O úřadě a zemi, jež se staly synonymy zla

“Kdyby se o osudech dětí rozhodovalo vrháním kostky nebo na základě dotázání pěti náhodných lidí na ulici, měli bychom větší právní jistotu než jakou máme dnes.” Slova patří Cecilii Bedsvaagové, norské studentce práv, jedné z těch mnoha Norů, jimž se život obrátil vzhůru nohama poté, co ji matka kvůli dětem přes psycholožku křivě obviňovala.

Norský úřad na ochranu práv dětí často svými praktikami vyčerpává a vysiluje nejen děti a jejich rodiče, ale i vlastní pracovníky, a to namísto záruk naděje a motivace. Šetření úřadů Helsetilsynet, dozorčího orgánu norského zdravotnictví a Nejvyššího kontrolního úřadu poukazují na řadu nedostatků.

Často se jedná o nejzranitelnější děti ve společnosti. Kolik srdcervoucích příběhů se k nám musí ještě dostat než se dočkáme alespoň nějakého náznaku práce na novém konceptu ochrany dětí, kde mají přednost děti a nikoliv beztvarý systém.

Nesledují dostatečně, co se s dětmi děje posléze, rozhodují bez ohledu na zájmy dětí a řízení mnohdy trvá nezodpovědně dlouhou dobu. To často kvůli nedostatku pracovníků na zpracovávání jednotlivých případů: jeden zaměstnanec má na starost až 40 případů.

Tím pádem trpí zejména děti v kritických životních situacích a dochází k porušení zákonů. Tomuto nebezpečí napomáhá skutečnost nebo mu usnadňuje vznik to, že mnozí pracovníci úřadu na ochranu dětí neprocházejí interními kontrolami ani vyhodnocováním opatření.

Ti, kteří se stanou “klienty” úřadu často nabudou dojmu málo pokorného a málo pružného úřadu, proti němuž je nutno vést dlouhý a nerovný boj, dokud se nepřizná, že došlo k pochybení, pokud je tomu tak. Může to působit tak, že se úřad zásadně nepoučuje ze svých chyb, nýbrž jen neustále zaujímá postavení toho, kdo své jednání hájí.

Případy jsou odkládány navzdory zprávám, že se dětem nedostává péče. Navzdory tomu, že je úřad uvědomován, nepřijímá již další žádosti o pomoc a tváří se, jako kdyby o ničem nevěděl. Děti kvůli tomu v horším případě umírají, jak se to stalo loni pákistánskému 10letému chlapci.

Z dětí se staly prostředky pomstychtivých odpůrců panujících názorů na jednotlivé kauzy. Pro právníky jsou tyto případy často velice vítaným kšeftem, kde cílem není rychlé vyřešení, nýbrž to, aby případ zůstal v systém “viset” natolik dlouho, že na něm půjde pořádně vydělávat. Jestli si na vás úřad na ochranu dětí posvítí, tak jste to vy, kdo na svá bedra přebírá břemeno toho, aby dokázal opak. Musíte dokládat a přesvědčovat zaměstnance úřadu, že se mýlí.

Často se odebírání dětí neděje pro jejich dobro, nýbrž jen pro účelnost. V rámci této zvrácené logiky je účelné děti odebrat tehdy, dokud jsou vazby mezi rodiči a dětmi dobré. Pokud jsou vazby narušeny, tak není účelné děti někomu odebírat. Takto argumentoval jeden právník, aby ospravedlnil odebírání dětí a jejich umístění u cizích lidí. A to proto, že takové přemístění může být zjednodušeno díky dosavadní bezpečné péči, kterou dětem podle onoho právníka měla poskytovat jejich biologická matka. Onen právník se ale obával selhání péče za 4 až 5 let, a proto varoval proti nepovedenému odebrání dětí, pokud by se mělo uskutečnit poté, co by péče mohla selhat.

Jak se bránit proti takové argumentaci, pokud má dostatek podpory v obyvatelstvu, jež tomu tiše přihlíží? Dosud jste jakožto rodiče dělali, co jste jen mohli a najednou se začne mluvit o budoucím selhání péče.

