Zlatá budoucnost bývalého prezidenta Giorgia Napolitana a jeho syna

Životní a doživotní pojištění

Kdyby zvolení nového italské prezidenta Sergia Mattarella náhodou ve vás vzbudilo zvědavost o osudu bývalého prezidenta Giorga Napolitana, tak o něj prosím nemějte sebemenší starosti. Čeká ho zlatá budoucnost (stejně jako byla zlatá i jeho minulost), protože italská veřejná pokladna se o něj postará víc než dobře. Takže můžeme být v klidu. Ze zákona, jakožto emeritní prezident, mu přísluší doživotní senátorské křeslo a k tomu rozpočet 700.000 € ročně (necelých 20 milionů Kč) pro chod své kanceláře, kde může mít až 16 zaměstnanců nejrůznějších profesí, mezi kterými je i jeden odborník na osobní služby (něco jako majordomus), samozřejmě řidič a auto (zákon uděluje tuto výsadu dokonce i prezidentovým vdovám a prvorozencům), ochranka, sekretář, asistenti, diplomatičtí poradci.

Ani jeho nová kancelář nebude nijak střídmá, poněvadž se jedná o 100 metrový prostor v renesančním paláci Giustiniani z XVI. století. Když připočteme personál, který se mu v rámci Senátu bude věnovat, bude podle deníku Il Fatto Quotidiano kolem tohoto téměř devadesátiletého staříka poskakovat 30 osob. Samozřejmost je bezplatné používání veškeré dopravy, včetně státního letadla. Napolitano se velkoryse zřekl doživotní renty, na kterou měl právo, a rozhodl se vystačit s platem doživotního senátora, jenž činí pouhých 15 000 € čistého měsíčně (417 000,- Kč).

Ovčáček po italsku

Zdá se vám toho nějak moc pro zemi, kde se základní veřejné služby neustále škrtají? Sám Napolitano v roce 2007 slíbil, že s tím něco udělá, ale nic z toho nebylo. K námitkám rozhořčených novinářů jeho mluvčího odpověděl, že se tomu prezident nemohl věnovat kvůli četným jiným naléhavým záležitostem. Drzost ale zde nekončí: dokonce bylo namítnuto, že kdyby to býval udělal před ukončením svého úřadu, politická obec by to mohla vnímat jako osobní propagační kampaň.

Mistrovským dílem ale byl další namítnutý důvod, a sice riziko despektu vůči předchozím prezidentům, kteří takové středověké výsady neostudně prosadili a vesele užívali. Takže se s tím prosím smiřme a přestaňme se rozhořčovat se před jeho 70 let trvající politickou kariérou, z nichž 50 strávil v pohodlných parlamentních křeslech - kam usedl poprvé v roce 1953 - která mu podle odhadů vynesla rekordních 16 milionů € celkových příjmů (450 milionů korun!). Buďme chápaví, kdysi králové nemuseli svá privilegia nikomu odůvodňovat, Bůh to tak zařídil a konec diskuze. Dnešní politici to mají mnohem těžší, copak nám není trapné je takhle obtěžovat?

Byl Napolitano dobrým prezidentem?

Ne, nebyl. Pravděpodobně dá se naopak říct, že byl jedním z nejhorších novodobých prezidentů. Již jako politik se nikdy nijak nevyznačil pozitivně. V mládí vstoupil do mladých fašistů, aby se po fašisty prohrané válce otočil o 180° stupňů a přidal ke komunistům, kde se mu očividně líbilo, když během Maďarského povstání z roku 1956 chválil sovětskou invazi, která podle něho "přispěla ke světovému míru". Jako prezident si ho budeme bohužel pamatovat nejen pro jeho banální a nicneříkající projevy, ale hlavně tím, že bez váhání podepisoval 11 tzv. "ostudných zákonů", většina z nich měla za cíl chránit Berlusconiho od soudních procesů anebo jeho impérium od konkurence. Jemu vděčíme také za to katastrofální vládu technokrata Maria Montiho, jenž měl Itálii spasit, a místo toho recesi jen prohloubil soustavným sledováním zájmů velkých nadnárodních finančních korporací.

Dlouhé a temné stíny

K tomu všemu nelze opomenout snad to nezávažnější z institucionálního a justičního hlediska, a sice obstrukce, kterou stavil proti pokusům soudu vyšetřit obsah telefonátu z roku 1992, kdy se na něho, jakožto předsedu Sněmovny, se obrátil tehdejší ministr Vnitra Nicola Mancino. Státní zástupci mají totiž silné podezření, že Mancino se snažil získat z nejvyšších pater osvědčení tajnému paktu se sicilskou mafií, tzv. papello, který výměnou za několika ústupků z tvrdosti vězeňských podmínek pro mafiány, měl zajistit klid zbraní. To vše se stávalo v období, kdy početné bombové atentáty, připomínejme vraždy hrdinských soudců Giovanni Falcone a Paolo Borsellino, měly upozornit státní představitele o potřeby a žádosti mafiánů, kteří po obrovské akci Mani Pulite viděli mnoho svých tradičních politických spojenců putovat do vězení. Jak to bylo se již nikdy nedozvíme, protože Napolitano se obrátil k ústavnímu soudu, aby rozhodl o kompetenčním sporu tykající se pravomocí palermitanské prokuratury vyšetřovat prezidenta (i přesto, že v předmětné době prezidentem již nebyl). Ta mu bohužel dala za pravdu a nařídila horké nahrávky zničit.

Začátkem ledna roku 2013 jsem byl nečekaně náhle odvolán z funkce místopředsedy Společnosti přátel Itálie s odůvodněním, že na jaře roku 2012 jsem se zúčastnil malé protestní demonstrace před italskou ambasádou v Praze proti znovuzvolení Napolitana. Když se na to dívám zpětně, tak mohu na tom být jedině hrdý.

Ani rodina rozhodně nestrádá

Stejně tak, jak tomu bývalo za doby monarchie, dnešní nehorázná privilegia italské politické kasty se vztahují i na rodinu. Giulio Napolitano, advokát ale hlavně syn bývalého prezidenta, je dnes poradcem pro Úřad vlády a profesorem správního práva v římské univerzitě, kde dlouho rektoroval Guido Fabiani, asi jen shodou okolnosti též manžel paní Talia Binotti, která též asi jen shodou okolností je sestra paní Clio Napolitano, manželka bývalého prezidenta. A jak profesuru získal? Nedávno média přišla s tím, že výběrové řízení vyhrál i přesto, že měl méně vědeckých publikací než konkurenční kandidát Roberto Tomei. Ten se odvolal Nejvyššímu správnímu soudu, který mu dal za pravdu. Ukázalo se totiž, že výběrová komise při volbě prezidentova syna vzala v potaz publikaci, kterou si sám vydal. Soud proto nařídil, aby výběrové řízení se opakovalo, což se i stalo. A s jakým výsledkem? Stejný jako předchoTečkou nad tím vším mohou být samá slova ve výběrovým řízením nevybraného Guido Fabiani: "Kapituluji před Napolitanem junior".