostního styku u B2B transakcí (mezi podnikateli), a tak bychom mohli pokračovat téměř do nekončena dál.

Nic z toho nefunguje

I když každý systém vede bez debaty ke zvýšení výběru do státní kasy, a toto zvýšení, vyjádřené nejlépe rozdílem oproti předchozím rokům očištěným o hospodářský vývoj a inflaci, když se to hodí, a neočištěným, když ne, vypadá dobře, nezahrnuje náklady. Vytvoření, zprovoznění a samotný provoz centrální evidence plateb je hodně drahá věc. Jeho přenesení na podnikatele zvýší ceny pro koncové spotřebitele. Jeho zaplacení státem sníží objem prostředků do lidumilných výdajů. Zavedení fiskálních pokladen znamená totéž, jen v menším měřítku, neboť jde prakticky o podmnožinu předchozího. Zostření finančních kontrol do míry, kdy přinese statisticky významný příjem, znamená zvýšení nákladů na kvalifikovanou pracovní sílu a nejen to. Kontrolory je třeba vyškolit, a světe div se, i kontrolovat. Náklady v konečném důsledku pocítí spotřebitelé.

Protože v „kritických“ odvětvích panuje volná hospodářská soutěž, jsou ceny určovány váhou nabídky a poptávky. Poptávka tlačí na ceny, zákazník si může vybírat. Cenový kartel je zakázán, a je postihován, (byť se lze s úspěchem domnívat, že v některých oborech prakticky funguje – vzpomeňte si na novinové titulky „ropa zlevňuje, ale pumpaři ne“ ´) což prakticky znamená, že podnikatelé budou hledat jinou cestu. Ze svého si přitom (za navlas stejných argumentů, jako mají ministerstva, kterým krátíte rozpočet) neutrhnou, a tak nezbývá, než aby začali hledat daňové optimalizace. A tam, kde nestačí, což je téměř všude, také nelegální zkratky. Na rozdíl od státu, který funguje, jako kolektivní moloch je jejich rozhodování rychlé, flexibilní efektivní. Brzy najdou způsob, jak systém obejít, a ten se tak stane neúčinným. Že je nejnovější řešení zcela neprůstřelné? Pokud ano, pak autor zaslouží Nobelovu cenu, jinak je to pouze otázka času.

Přitom řešení efektivního výběru daní existuje, a není až tak složité. Je ale potřeba, aby stát změnil celý svůj úhel pohledu na věc. Efektivita výběru daní nestoupne dlouhodobě zavedením jakéhokoli systému, který má daňové subjekty hlídat na restriktivním principu. Stoupne tak, že daňový systém bude radikálním způsobem zjednodušen, a daně se současně sníží. Pokud tato dvě opatření kombinujeme s opravdu razantními tresty pro neplatiče a podvodníky, budou všichni stimulováni k tomu, aby platili a přiznávali přesně to, co mají, přesně tak, jak mají. Kterékoli opatření samo o sobě není dostatečné. Nízké daně a složitý systém vytváří efekt „malé škody“, kdy si subjekt snahu o únik vnitřně zdůvodní tím, že nezpůsobil velkou škodu. Jednoduchý systém a vysoké daně vedou k ekonomickému vážení, zda zisk z úniku pokrývá riziko trestu. Jednoduchý systém, nízké daně a nízké postihy vytváří „měkké“ prostředí, kdy volba závisí jen a pouze na vnitřní poctivosti, která funguje u jednotlivců, ale nelze na ní spoléhat statisticky. Jednoduchý systém, nízké daně a vysoký postih je ale nastavením volby, kdy jedna z možností je extrémně výhodnější než druhá, a přitom je správná.

Je jedno, zda se o vyšší výběr daní pokouší vláda levicová, pravicová, nebo jiná. Pokud platí základy svobodného trhu a pokud se subjekty na trhu rozhodují individuálně, jde nakonec vždy o to, co je pro ně výhodnější. Stavba jakéhokoli systému není řešení. Jediným řešením je zdravý rozum. Bohužel, jeho zavádění, v intencích výše uvedených tří jednoduchých pravidel má tendence narážet na překážky úplně jiné kategorie.

Autor je Firemní sociolog