Náhoda si pro vás přijde. Máte-li neštěstí a dočkáte-li se křivého obvinění, tak je to nenávratné. Nikdy se nedostanete ze spisů ven a veškerá kritika vás hladce semele. Zaprotokolují se poněkud jiné “pravdy” než to, co jste tvrdili vy a vaše děti. Někteří z těch, kteří tím prošli, radili veškerá setkání se zástupci úřadu na ochranu dětí nahrávat na diktafon, abyste se mohli bránit proti lživým tvrzením ve zprávách úřadu. Ovšem zcela neprůstřelné ale nemusí být ani takové opatření.

Jako třeba v případě, kdy vaše dítě chytili za krádež. Nejprve je povolána ostraha, pak policie, načež následuje několik setkání a zmapování dítěte i rodičů. Odmítnete-li se toho zúčastnit, tak hrozí, že si pro vás přijedou do práce. Po zapisování překroucených skutečností oproti tomu, co zaznělo na těchto schůzích, je případ nahlášen úřadu na ochranu dětí. Děkujete za ochotu, protože ten se zavděčí zaznamenáváním další notné dávky snůšek lží a polopravd. Čas běží dál a dál je vám leccos nalháváno a dáte jim najevo, že nebudete spolupracovat. Pak se vám dostane přislíbení, že vás nechají být až šest měsíců, než v případě znovu zahájí řízení. A mezitím bezmála mate pocit, že vaše dítě snad muselo někoho zabít, jak po něm i po vás jdou.

Kdyby byl úřad osobou, nikdy by jí bylo povoleno pečovat o děti. Podle některých Norů je možné, že se do úřadu tohoto typu hlásí určitý druh panovačných lidí s potřebou lidi strašit a vyhrožovat a s jistou agendou, zadními úmysly apod. Podle svědectví rodičů tam pracuje příliš mnoho lidí, jež by tam nikdy pracovat nemělo. K těmto lidem to zase láká osoby vrtkavé psychiky a ne zcela příčetné, kteří nahlašují svá podezření. Psychologové se snadno nechávají získat úřadem na ochranu práv dětí, poněvadž platí dobře. Pak stojí před soudem, kde lžou bez následků o dětech, jež do té doby třeba ani neviděli. A vám je nasazen náhubek, zákaz, abyste se k tomu vyjadřovali, byť jsou to vaše děti.

To, co je vnímáno jako “zlotřilé” praktiky norských úřadů, není lidmi neustále omíláno jen v České republice. Jsou vyostřené vztahy opravdu poplatné době, kdy je Norsko vysazené na nedotknutelnost své jinakosti a snaží se dále vymezovat vůči ostatním např. v pojetí péče o děti, což je podle některých zahraničních odborníků další výkladní skříň Norska? Nebo je to celé jen výstupem malého, mdlého rozumu?

Ovšem někteří útrpní Češi mají pocit jednostranné štvavé kampaně proti Norům a Norsku jako takovému. Kdyby se toto stalo v České republice, dostalo by se dotyčným stejné podpory ze strany široké veřejnosti? Rýsují se tu náznaky potvrzení platnosti starého dobrého “z cizího krev neteče” nebo “vidíš třísku v oku svého bratra, ale břevno ve vlastním oku ne”? Buď jak buď, zdá se, že případ jako ten současný přitahuje a upoutává i takové lidi, kteří by za jiných okolností neměli důvod tak hlasitě protestovat. Mnozí jich ani neumí správně psát slovo "Barnevernet". Z nějakého důvodu je míra v některých případech menší na to, aby se lidé angažovali v případě, kde se něco stalo krajanům v cizině, ale podle všeho co bylo uvedeno v norských sdělovacích prostředcích se Norové kromě těch, jež jsou tím přímo dotčení, v obdobných případech tolik nebouří, a to ani tehdy, kdy ani neví, zda ještě někdy uvidí své děti.