Byla jsem nesnesitelná šéfka?

Více než dvě desítky let jsme se domnívala, že jsem byla poměrně snesitelná šéfka. Sice náročná, občas velmi náročná, nesmlouvavá, co se týče kvality výstupů práce podřízených, přesto však spravedlivá. Že určitě své podřízené rozvíjím, věnuji jim hodně ze svého času, znalostí a zkušeností a plně respektuji jejich potřeby. 

Letos v říjnu tento můj sebeobraz získal trhlinu. Byla jsem jako dobrovolnice v organizačním týmu mezinárodní konference pro 700 žen.   Práce od rána do večera, nasazení vysoké. Pro mne nic nového, podobalo se to časově nasazením práci na projektech due diligence či obdobných M&A transakcích, kterých mám také pár desítek za sebou.

Ale přišlo jedno nové poznání. Vždy ráno u brífinku k rozdělení prací na celý den jsme byly upozorněny, že pokud se budeme cítit unavené, můžeme si udělat pauzu, odpočinout si,  jen že máme vždy informovat vedoucí příslušného týmu, kde jsme. Poprvé jsem to ignorovala. Podruhé jsem o tom začala přemýšlet, že to vlastně je příjemná možnost.   Potřetí jsem ale si ke svému zděšení uvědomila, že to je poprvé, co tohle od někoho slyším, že si mohu v práci udělat přestávku, když jsem unavená. Že jsem za svůj profi poradenský život, když jsem byla nejednou v podobném časovém zápřahu a na rozdíl od konference ještě s velikou finanční / číselnou odpovědností za výsledek, nikdy neslyšela: „Když jsi unavená, dej si pauzu.“  A já jsem to nikdy neřekla pak svému týmu v obdobné situaci.  

 Ani nevím, zda jsem si v Berlíne vzala onu pauzu, když jsem byla unavená.  Myslím, že ne. Ale vím, že se mi pracovalo líp s vědomím, že mohu chvíli povolit, odpočinout si a pak se zase do pracovního kolotoče vrátit. 

Vzpomínám na to teď v čase předvánočním. Pár setkání s přáteli a s kolegy, kteří jsou podobně jako já ve špičkovém byznyse už od počátku 90. let, ukázalo, že někteří z kolegů mají poměrně závažná zdravotní problémy, či jim takzvaně za „5 minut 12“ utekli.   Nikdo z mých kolegů, kterých jsem se na "pauzy" ptala, si nepamatuje, že by mu někdo říkal:  „vezmi si pauzu, když jsi unavený“.  Nebrali jsme si jí. Tělo drželo, drželo dobře 20 či 22 let. Ale pak si řeklo o hodně velkou pauzu. A tu si už mí kolegové museli najednou udělit. A nikdo z nich se už ale do původního intenzivního pracovního nasazení nevrací.   Neměli jsme si tedy dopřávat luxus většího odpočinku průběžně? Vzít si pauzu během dne, když jsme cítili únavu?  Dát možnost svému týmu udělat si přestávku? Možná bychom vydrželi intenzivně pracovat 30 či dokonce 40 let bez velké, někdy nechtěné, pauzy.