Více než Quadrio. Jsou soukromá veřejná prostranství příležitostí pro česká města?

Praha a další česká města v posledních dvou dekádách zaznamenala nárůst fenoménu veřejných prostranství vlastněných soukromým sektorem. V posledních týdnech vzbudil velkou diskusi nový veřejný prostor u čerstvě otevřené budovy Quadrio v centru Prahy nad stanicí metra Národní třída. Ano, je to ten, na němž se otáčí hlava Davida Černého, tedy údajně sám Franz Kafka.

Historik umění Pavel Kalina o tomto prostoru v Lidových novinách poznamenal: „Veřejný prostor je perfektně zprivatizován. Pokud se tu chceme zastavit, musíme se stát součástí komerčního provozu. … člověk tu není doma. Není to náměstí, je to jen další ,ne-místo’ na mapě města.“

Toto „ne-místo“ stojí na místě velmi prominentním. I když v Praze nebydlíte a jste jen návštěvníkem české metropole, dříve či později budete nuceni mohutnými končetinami Quadria projít. Jak budova, tak i nové prostranství (mimochodem, pokud by to bylo náměstí, asi by už mělo jméno) se tak stane novou referencí, vůči které se budou další nová místa vymezovat a posuzovat.

Jedná se však o soukromý, nebo veřejný prostor? Oboje. Veřejný prostor není v Česku definován formou vlastnictví. Dle §34 zákona o obcích (č. 128/2000 Sb.) se za veřejné prostranství považuje „prostor přístupný každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru“.

King's Cross, Granary Square - nové veřejné prostranství v soukromém vlastnictví v centrální části Londýna
zdroj: bartlett.ucl.ac.uk  

POPS šetří městské pokladny

Ve zkratce se dá říci, že fenomén soukromých veřejných prostranství v kapitalistickém městě není ničím nový. Jeho význam však v Evropě narůstá od 80. let jako doprovodný jev neoliberálních městských politik. Výrazně totiž narůstá  rozsah soukromých investic a snižuje se podíl veřejných výdajů, zatímco nároky veřejnosti na kvalitu veřejného prostoru narůstají. Města tak čím dál více spoléhají na soukromý kapitál, který má nová veřejná prostranství vytvořit.

Takzvané POPS (privately owned public spaces) často vznikají v městech globálního severu formou městských pobídek developerům. Tedy za vytvoření veřejného prostranství v rámci soukromého projektu poskytne plánovací úřad ústupek, který developerovi zvýší výnos z investice.

Legendární je například vyhláška města New York z roku 1961 o územním plánování (zónování), která umožňuje developerům postavit navíc 10 čtverečních stop komerční plochy za každou jednu čtvereční stopu veřejného prostranství. Do roku 2000 podle této pobídky v New Yorku vzniklo přes 500 veřejných prostranství v soukromém vlastnictví.

Jedním z principů newyorského přístupu regulace je důraz na veřejnou sféru, tedy to, co se dotýká všech: veřejný prostor, infrastruktura a občanská vybavenost, požadavek odolných a dlouhodobě adaptabilních urbanistických struktur. Samotnou architekturu budov tolik neřeší.

Ne vždy jsou však newyorské POPS místy plnými života. Dnes již legendární studie prof. Kaydena z Harvardovy univerzity označila přes 40 % POPS za místa nevalné kvality. Jeho práce zmapovala všechna newyorská veřejná prostranství v soukromém vlastnictví, a téma kvality POPS tak výrazně zviditelnila. Newyorčané dnes mohou tato místa ohodnotit nebo upozornit na problém na stránce apops.mas.org, kde najdou mapu se všemi veřejnými prostranstvími v soukromém vlastnictví, jejich fotografie, informace o autorovi návrhu ale i pravidla, kterými se majitel tohoto prostranství musí řídit.

Kritika veřejných prostranství v soukromém vlastnictví

V západní Evropě jsou veřejná prostranství v soukromém vlastnictví často předmětem kritiky pro jejich přílišnou orientaci na konzum a komerční využití a bezpečnostní opatření, která regulují jejich provoz – dohled bezpečnostních agentur, zákazy sdružování a veřejné produkce. Omezení pramení i z omezujících forem designu, který odrazuje některé skupiny obyvatel od pobytu v daném prostoru fyzickými a psychologickými prostředky.

Hlavní otázkou tak zůstává, jestli veřejná prostranství vznikající na soukromých pozemcích jsou dostatečně kvalitní a dostatečně veřejná. Nebo jestli jsou vždy nutně horší než ta vytvořená z veřejných zdrojů na veřejném pozemku.

