Spojené státy prodělávají velkou změnu v přístupu k autoritativním režimům – pád embarga na Kubu je toho jasným důkazem, protože představuje pro kubánský režim ekonomickou vzpruhu, ale díky znovuobnovení diplomatických vztahů také symbolické uznání.

Stabilní a proto do jisté míry spolehlivé režimy otevřené mezinárodnímu obchodu jsou pro Spojené státy opět důležitější než morálními ideály podpořená změna v politickém uspořádání směrem ke spravedlivější a otevřenější společnosti. Stalo se to už za Studené války, proto je například Pinochetův puč z 11. září v Chile už dlouhou dobu pro mnoho lidí tragickým datem srovnatelným na symbolické rovině například s 21. srpnem u nás.

I když se tedy podařilo s velkou slávou umístit Havla do amerického Kongresu, jeho myšlenky na šíření pravdy a lásky a svobody a demokracie revolučním svržením stávajících mocipánů za pomoci asistence spřátelených cizích mocností jsou sice pořád uznávané jako pěkné, nicméně reálně se od nich ustupuje, kde se dá. Proč? Protože přestaly fungovat – ve Washingtonu by rádi viděli další a další sametové revoluce, které by nevyžadovaly žádné krveprolití ani zásahy zvenčí a zároveň by znamenaly posun daných zemí směrem k západním obchodním i civilizačním standardům.

Ukazuje se však, že pád komunismu ve Střední a Východní Evropě byl z tohoto pohledu výjímečný a těžko replikovatelný. Okaté snahy o podporu opozice či disentu navíc velmi škodí vyjednávací pozici Spojených států, protože vypadá dost zvláštně, pokud jednáte s režimem, který se zároveň snažíte svrhnout. Mnozí navíc vnímají tuto podporu opozičním skupinám jako variantu zahraniční podpory podvratným komunistickým hnutím z Moskvy ve 20. století, tudíž jako vměšování do vnitřních záležitostí státu. Nyní se tedy budou řešit primárně ekonomické vazby s vágním příslibem, že jednou v budoucnu bude snad lépe i z hlediska lidských práv a demokracie, nicméně to si každý musí zařídit sám, není to primárně starost USA. Pro spoustu politických vězňů všude na světě je to velmi špatná zpráva, nicméně existuje pořád naděje, že větší komunikační a ekonomická otevřenost nakonec povede i k politické transformaci.

Kubánské jaro - Hraje se o restituce?

Zrušení embarga na Kubu bylo především přiznáním toho, co už odborníci na danou problematiku věděli už dávno: embargo postihovalo především řadové Kubánce, dlouhodobě nejenže nevedlo k pádu režimu, ale naopak mu sloužilo jako výborná výmluva pro ekonomický stav země. Po úspěších komunistické strany Číny i komunistické strany Vietnamu se zapojením do globální ekonomiky lze předpokládat, že podobná transformace může proběhnout i na Kubě – režim se udrží u moci a zároveň vydělá na postupné privatizaci a příjmech ze zahraničních (a především amerických) investic. Na takovém scénáři prodělají především potenciální restituenti z řad emigrantů. Na Kubě proběhlo tvrdé znárodnění, a byl tak státem zabrán v podstatě veškerý soukromý majetek, který by se teoreticky mohl začít vracet původním majitelům (v tomto kontextu bylo také dlouho třeba vnímat instinktivní strach mnohých Čechů z návratu sudetských Němců). Uznání kubánského režimu jako legitimního představitele Kubánců ze strany Spojených států však takový scénář komplikuje.

V nejbližší době se uvidí, zda větší ekonomická i sociální a mediální otevřenost povedou k revolučnímu pádu Castrova režimu, nebo se potvrdí současný trend ústupu demokratických režimů ve prospěch autoritativních politických systémů plně integrovaných do světové ekonomiky. Nastane tedy Kubánské jaro? Jestli lze něco soudit z mexického modelu transformace, tak je nejdůležitější, zda se podaří v situaci zrušeného embarga výrazně zvýšit životní úroveň obyvatelstva. Pokud se to Castrovi podaří, tak mu budou mnozí vděčni a nebudou chtít ohrozit tento vývoj vyhroceným revolučním střetem. Navíc nezapomínejme, že předcházející Batistův pravicový pro-americký režim byl na Kubě velmi neoblíbený a návrat k před-castrovským pořádkům není pro mnoho Kubánců zase tak atraktivní. Spojeným státům však scénář pokračování komunistického režimu přestal vadit, protože stejně představuje velkou ekonomickou příležitost – ekonomické vazby pak vytvoří další kontakty a zvýší vliv USA. Castra pak nebude ani tolik potřeba odstranit, zejména pokud zajistí dostatečnou sociální stabilitu. Spojené státy navíc stejně musí v Latinské Americe vycházet s levicovými politiky nejrůznějšího ražení, od venezuelského Nicolase Madura přes Evo Moralese v Bolívii a konče staronovým Danielem Ortegou v Nikaragui.

Co z toho nakonec vyplývá? Pokud se nechceme smířit s tím, že nám budou vládnout zkorumpovaní autokraté ve jménu pořádku a stability, tak je proto o to víc potřeba tlačit na kvalitu zpravodajství, na obranu nespravedlivě stíhaných, na slušné zacházení ze strany úřadů, za spravedlivější rozdělování veřejných zdrojů a za možnost lidí ovlivnit věci veřejné jak v jejich čtvrti, tak i na vyšších úrovních správy. Embargo bylo z tohoto hlediska velmi silným signálem nesouhlasu, který se však ukázal jako nefunkční – je možné, že otevření komunikačních kanálů bude nakonec mnohem účinnější. Jako obvykle je to především na samotných Kubáncích, nám zbývá pouze podle našich skromných možností podporovat i na mezinárodní úrovni ty myšlenky, které odůvodněně považujeme za správné. Do Nového roku by bylo dobré si v tomto ohledu zamést i před vlastním prahem, aby tyto myšlenky nezněly Kubáncům trochu falešně.

Související