Za školní lavicí - třináct let natvrdo

Zájmové kroužky a tréninky, to je velká móda. Mnoho rodičů se odpoledne mění v taxislužbu: se dvěma dětmi vymetou pět štací, najezdí sto padesát kilometrů a večer padnou. Možná se slastným pocitem užitečné práce, možná s přesvědčením, že jinak to nejde. A děti? Ty padnou taky. Ale ráno  ve škole maraton pokračuje: i my učitelé totiž máme za to, že dětem je potřeba organizovat program – jinak by nedělaly nic pořádného. Aspoň šest hodin v kuse. Aspoň pět dní v týdnu.

Čeho se my ve školách tolik bojíme? Nechceme rezignovat na předávání „základů všeobecné vzdělanosti“? Ano, ve svobodnější škole by se další generace dětí nejspíš nedozvěděly, že žralok není ryba a slepýš není had, že kočka má podsadu a pesíky a že fosfor je v tabulce mezi křemíkem a sírou. Nejspíš by se nedozvěděly tři čtvrtiny toho, co jsme museli odříkávat my – a co jsme samozřejmě dávno zapomněli. Možná by ale, kdyby měly dobré vedení, dokázaly volný prostor využít lépe, než si myslíme.

Žijeme v zajetí představy, že učitelé musí organizovat práci třiceti dětem třicet hodin týdně. A pro všechny stejnou a pro všechny zatraceně málo atraktivní – takže je pořád musí motivovat, či spíše nutit. V takovém systému není prostor pro svobodu, ale ani pro zdravý rozum – a můžeme čekat, že vyšťavené děti ve zbytcích svého volna už nic pořádného nepředvedou.

Bylo by krásné zařídit dětem jinou školu: klečet na nich a ždímat je, to ze školy těžko může zmizet úplně. Ale co kdyby toho bylo méně? Za den dvě nebo tři hodiny. Co kdyby ušetřený čas děti s učiteli věnovali třeba nápadům, jak udělat něco pro své město? Co kdyby si děti třeba jen četly a místo odpoledního vyučování navštěvovaly učitele, aby s nimi probíraly literární příběhy? Třeba by se nějakým učitelem nechaly nalákat a upekly by třeba chleba nebo postavily třeba zeď. A pak by se s někým jiným pustily do studia ekonomických teorií, protože by právě vypukala krize. A třeba by někdy jenom obyčejně lelkovaly – a nic by se nestalo.

Jenže tahle nevyzpytatelnost je přesně to, co systém špatně snáší. Nevejde se nám to do tabulek. A škola, která nenaplní tabulky, ta si zadělává na průšvih. Soukromá by přišla o státní peníze, státní by přišla o ředitele.

Ale jedna věc nám učitelům zřejmě vyhovuje. V takovém systému se nemusíme cítit odpovědní. Nemusíme se starat o životní příběhy jednotlivých dětí, nemusíme řešit otázku, co je pro které dítě smysluplné. Nemusíme nic – a máme alibi, že ani nemůžeme.

Dostali jsme se do podivného stavu: dnešní typ vzdělání málokdo bere vážně a na školu tak nějak všichni nadávají – žáci, rodiče, učitelé i veřejnost. Ale přitom se všichni tak nějak ubezpečují, že jinak to nejde.

Jenomže ono to jinak jde. Velmi jinak. Inspirativní příklady neleží tak daleko za českými hranicemi. A některé nápovědy přece jen máme: každý rodič ví, jak důležité jsou láskyplný zájem a pozornost. Každý student ví, jak významné je, když učitel přichází s osobně naléhavým sdělením. Každý přítel ví, že něco opravdu sdělit a předat nelze přednáškou s třiceti dalšími posluchači. Jenomže co ví české školství? To ví zcela přesně, že si to děti musí pěkně odsedět. Šest hodin v kuse. Pět dní v týdnu. Třináct let nepodmíněně.