Kdo terorizuje Evropu?

Radikálové

Několik dní po tragických pařížských událostech minulého týdne začíná být na základě dostupných otevřených zdrojů jasněji v tom, kdo byli jejich pachatelé.

V souvislosti s vraždami v redakci Charlie Hebdo spáchanými bratry Saidem a Cherifem Kouachiovými často skloňuje jméno Islámského státu (IS), extremistické skupiny kontrolující části Sýrie a Iráku, proti kterému je vedena koalicí zahrnující západní státy vojenská kampaň. (K úsilí potlačit IS přispívá mimochodem třeba taky Írán, podporující, podobně jako třeba ČR, kurdské milice.)

Pravdou je, že například v listopadu minulého roku IS volal po násilných útocích ve Francii provedených “osamělými střelci”. Přesto se zdá, že oba sourozenci byli napojeni spíše na jemenskou skupinu al-Káida na Arabském poloostrově (AQAP). Podle svědecké výpovědi měla být skupina zmíněna jedním z bratrů na místě útoku. A byť měli oba loni pobývat v Sýrii, podle francouzských a jemenských zpravodajských zdrojů i rozhovoru Cherifa (již dříve uvězněného za úmysl připojit se k extremistickému boji v Iráku) s francouzskou televizí se měl setkat s Anvarem al-Avlakím, Američanem později zabitým při útoku bezpilotního letounu v září 2011, který byl spiritus agens propagandy AQAP (Mimo jiné prostřednictvím časopisu Inspire, který měl francouzský satirický týdeník ve svém hledáčku. Proti “urážkám” islámu v západním tisku v minulosti hovořili Usáma bin Ládin i jeho nástupce ve vedení dnes již marginalizované centrální al-Káidy, Ayman Zavahrí.) Hodiny po smrti obou bratří se k útoku na redakci Charlie Hebdo pochvalně vyjádřil i jeden z významných duchovních AQAP, byť odpovědnost za čin nepřijal. Takové přímé přihlášení k odpovědnosti může ale od skupiny teprve přijít.

Činnost AQAP má převážně lokální rozměr. Regionalizace skupin inspirovaných ve svém politickém násilí fanatickou konstrukcí islámu je ostatně širším trendem dnešního “globálního terorismu”. Na druhé straně se v minulosti pokoušela o akce mimo své území, zejména útoky pomocí výbušnin na palubě letadel z dílny jejich výrobce bomb Ibrahima al-Asirího. Loni v červenci bylo Asirího jméno a hrozba útoku těžko identifikovatelnými výbušninami zmiňováno v souvislosti s posílenými bezpečnostními opatřeními na řadě mezinárodních letišť.

Islámský stát v souvislosti se svými útoky zmínil ve videu nesoucími známky propagandistické produkce skupiny třetí atentátník z Paříže, Amedy Coulibaly. (Poslední část videa byla patrně natočena před obsazením obchodu s košer potravinami na Porte de Vincennes, kde Coulibaly mimo jiné požadoval ukončení obklíčení bratrů Kouachiových, s nimiž podle slov z telefonátu, který z obchodu údajně vedl s francouzskou televizí, tvořil jednu skupinu.)

Tento zdánlivý rozpor může mít své vysvětlení ve výše zmíněné dynamice “globálního teroristického hnutí”. To je silně fragmentováno a al-Káida a skupiny, které zastřešuje, osobující si vůdčí postavení ve své interpretaci globálního džihádu, jsou konfrontovány s (i díky propracované propagandě) fenomenálním nástupem IS.

“Hnutí”, ve skutečnosti jen velmi volně propojená síť skupin s vlastní politickou agendou, je tak dnes charakterizováno střetem o prestiž, kterou lze směnit za omezené materiální zdroje od donorů jejich politického násilí. Útoky proti západním cílům, ať už na Blízkém východě nebo i na evropském kontinentě, které mohou být provedeny v první fázi seberadikalizovanými sociálně vyloučenými jedinci, jakými byli patrně i atentátníci z Paříže, jsou zdrojem takové prestiže. A útočníci, mající blíž v jednom případě k AQAP, v druhém k IS, tak byli motivováni k tomu, aby při medializaci svého činu neopomněli zmínit skupinovou “značku”.

