Pozitivní příběh

Nový rok je pro mnoho z nás dobou bilancování a také časem předsevzetí. Co bychom rádi udělali, čeho bychom rádi dosáhli, co bychom chtěli. Někdy si říkáme, že to přeci nejde. Protože máme dluhy, protože máme závazky, povinnosti, protože musíme brát ohledy. Protože jsme se nenarodili správným rodičům ve správný čas. Protože jiní jsou lepší, bohatší, šťastnější, protože to prostě nejde… jde.

Hrdinou příběhu, který vám chci vyprávět je dnes čtyřiačtyřicetiletý Jiří. Jiří byl zlaté dítě. Narodil se správným rodičům a ve správnou dobu, a tak, když v roce 1989 padl socialismus, byl nejen čerstvý maturant, ale měl za sebou pobyty v západním zahraničí, před sebou studium na prestižní univerzitě, a otce, který nejenže dovedl toto vše zajistit za komunistů, ale po nich se z něj stal úspěšný podnikatel. Studium sice nedopadlo dle představ, a navíc byl Jiří ne po své vůli a předčasně donucen převzít péči o část rodinného podnikání, ale přesto neměl, nač si stěžovat.

O šestnáct let později, v roce 2005 bylo Jiřímu čtyřiatřicet. Byl spoluvlastníkem tří firem. Jedna z nich byla zlatý důl, mlýnek na peníze. Další pak také úspěšná, byť ne už tak moc, obchodní společnost, a třetí nadějný technologický dnes bychom řekli startup. Jiří měl manažerské zkušenosti, cítil se jako ostřílený obchodník. A tak se pustil do transakce svého života. V případě, že by se podařila, posunula by jej o řád nahoru. Z  člověka, o kterém by někteří řekli, že je „za vodou“ do klubu, kam vám lže, že vás pošle jistá loterie.

Příprava trvala rok, a samotný obchod několik týdnů, ale výsledek byl pro Jiřího prakticky ten nejhorší. Bylo by snadné svádět vinu. Říkat, že byl okraden, podveden, a nebo, že prostě neodhadl okolnosti. Pravda byla od každého trochu. Jiří přišel o všechny peníze, které do obchodu vložil (řádově desítky milionů), o svůj podíl v obchodní firmě, podíl ve startupu byl bezcenný. Jiřího část kouzelně vydělávající společnosti se pak stala zástavou v pohledávce, kterou sice on platit nemusel, ale ve světle okolností bylo zřejmé, že propadne. Po Jiřím šla policie, a krom toho zde bylo několik velmi naštvaných, a přitom velmi vlivných osob. Trochu jako z detektivky, že?

Aby uhradil část dluhů, musel Jiří prodat řadu věcí, bez kterých by se jindy neobešel. Luxusní byt, všechna auta (až na jedno), umělecké předměty, dokonce rozprodával šatník. Musel zrušit své členství v  zajímavých organizacích, vzdát se prémiových pojistek, opustit několik klubů, a to nejpotupnější, musel si začít hledat práci. A ačkoli mohl uvádět, že má manažerské zkušenosti ze skvělých firem, faktem bylo, že nikdy nikde doopravdy nepracoval, a také, že prestižní školu ve prospěch podnikání nikdy nedokončil. A protože na tituly se u nás – ať si personalisté tvrdí, co chtějí – stále hodně dá, a protože se od něj většina přátel odvrátila, musel hledat práci nižší kategorie. Bylo to nutné, protože jinak by na sebe, respektive svých pár zbývajících peněz, přitáhl nežádoucí pozornost. Stal se obsluhou na benzínové pumpě. Na frekventované trase kousek za Prahou, kde tu a tam potkával bývalé známé. Šance na návrat na výsluní byla čistá nula, nejen proto, že v oboru, kde se celý život pohyboval, ho nyní nikdo nechtěl ani vidět.