Tuto otázku řešil i profesor Matthew Carmona, jeden z nejcitovanějších výzkumníků městského designu, spolu s kolegyní Filipou Wunderlichovou z Bartlett School of Planning University College London.

Jejich výzkum měl zjistit, zda mají kritici veřejných prostranství v soukromém vlastnictví pravdu, když tvrdí, že tato (1) jsou převážně orientovaná na konzum, (2) kontrolovaná soukromými subjekty a jejich zájmy, (3) jsou homogenizovaná – tedy vypadají všude stejně (4) jsou přísně hlídaná a vyhrazená jen pro určité skupiny uživatelů, protože jejich poslání je dáno úzkými zájmy menšiny (developerů) namísto širších zájmů všech (společnosti jako takové).

Liverpool One - další zdařilý příklad veřejného prostranství v soukromém vlastnictví
autor: Jim Taylor 

Výsledkem 2,5letého výzkumu bylo zjištění, že londýnské urbanistické návrhy veřejných prostranství v soukromém i veřejném vlastnictví jsou zpravidla vedeny stejnými ambicemi: vytvořit prostředí s dlouhotrvající společenskou a ekonomickou hodnotou. Kritici soukromých poskytovatelů veřejných prostranství dle Carmony „neberou v úvahu ekonomické motivy soukromých developerů vytvořit něco lepšího a dlouhodobě udržitelného“. Kvalitní veřejný prostor totiž zvyšuje hodnotu nemovitosti.

Proti kritikám POPS hovoří i „hluboké zájmy profesionálů [urbanistů] úzce spojených s těmito často několikaletými projekty vytvořit veřejný prostor trvalé hodnoty“. Tedy profesní průprava a stavovská čest urbanistům velí zohledňovat veřejné zájmy nad zájmy soukromými. Tyto prostory navíc vznikají v intenzivním dialogu mnoha zúčastněných stran, mezi nimiž hraje místní samospráva vždy důležitou roli.

Ve výsledku tak Carmona shledává, že na poskytování veřejných prostranství soukromými subjekty není ve své podstatě nic společensky škodlivého. Vlastně se jedná o reinkarnaci procesů, jakými nejen v Londýně vznikala veřejná prostranství odnepaměti. Kvalita jejich designu je minimálně stejně dobrá, ne-li lepší než u prostranství ve veřejném vlastnictví.

Charta veřejných prostranství

Naopak problematickou je správa těchto veřejných prostranství v soukromém vlastnictví. Výzkum potvrdil, že jsou často zatížená celou řadou přehnaných zákazů a omezení regulujících chování veřejnosti.

Carmona tak navrhuje Chartu práv a povinností veřejných prostranství. Ta by uživatelům veřejných prostranství garantovala svobodně se pohybovat, fotit, vybírat příspěvky na veřejné sbírky, demonstrovat nebo provozovat pouliční umění. Mezi povinnosti vlastníků a správců veřejných prostranství by patřila povinnost respektovat práva jejich uživatelů, udržovat místo čisté, zajistit bezpečnost a umožnit neomezený přístup veřejnosti během celého dne.

Takováto charta by se tak měla stát nedílnou součástí vyjednávaní mezi developerem a městem již v raných fázích územního řízení, aby pravidla využití nového veřejného prostranství byla všem zúčastněným stranám známá před samotným návrhem. Územní řízení by mělo být oním nástrojem, jak dosáhnout rovnováhy mezi soukromými ambicemi a veřejným zájmem.

Naděje, nebo hrozba českých měst?

Zahraniční příklady ukazují, že veřejná prostranství v soukromém vlastnictví mohou poskytovat kvalitní veřejný prostor přístupný širokému spektru uživatelů. Jsou tak podobně jako u našich západních sousedů velkou příležitostí i pro česká města, kterým chybějí prostředky na investice do veřejného prostoru. Nestane se tak však automaticky, rozdíl mezi hrozbou a příležitostí je malý a závisí na proaktivním přístupu městských plánovačů.

České stavební (plánovací) právo je vystavěno jinak než anglické, přesto se domnívám, že podobná Charta pro veřejná prostranství zaručující stejná pravidla chování jako v tradičních veřejných prostranstvích, by mohla být využita i v českých městech.

Bude to ale stačit? Můžeme být u nás, co se kvality nových veřejných prostranství v soukromém vlastnictví týče, stejně optimističtí jako Britové? Skutečně v nich je možné něco prožít, strávit v nich s někým čas, aniž bychom museli něco konzumovat? Asi by neškodilo, kdyby plánovací aparáty našich měst podaly urbanistům pomocnou ruku, aby i oni mohli u developerů lépe prosadit onen „profesní zájem vytvořit veřejný prostor trvalé hodnoty“.