Jak končí tuniský volební maraton?

Vítězství Kaída Sibsího v druhém kole prezidentské volby završilo tuniský volební maraton, který zemi nebezpečně rozdělil na příznivce islamistů a sekularistů.

Tunisané v říjnu svobodně zvolili již druhý parlament a nyní poprvé od Jasmínové revoluce rozhodli o novém prezidentovi, kterým bude porevoluční prozatímní premiér Kaíd Sibsí. Podzimní volební maraton je završením tamního přechodu k demokracii. Zatímco na demonstranty z okolních zemí, kteří v roce 2011 příklad tuniského „jara“ následovali, čekala občanská válka nebo vláda armády, malá země u pobřeží středozemního moře se stala jediným úspěchem nedávné snahy o demokratickou změnu v arabském světě.

V lednu ústavodárné shromáždění téměř jednohlasně přijalo novou demokratickou ústavu, která chrání lidská práva a svobody. Dosavadní koalice vedená islamistickou Nahdou poté na základě dohody napříč politickým spektrem odstoupila, aby ji nahradila úřednická vláda a zemi dovedla k říjnovým parlamentním volbám. Zvítězila v nich strana, která v posledních volbách chyběla – Nidá Túnis. Duchovní otec vládnoucí Nahdy Rášid Ghanúší pak zavolal jejímu lídrovi Kaídovi Sibsímu a k vítězství mu pogratuloval. Proběhlo tak něco, nad čím se český a slovenský volič patrně nepozastaví, ale co v Tunisku ještě do nedávna běžné nebylo – střídání u moci.

Cesta k demokracii v Tunisku ale nebyla vždy růžová. Když byli v průběhu minulého roku za nejasných okolností zavražděni dva levicoví předáci, Šokrí Bilajíd a Mohamed Bráhmí, země se dostala do vážné krize. Velká část sekulární opozice, nespokojená mimo jiné s pokrokem na ústavě, v létě opustila ústavodárné shromáždění, a náměstí v Bardo v hlavním městě se zaplnilo lidmi volajícími po odstoupení vlády a rozpuštění parlamentu. Tamní demokratický proces byl podle komentátorů v koncích. A to pouhých několik týdnů poté, co v nedalekém Egyptě armáda na přání demonstrantů sesadila demokraticky zvoleného prezidenta Mursího z Muslimského bratrstva. „Mohli jsme tu mít občanskou válku,“ vzpomíná dnes opoziční politik Selím Abdessalém.

Za to, že k ní nedošlo, vděčí Tunisko národnímu dialogu. Husajn Abasí, vlivný šéf tuniských odborů, tehdy strávil stovky hodin jednáním s Nahdou a jejími oponenty. A v říjnu jeho snaha sklidila ovoce, když se představitelé dvou desítek politických stran sešli u jednoho stolu a uzavřeli dohodu o nové vládě i volbách.

Nahda se tehdy rozhodla přistoupit na požadavky opozice a výsledkem byla mimo jiné ústava založená na shodě napříč politickým spektrem, jaká v arabském světě nemá obdobu. „Zkušenost egyptských islamistů nás poučila,“ říká člen politického úřadu Nahdy Saíd Fidžání. Zatímco nedostatek spolupráce mezi islamisty a sekulárními stranami dovedl Egypt až k armádnímu puči, za úspěchem tuniského přechodu k demokracii nepochybně stojí schopnost tamních politiků překonat náboženské rozdělení a hledat kompromisní řešení. I proto britský týdeník The Economist Tunisko před několika dny označil za zemi roku.

Buď anebo

Letošní volby zásadně proměnily tvář tuniského parlamentu. Hlas Tuniska, jak se strana Kaída Sibsího doslova jmenuje, oslovil největší část voličů – získal 86 křesel v 217 členném parlamentu a dostane tak šanci složit novou vládu. Nahda skončila druhá s rozdílem šestnácti mandátů. Ostatní strany jsou daleko za nimi.

Když před třemi lety Nahda – čerpající z aury opravdové a nejlépe organizované opoziční síly – ve volbách zvítězila, neměla v podstatě žádného protivníka. Sekulární opozice byla tehdy rozdrobená do více než dvou desítek starých či nových uskupení, které se kvůli ideologickým rozdílům nebo sporům mezi jejich lídry nepodařilo dostat na jednu loď. Onou jednotící osobností se ukázal být až osmaosmdesátiletý Sibsí – charismatický politik, který za prezidenta Burgíby sloužil třikrát jako ministr a dnes se k jeho odkazu hrdě hlásí.

Hlas Tuniska okolo něj postupně vznikal v průběhu roku 2012 právě jako protiváha vůči islamistům. Za tím účelem přivedl dohromady i velmi protichůdné osobnosti – tuniské podnikatele, levicové předáky, a jak mnozí kritici varují, i členy Bin Alího po revoluci rozpuštěné strany Demokratické ústavní sdružení (RCD). Jeho projekt nejenže u voličů uspěl, Nahdu dokonce porazil. Problémem ale je, že vrací politickou debatu do starých kolejí – k jejímu rozdělení na islamisty a jejich sekulární oponenty, které se loňský národní dialog tolik snažil překonat.