Asi si dovedete představit, jak tvrdá rána to pro Jiřího byla. Nepohodlí, ztrátu luxusu, postavení, a mnoha z toho plynoucích malých radostí by přežil, ale společenská ztráta byla strašlivá. Těch lidí, co mu najednou nezvedali telefon. Takových, do kterých by předtím nikdy neřekl, co se s ním přeci nikdy „nekamarádili pro peníze“. Jiřímu se otevřel úplně nový svět. Nějakou dobu ještě věřil tomu, že až se vše, co se policie týkalo, vyjasní, a až ti naštvaní budou naštvaní trochu méně, všechno se vysvětlí, a vše se vrátí. Byl to jen sen.

Ptáte se, proč se to jmenuje pozitivní příběh? Popsal jsem vám, jak se dá z vrcholu jedním rozhodnutím dopadnout až na dno. A jak, i když si na tom vrcholu myslíte, že máte vše zajištěno, a že v případě problémů jsou zde přátelé, může být pravda úplně opačná. Podívejme se ale na to, co se stalo pak.

Stalo se v létě 2007. Od obchodu, který Jiřímu zničil dosavadní život, uplynul asi rok a půl. Obsluhou benzínové pumpy byl Jiří necelý rok, a právě drobně povýšil. Stále se občas potkával s bývalými kamarády z golfu, kteří u něj tankovali, a stále to bylo bolestivé, i když už ne tak moc, jako na začátku. Jednoho dne se zastavila Jiřího bývalá partnerka. Nemluvili spolu, pokud tedy nešlo o výši účtu za benzín. Když jí viděl, snažil se zmizet, ale tentokrát to nešlo. Mezi řečí jen tak prohodila: víš, myslela jsem si, že se sebou časem něco uděláš, vždyť jsi nikdy nebyl hloupý. Ale koukám, že jsi k ničemu.

Jiřího ta věta bodla, a bodala jej dávno poté, co dotyčná odjela.

Situace se trochu změnila k lepšímu. Jiří mohl doufat, že po něm už žádní lovci lebek nepůjdou, právní následky nepovedené transakce byly zažehnány, a na kontě mu zůstalo pár set tisíc korun; střípek bývalého majetku. Jiří věděl, že tyto peníze lze velmi snadno projíst třeba tím, že by si chtěl připomenout něco z bývalé slávy, nebo je lze šikovně investovat. Ale na investici, která by mu znovu otevřela dveře do klubu, to bylo sakra málo. A tak se rozhodl zase zariskovat, tentokrát úplně jinak.

S koncem roku 2007 ukončil svůj pracovní poměr na benzínové pumpě. Následující měsíce strávil doma (bydlel nyní v panelákové garsonce) studiem, a pak úspěšně složil přijímačky na ekonomickou vysokou školu. Mezi ostatními studenty denního studia vypadal pro svůj věk zvláštně, ale po čase zapadl. Ihned se pustil do praxí, a brzy získal stáž na zahraniční univerzitě. Ano, tam, odkud byl vyhozen. Po dvou letech studia, když na ekonomiku přišla krize, se seznámil s firmou, která jí chtěla využít. Nabídl jí své služby, a v roce 2011 nejen úspěšně dostudoval, ale už byl zaměstnán.

Dnes (konec roku 2014) je Jiří vysoce postaveným manažerem centra Evropských operací nadnárodní společnosti, která tuto firmu koupila. Tento článek by nemohl vzniknout bez toho, že se před několika měsíci před kolegy rozhodl rozkrýt celou svou minulost (s ohledem na další podstatné lidi neuvádím celou identitu). Přijali jí velmi vstřícně a po pravdě řečeno s velkým respektem. Jiřího příběh je pozitivní. Je totiž jedno

• Kdo jste
• Kolik je vám let
• Z jak velké výšky jste spadli
• Kdo vám ublížil
• Kolik závazků si nesete

Pokud dostatečně chcete, můžete dosáhnout čehokoli.

Přeji Vám v tom hodně úspěchů.

Autor je Firemní sociolog