Pegida versus Antipegida

Protestní hnutí Pegida (Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes/Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu) se dostalo v poslední době do centra mediálního zájmu. Ve středu 21. ledna se uskutečnila v saském Lipsku manifestace příznivců drážďanské Pegidy a ve stejné době a na stejném místě se konalo i shromáždění odpůrců tohoto hnutí. Jednalo se jedinou velkou manifestaci konanou minulý týden. Původně plánované pondělní shromáždění v Drážďanech bylo totiž soudem zrušeno.

Při pohledu zvenčí se zdá, že v Německu dochází k zásadním společenským změnám ve vztahu k imigrantům a zároveň se společnost vnitřně polarizuje. Počty demonstrantů se stále zvětšují a rozšiřují se i na jiná německá města. Místa manifestací v Drážďanech a Lipsku připomínají spíše bojovou zónu nežli historický střed měst. Přesun účastníků na shromáždění byl navíc v minulém týdnu sabotován poškozením trati mezi Lipskem a Drážďany.

V médiích je celému hnutí věnována pozornost zejména kvůli bodu týkajícího se odmítání islamizace a výrazně méně pak zbývajícím bodům. A o co více je věnován prostor protestujícím proti Pegidě, tím více jsou utvrzovány právě postoje a názory demonstrantů Pegidy.

V tomto kontextu nepřekvapí ani různé polopravdy. Politická strana Alternativa pro Německo (AfD) sice oficiálně s Pegidou nespolupracuje, informaci o odstoupení Lutze Bachmanna z čela Pegidy však rozšířila o několik minut dříve, než to učinil samotný Bachmann. Ano, Pegida ve svém prohlášení nevolá ihned v prvním bodě k zastavení islamizace a akcentuje i jiná společenská témata, ale v názvu samotného hnutí odpor proti islamizaci jednoduše zakotven je. Pegida není bojůvkou extrémní části společnosti, ale odhadem 70 % procent tvoří obyčejní občané. A samozřejmě se objevují názory, že Pegida je zformována a podporována ruskými tajnými službami.

Toto je jakási výchozí pozice při nezúčastněném pohledu na Pegidu, respektive její lipskou odnož Legidu. Samotná demonstrace se ve středu 21. ledna nesla ve znamení mediálních veletočů a symbolů.  V deníku Bild vyšla fotografie Lutze Bachmanna v póze podobající se Adolfu Hitlerovi. Následovalo jeho odstoupení, které bylo ještě týž den doprovázeno distancováním se drážďanské Pegidy od lipské Legidy.

Příprava a průběh manifestace připomínaly spíše přípravu na zákopovou válku. Celý den byly kolem trasy protestu stavěny zátarasy, aby nedošlo ke střetu obou táborů, nad městem kroužil vrtulník a s postupujícím časem ve městě vzrůstal počet policejních aut a uniformovaných příslušníků. Před samotným začátkem Pegidy/Legidy bylo zřejmé, že bude ve městě přítomno výrazně více odpůrců Pegidy než jejích podporovatelů. Následný odhad činil 10.000 příznivců hnutí Pegida oproti 20.000 odpůrců a 4.000 policistů. Překvapilo, jak radikálně označovaly transparenty odpůrců Pegidy své protějšky. Od zesměšňování až po osočování z rasismu a xenofobie. Je však nutno dodat, že drážďanská část protestu rozhodně nepůsobila dojmem, že si přijela do Lipska popovídat o problému imigrační politiky Německa. A na tyto účastníky byla směřována drtivá většina hesel Antipegidy.

Nespokojenost a frustrace se projevila při shromážděních na obou stranách. Obě mají svá radikální jádra, která svůj nesouhlas projevují i jinými způsoby než jen pokojnými shromážděními. Při pohledu na Pegidu je nutné brát v potaz následující. Hnutí vzniklo a slaví úspěch ve východní části Německa, která se doposud zcela nesrovnala se sjednocením země a kompletní změnou fungování ekonomiky. Dle studie Lipské university je v německé společnosti dlouhodobě na vzestupu poptávka po silných autoritách, která o to více rezonuje právě ve vykořeněných částech východního Německa. Jinými slovy, ti méně úspěšní – v rovině osobního vnímání – se pokoušejí vyjádřit svou nespokojenost vůči těm ještě méně úspěšným, v tomto případě imigrantům. Tento vzorec připomíná protiromské demonstrace v České republice, které byly ve své podstatě spíše sociálního než etnického charakteru. Ať již dopadne hnutí Pegida jakkoli, před německou společností stojí nejen zásadní výzva vnímání imigrační politiky, ale také hlubší zamyšlení se nad tím, jak eliminovat prvky vykořenění. Ale to vlastně platí pro všechny evropské státy.