Sedmdesát spravedlivých

Česká republika bude bohorovně hledat a bezpečnostními službami lustrovat sedmdesát bezpečných, potřebných, nejlépe dobře vzdělaných, respektuhodných běženců. Patnáct rodin. Lépe křesťanských než muslimských. A to vše jen proto, abychom měli dobré svědomí, že jsme někoho přijali a nezůstali stranou evropské pomoci.

Narážím na biblický příběh o Sodomě a Gomoře. Připomínám starého Abraháma, který se dohadoval s Hospodinem. Šlo mu o záchranu nejméně padesáti a v licitaci dospěl až k deseti lidem. Abrahám to dělal v dobré víře, že v Sodomě a Gomoře ti spravedliví lidé skutečně jsou. A že chtějí utéci! Hospodin se pro Abrahámovu naléhavou modlitbu nijak nezlobil, trpělivě odpovídal, ač věděl, že ani ten jeden, pro kterého poslal anděly, tedy Lot, odejít nechce.

Ví někdo z nás, že najdeme patnáct rodin, které by chtěly přesídlit? Ministr zahraničí mluví o humanitární pomoci, usnesení vlády používá děsuplné slovo přesídlení. Ve statistikách azylové politiky ale nejsme pro azylanty z Východu příliš zajímaví. Česky: nechtějí sem. Šance pro léčení dětí je lákavou výzvou. Nebyly by první, které by přijaly takovou pomoc. Všichni, děti i s rodinami, se ale vrátili zdrávi domů. Mají tam domov, mají majetek, byť v rozvalinách, ale stále ještě pod ruinami mají zem, ke které člověk z Východu tíhne nepopsatelně pevněji než my.

Máme v České republice čtyři azylová střediska, dvě jsou v provozu. Téměř tisícovku míst, polovička zaplněna běženci především ze zemí bývalého Sovětského svazu. Můžeme se stát dočasně a tranzitně místem, odkud přejdou běženci dále. Snad bychom uměli i více než tisícovku lidí dočasně přijmout a obstarat. Je to morální odpovědnost, je to služba, která by byla pomocí pro běžence a pro naše evropské sousedy.

Pokud před listopadem od nás někdo proběhl železnou oponu či prostě prošel na druhou stranu, byl přijat. Především naši lidé, kteří utíkali před komunismem z důvodu ekonomických nebo politických. Uprchlíci chtěli žít ve svobodném světě, nikdo je nevracel zpět a neodmítal. Nikdo za hranicí neříkal, že na tisíce lidí není připraven.

Co ale neumíme, je přístup milosrdenství a lásky. Host je na Východě Bůh do domu. Vím, o čem mluvím. Před několika lety jsem v jedné dětské léčebně u Prahy doslova obskakoval běžence z Libye, kteří doprovázeli své dítě na operaci srdce. Těch dětí bylo několik. Lékaři operovali sice jen to dítě, ale ostatní bydleli, měli ramadán, ve dne spali, v noci jedli, potřebovali slyšet páteční modlitby… Myslím, že jsem v té době byl předsedou správní rady, ale obskakoval jsem muslimy a učil jsem se pochopit, že mají děs z vyšetřovny, kde bíle oblečený lékař čeká na jejich dítě - a na oknech jsou běžně mříže. Mohli jsme licitovat, zda byli více a nebo méně pro Kaddáfího, ale na to nezbyl čas. Bylo třeba pomoci. A dalo nám to zabrat. Věřili jsme neviditelným bezpečnostním službám.

Chápu ministra Zaorálka, že - jak říká ve zmíněném rozhovoru - „musíme být dobročinní i vůči našim obyvatelům”. Ale na to máme celá volební období a běžnou politiku. To je téma kampaně parlamentních voleb. To by s běženci nemělo souviset. Potřebujeme především jasně mluvit: Budeme přesídlovat? Nebo poskytujeme humanitární pomoc? Nejsem si jist. Potřebujeme se naučit vnímat potřebu druhých, možná i ve větší propagaci naší pomoci v azylových zařízeních v Jordánsku, kde se naši lidé namáhají a naše peníze investují. Možná by bylo dobře hlasitě investovat na Maltě, Lampeduse a jiných místech, kde je největší nápor zoufalců. A hlavně a především je třeba diskutovat v rámci republiky a Evropy strategii pro pomoc běžencům. Samozřejmě i v městech a obcích by měl vznikat strategický plán, který popíše co, kdo, kdy a kde se rozběhne, když se za kopcem nečekaně objeví utrmácení lidé.

A věřte, že na náboženství nakonec vůbec nezáleží.