Havel byl prezidentem veřejným, Zeman soukromým

Téměř dva roky po zvolení Miloše Zemana prezidentem a více než tři roky od úmrtí Václava Havla hledí česká společnost do prezidentského zrcadla. Nikdy nebrala tento post jako pouhý úřad, vždy očekává od prezidenta moc symbolickou a autoritu. Proto se symbolem odporu proti prezidentům Klausovi a Zemanovi stává sundávání obrazů prezidentů ze zdí. Jistě, je to jemný, kvalitativní projev nedůvěry, existují ale i kvantitativní indikátory - podle průzkumů veřejného mínění Zemanovi důvěřuje podstatně méně lidí, než jej volilo. Proč tedy o podporu přichází?

Existuje povrchní, ale líbivá odpověď na tuto otázku. Je to špatným obrazem Zemana v médiích. Řešení se pak liší podle toho, kdo je označen za viníka. Buď se polepší prezident, nebo média. Nabízím jinou odpověď. Nemohou za to mediální aféry a hrubost prezidenta (máme i jiné politiky, kteří toto přežívají), není to nahodilost zapříčiněná nějakou indispozicí. Je to výsledek dvou let každodenního opakování stejné chyby - uzavírání se do soukromí, vyklízení veřejného fóra. 

Příznačné je to v otázce veřejnoprávních médií. Prezidentovi se chování moderátorů, rozhodnutí rad a další jiné věci nelíbí. Řeší to stylem "nechcete mne, nechcete prezidenta, dobrá, půjdu jinam, kde si mne budou považovat". Které další prostory takto hodlá opouštět? Zatím to vypadá, že ten tzv. západní - z přijetí v Číně měl Zeman evidentně větší potěšení a pochválil se za to sám ve svém projevu pro soukromé médium. Odletěl nakonec z Číny soukromým letadlem, tomu veřejnému vzkázal, že pro něj není dobré. Kam chce ale odejít z veřejného prostoru? Vypadá to, že do svého vlastního světa, který mu lépe rozumí. Kde mu nikdo nevystavuje červenou kartu, třeba i v decentní podobě - Vladimír Mišík státní vyznamenání z rukou prezidenta Zemana nepřijal, někteří rektoři nepřišli.

Přitom zrovna od českého prezidenta se očekává, že na rozdíl od jiných, stranickými a soukromými zájmy ovládaných politiků bude nadstranicky státnický, a bude tedy veřejný prostor nikoliv opouštět, ale rozšiřovat, a to přinejmenším o zásadní otázky. To nakonec byla ta hezčí stránka argumentace pro přímou volbu prezidenta. Miloš Zeman jistě provokuje, ale jsou to provokace plané, žádná velká diskuse o nich nevzniká. Jsou to provokace na úrovni mikiny na předávání státních vyznamenání.

To byl klíč k oblíbenosti Václava Havla. Byl to člověk, který dokázal zaujmout jak veřejnost českou, tak tu světovou. Dobře věděl, že naše země není velmoc schopná řešit otázky světové, ale ještě lépe věděl, že je třeba snad právě proto ty otázky klást. Že to je ta část "moci bezmocných", která je aktuální. Během dvou let Zemanova prezidentování se přece ve světě, ale i u nás udály věci daleko více hodné pozornosti. O těch se ale v prezidentských projevech našeho nynějšího prezidenta nedočteme. Co z něj vlastně vidí svět? Možná ještě méně než on z něj. Asi další důvod jít jinam, jít více na vlastní dvorek.

Zdá se ale, že ani u svých vlastních voličů tím Zeman neposiluje. Jeho kroky, jeho uzavírání, jeho způsob prezidentování nebudí důvěru. Možná že kdyby před dvěma lety ve svém předprezidentském projevu řekl, že bude prezidentem soukromých tryskáčů, privátních médií, postaví si vlastní vládu a bude si vyřizovat osobní účty s oponenty, k poklesu důvěry v prezidenta Zemana by nikdy nedošlo. Je to dobrá zpráva o české veřejnosti? Uvidíme v dalších prezidentských volbách.