S prezidentskými volbami, jejichž finální kolo skončilo 21. prosince Sibsího vítězstvím, je to podobné. V prvním kole vedle něj uspěl i Monsif Marzúkí, nynější přechodný prezident, dlouholetý bojovník za lidská práva a Bin Alího oponent. Ačkoliv Marzúkí není a nikdy nebyl spojen s Nahdou, je svými odpůrci vnímán jako osobnost, která jde islamistům na ruku – mimo jiné proto, že jeho strana Kongres pro republiku vstoupila po minulých volbách s Nahdou do koalice. Sibsí náboženskou dimenzi prezidentského zápasu navíc podtrhl, když se krátce po zveřejnění výsledků prvního kola nechal slyšet, že voliči Marzúkího jsou jen islamisté a džihádisté.

Tunisané tak byli postaveni před nelehké rozhodování. Buďto zvolíte opravdového demokrata a oponenta Ben Alího, říkal Marzúkí, nebo vás čeká návrat starého režimu a jeho elit. Dáte-li hlas Marzúkímu, strašil naopak Sibsí, podpoříte islamisty. A to i přesto, že se Nahda rozhodla nejen nepředstavit vlastního prezidentského kandidáta, ale ani žádného oficiálně nepodpořit. Její lídr Rášid Ghanúší to pro francouzské noviny Figaro zdůvodnil snahou vyhnout se rozdělení politické scény. Revoluce se podle něj totiž neodehrála na ose mezi islamisty a sekularisty.

Dialog (snad) pokračuje

Budoucí vládu, parlament i prezidenta čeká veliké sousto. Při šetření Pew Research Centre letos na jaře 88 procent Tunisanů popsalo ekonomickou situaci jako špatnou, a největší výzvou pro vládu tak bude postavit na nohy tuniskou ekonomiku, která od revoluce spíš kolísá. Na pořadu je i reforma justice a policie, které tvořily pilíře minulého režimu, potrestání jeho zločinů, a řešení zhoršující se bezpečnostní situace. Jelikož nová ústava nechala mnoho článků otevřených pro bližší specifikaci zákony, bude nadto práce parlamentu zásadní také pro dotvoření nového právního systému.

Problémy, kterým budou politici čelit, jdou tak jen těžko zredukovat na otázku náboženství v politice. Tu navíc členové ústavodárného shromáždění řešili již při psaní ústavy – a vcelku rychle se tehdy dohodli, že ústava nebude obsahovat zmínku o islámském právu šáriá. Stejná otázka představovala zásadní překážku při psaní porevoluční ústavy v Egyptě, kde Muslimské bratrstvo, na rozdíl od Nahdy, nechtělo o podobných ústupcích ani slyšet.

Sami Tunisané si mezi takto postavenými alternativami neumí – nebo nechtějí – vybrat. O tom svědčí fakt, že oba kandidáty od sebe v prvním kole dělilo necelých pět procent. I šetření francouzského Institutu pro výzkum současného Maghrebu (IRMC) ukazuje, že rozdělení mezi islamisty a sekularisty v tuniské společnosti není tak striktní, jak by se při čtení titulků v tuniských novinách za posledních několik týdnů mohlo zdát. Sibsího a jeho stranu letos podle IRMC volili někteří lidé, kteří tři roky zpátky svůj hlas věnovali Nahdě. Navíc se podle tamních médií prezidentských voleb nezúčastnila velká část mladých lidí, kteří se neztotožnili ani s jedním z kandidátů. Pro-revolučně laděnou mládež navíc oslovil spíš třetí kandidát, levicový vůdce Hamma Hamámí.

Štěpení země na dvě poloviny, jako to dělával Bin Alí a jeho protějšci v Egyptě nebo Libyi, když kladli rovnítko mezi islamisty a teroristy a zdůvodňovali své diktatury potřebou stability, by mohlo nadělat velkou škodu. Egypt je dobrým případem. Tamní sekulární politici se raději přiklonili na stranu armády, než aby dál tolerovali vládu Muslimského bratrstva, které nechtělo dělat kompromisy, a zemi to stálo celý demokratický experiment. Aktivisté, kteří před čtyřmi lety vedli tamní revoluci, dnes sedí ve vězení, zatímco zemi znovu řídí bývalý generál.

Tuniští politici jsou si egyptského příkladu vědomi, a na pozadí silně konfrontačních kampaní stále probíhá vyjednávání mezi Nahdou a Nidá Túnis. Když se mezi Marzúkím a Sibsím nedávno rozhořel spor o jmenování nové vlády, byl to právě předseda Nahdy Ghanúší, kdo se pokusil sjednat dohodu. Čtrnáct politických stran se sešlo v rámci obnoveného národního dialogu a domluvilo se na návratu k loňskému plánu, podle kterého bude nová vláda sestavena až po zvolení prezidenta. Snad to znamená, že se nyní po skončení volebního klání Tunisko opět vrátí ke spolupráci napříč náboženským rozdělením a politici se začnou dělit do skupin spíše na základě odlišných pohledů na skutečné problémy. A těch má teď Tunisko víc, než dost.

Tereza Jermanová

Autorka je spolupracovnicí AMO

Follow @AMO_cz