Technici moci

Hrozba podobných útoků v Evropě ve stylu “městské guerilly”, v níž mohli dle záznamu útoku v redakci Charlie Hebdo chladnokrevně jednající bratři Kouachiové být vycvičeni, která ale nevyžaduje příliš sofistikované přípravy,  je bohužel v blízké budoucnosti poměrně reálná. A to i na pozadí často skloňované hrozby návratu vycvičených radikálů z oblasti Blízkého východu, přestože dnes ještě nelze hovořit o trendu. U Kouachiů by šlo teprve o druhý dokonaný útok. (Tím prvním byla střelba v Židovském muzeu v Bruselu, který loni v květnu zahájil rovněž občan francouzské národnosti Mehdi Nemmouche.)

Každý takový útok je tragédií. Na druhé straně je třeba připomínat, že dnes v Evropě žijeme v nevídaně bezpečné době. V 70. letech byla západní část starého kontinentu stižena teroristickým násilím v míře nesrovnatelné s dneškem a zaujímala pozici na tehdejším celosvětovém čele v počtu útoků. Naproti tomu dnes umírá drtivá většina obětí extremistického násilí v muslimském světě.

Navíc fanatická konstrukce islámu není v dnešní Evropě zdaleka hlavním motivem politického násilí. Podle zprávy Europolu, vycházející z dat poskytnutých členskými státy, se v Evropské unii v roce 2013 odehrálo celkem 152 teroristických činů (méně než v předchozích dvou letech), při nichž zahynulo 7 osob. Nábožensky motivované útoky mezi nimi ale tvořily menšinu a počtem se řadily daleko za tradičně vedoucí etnonacionalistický terorismus (84 útoků). Ani většina z 535 zatčení v souvislosti s terorismem se netýkala nábožensky motivovaného násilí.

Daleko větším nebezpečím pro evropskou společnost je přehnaná reakce na tyto tragické, ale ojedinělé útoky.

Populističtí a demagogičtí politici, technici moci soutěžící o přízeň davu, se ani u nás nezdráhají podněcovat vnímání celé skupiny obyvatel jako nositele čehosi cizorodého a cizopasného, co “nás” existenciálně ohrožuje.

Výzvy těchto techniků moci jsou vnitřně nekoherentní. Když viní za terorismus “islám”, dostávající se do schizofrenní situace, kterou popisuje významný francouzský islamolog Olivier Roy, kdy na jedné straně kritizují evropské muslimy za to, že jsou svébytným společenstvím, a zároveň od něj právě jako od společenství žádají, aby se od násilí, motivovaného zcela okrajovou radikální politickou ideologií osmyslňující násilné jednání, život a nakonec i smrt sociálně vyloučených dětí afrických přistěhovalců z předměstí francouzských velkoměst, kolektivně distancovalo.

A jimi navrhovaná řešení a výzvy směřované k uměle a účelově vykonstruované skupině obyvatel ohrožují společnost fungující na občanském principu daleko víc než jakékoliv izolované násilí.

Proč jim to prochází? Mimo jiné proto, že úroveň veřejné debaty o islámu v Evropě a za jejími hranicemi je u nás povážlivě nízká. Nejhlasitějšími mluvčími, a to i ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích, bývají totiž aktivisté obývající a vnucující svému obecenstvu realitu, ve které jsme již téměř pohlceni zpátečnickým a krvelačným muslimským živlem (v důsledku podobných mýtů se lidé v řadě evropských zemí domnívají, že v nich žije řádově více muslimů, než je tomu ve skutečnosti) – konstrukce hrozby podpořena třeba i kulturními reprezentacemi například v populárním seriálu – a další chrliči mínění vyjadřující svůj povrchní názor na vše.

Teroristé dosáhnou svého jenom tehdy, když se většina společnosti nechá vystrašit k tomu, že umožní pošlapání liberálních hodnot, na kterých stojí.

 A to bychom jim neměli dovolit.