Evropané marně hledají odpověď na radikální islám

Jeden z lehce cynických tweetů amerického exšpiona a bezpečnostního experta Johna Schindlera reagujících na zabití 12 lidí dvěma zatím neznámými útočníky v redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo pravil: 2004: Kritik islámu Theo van Gogh zmasakrován teenagerem s nožem. 2015: Charlie Hebdo zmasakrováno trénovanými zabijáky se samopaly a bazukou. #Pokrok".

A pak ještě následovalo šťouchnutí do Evropanů: "Kolik novinářů musí být zabito a kolik nevinných, než se Evropa probere do reality?"

Pro často hyperkorektní evropské veřejné mínění je v zásadě ostuda, že mu podobné otázky musí klást Američan, navíc tak provokativním způsobem. Francouzi a s nimi vlastně celá Evropa jsou v šoku. Ale nemohou říci, že nebyli varováni.

Tak například loni v létě průzkum ICM ukázal, že čtvrtina Francouzů ve věku mezi 18 a 24 lety má pozitivní názor na Islámský stát. Před navrátilci z řad džihádistů (chování profesionálních zabijáků v Paříži má všechny jejich rysy) varovaly snad všechny západní tajné služby.

Ale navenek se nic neděje. Politici hájí ideu multikulturalismu a evropského kompromisu, který 70 let po skončení největšího válečného konfliktu na Zemi slavil na starém kontinentě docela úspěch.

Ale pro dosažení kompromisu je nutná vůle z obou stran. Západ si nyní svoji strategii, která byla tak úspěšná mezi demokraciemi, zkouší na vnějších hráčích - Rusku a islámu. A nezdá se, že by příliš fungovala. Na ruského prezidenta Vladimira Putina platí - zdá se - jen tvrdá ekonomická odpověď, protože hrozba tradiční silou je v globalizovaném světě neúčinná - a poněkud změkčilý Západ jí stejně není příliš schopen.

Na radikální islám se ale odpověď hledá hůř. Jako problém je mnohem složitěji uchopitelný a pochopitelný než Rusko jednající v duchu svých staletých tradic.

Ale lidé reakci čekají. Proti islamizaci protestují pravidelně tisíce Němců. Politické body sbírají strany dosud označované jako extremistické či okrajové. Nyní visí ve vzduchu otázka, kolik voličů třeba ve Francii přihraje vraždění v Charlie Hebdo do náručí Národní fronty, která na odporu vůči islámu staví velkou část svého programu.

Vraždění v Paříži si žádá nesmlouvavou, ale nikoli hysterickou reakci. A vyvolává mezi voliči otázky, na které evropští lídři zatím odpovědět neuměli.