Mauritánie; středověký skanzen na Sahaře

Neznámá a uzavřená Mauritánie se rozkládá na miliónu čtverečních kilometrů západní Sahary. Jejích tři a půl miliónů obyvatel žije v zoufalé chudobě. Číst a psát dokáže sotva polovina Mauritánců. A to těch šťastnějších „bilých Maurů“, Arabů tradičně vlastnících otroky. Ostatní jsou snědší, téměř černí Afričané, po staletí naopak otroci. Otroctví tu sice úředně zrušili „už“ v roce 1981, ale zločinem se stalo až v roce 2007. Dodnes za něj byl potrestán jediný člověk. Naopak lidskoprávní aktivisté jsou zavíráni, mučeni a vypovídáni ze země. Podle CNN, která tu před dvěma lety tajně natáčela, žije v otroctví 10-20 % Mauritánců. Jasno v tom má vláda, pro kterou nic takového v zemi „neexistuje“. „Všichni lidé jsou v Mauritánii svobodní,“ ujistil CNN ministr. Mauritánie je izolovaná, vízum uděluje cizincům jen zřídka. Novinářům je přidělen dozor a otroctví je zakázané téma. Za řeči o něm hrozí vězení nebo deportace.

Nad nekonečnými dunami Islámské republiky Mauritánie vládne tvrdou rukou generál Mohamed Uld Abdel Azíz. Ze svého paláce v metropoli Nouakchottu, „shluku betonových bloků rozesetých po Sahaře jako Lego“, ví o všem díky vojenským hlídkám lemujícím oněch několik cest křižujících zbídačelou Mauritánii. Té se Abdel Azíz zmocnil v roce 2008 převratem, při kterém svrhnul prvního a posledního demokraticky zvoleného prezidenta od získání nezávislosti. Následně se nechal „demokraticky“ zvolit, naposledy letos v červnu, kdy ovšem u voleb chyběla opozice. Zemi řídí pomocí armády. Armáda prezidenta také podržela během protestů černého obyvatelstva a mládeže během Arabského jara 2011. Atmosféru Mauritánie hezky dokresluje rozsudek z minulého týdne, kdy soud poslal muže na smrt, neboť „lehkovážně hovořil o Proroku“. Letos v lednu, kdy byl muž zadržen, Mauritánci uspořádali „zlostné pochody“, kde po tisících skandovali smrt pro „hanobitele“.

Prezident Abdel Azíz se našel v zahraniční politice. Od svého nástupu musel bojovat s pašeráky a islamisty brázdícími jeho pouštní království všemi směry. Jakmile se jich na Sahaře vyrojilo ještě víc po vykradení Kadáfího vojenských skladů, zasmušilý generál se chopil příležitosti a stal se spojencem Západu číslo jedna. Je „důležitým partnerem“ Francie v její vojenské misi Barkhane v Sahelu. Předsedá Africké unii a v listopadu dohlížel na předání moci armády civilistům v Burkině Faso. V květnu zase dohodl příměří mezi Tuaregy a malijskou vládou. Založil skupinu "G5 Sahel", kde spolupracuje s okolními státy při ochraně jejich nekonečných pouštních hranic. Když to pár let zpátky vypadalo, že celé Mali padne do rukou džihádistů, poslal mu na pomoc své vojáky. Ty poslal i do Pobřeží slonoviny a pro jistotu je nabídl i OSN do Středoafrické republiky. Před dvěma týdny "G5 Sahel" požádal OSN o intervenci v Libyi. Vyplatilo se - ze Západu do Nouakchottu nechodí žádná nepříjemná kritika. Akorát pro džihádisty se stal terčem číslo jedna a na Sahaře jeden nikdy neví. Letos na jaře prezidenta omylem postřelili vlastní vojáci. Nadstandardní vztahy udržuje generál i s bohatými ropnými monarchiemi, Čínou, subsaharskými státy nebo Alžírskem. Naopak s Marokem se Mauritánie nemusí a hranice s okupovanou Západní Saharou zůstává pro jistotu zaminovaná.

Zaostalá pouštní země žije z vývozu železa, kterého má pod saharským pískem velké zásoby. Otevírají se také doly na zlato a měď. Zahraniční těžaři objevili dokonce ropu, jak u pobřeží tak ve vnitrozemí. Posledních deset let roste Mauritánie skoro 5 % ročně. Jakémukoli rozvoji ale brání téměř nulová infrastruktura a vzdělání obyvatel. Typický obrázek Mauritánie jsou velbloudi a vychrtlé kozy okusující suché keře. Občas kolem projede „obitý francouzský sedan“. Korupci nebo podnikatelské prostředí v podobné zemi snad ani nemá smysl řešit.

Nikdo nečeká od Mauritánie nějakou změnu a její vládce evidentně našel modus vivendi, který mu maximálně vyhovuje. Dokázal si dokonce získat pragmatický Západ. Když jde o džihádisty, na lidská práva se nehraje.