Deníky z Doněcké lidové

Po devíti měsících jsem zase v Doněcku. Ukrajinskou press kartu jsem si nakonec nevyřídil, bylo na to málo času. Zkusil jsem tedy ráno sednout do autobusu Slavjansk-Doněck a dojet. Město jsme objížděli asi 150kilometrovým obloukem, protože ze severní strany (od Slavjansku a Horlivky) se vedou nejtěžší boje. Na prvním blokpostu mě chtěli vojáci vyhodit z autobusu, ale když jsem jim řekl, že zahraniční novináři press kartu nepotřebují, nechali mě projet (nevím, jestli potřebují, nebo ne). Na druhém blokpostu se mě už jen zeptali, jestli sem opravdu chci jet. Chtěl jsem.

Dálnice mezi posledním ukrajinským a prvním DNR (Doněcká lidová republika) blokpostem byla úplně pustá. Většinu času byla naše maršutka jediným vozidlem na všech čtyřech proudech. Kolem cest byly popadané železné sloupy vysokého napětí. Občas sražené v půlce, jindy spadlé na zem, někde jen přervané dráty.

Na vstupu do DNR zastavili autobus na místě, kde přímo do mého okýnka mířila hlaveň tanku. Dovnitř vešel voják s krátkým samopalem, pozorně si nás všechny přejel pohledem a hlubokým hlasem pronesl: "Vítejte!" Žádná kontrola, žádné otázky.

Předměstí byla hodně zpustlá, centrum je o něco živější. Zdá se, že se lidé drží většinou na místech pohromadě - v podjezdu, v obchodním centru, u vchodů do domů. Plakáty Armády DNR v ulicích říkají: "Svěříme tank, zn. do dobrých rukou." Nad městem pořád hřmí dělostřelecká palba. Sedím teď ve třetím patře obchodního centra a pohled na město říká, že miny ani rakety na dohled centra nedopadají. Hodně obchodů je zavřených, ale hodně jich taky funguje. Nebe je šedé a mrholí, ale je teplo. V ulicích je cítit docela všudypřítomný smrad ohně. Jdu si udělat novinářskou registraci a pak se ubytovat.

2. února, 12:54

Včera kolem páté jsem se ubytoval v hostelu nedaleko od centra města. Poslední host odjel včera ráno, takže jsem přišel do prázdného bytu, dveře mi otevřela kamarádka majitelky. Hned mi vysvětlila, z jakého směru létají rakety a kdy se bombarduje míň a kdy víc. Včera ráno miny zasahovaly budovu naproti a banku vedle mého domu (jsem asi 10 minut chůze od centra města). Jedna mina zasáhla včera taky střechu nedaleké školy. Byl jsem rád, že hostel je orientovaný na východ, odkud střely nelétají.

Ještě než sousedka odešla, zablikalo světlo a vypadla elektřina. Řekla, že se to teď stává často, že to zase za hodinu nahodí. Nenahodili to až do rána, kdy jsem odešel z domu. Protože nefungovalo světlo v celé čtvrti, raději jsem zůstal doma a četl jsem si. Usnul jsem kolem osmé večer a jen párkrát za noc mě vzbudilo, jak se třepou okna od dopadů min, které podle všeho létaly do přilehlé čtvrti. Sousedka mi říkala, že proti včerejšku to nic není. Ráno byl klid, teď už to ale zase začíná padat. Lidé pokuřují na ulici a nevěnují hřmění velkou pozornost. Chodí do práce, do školy, na návštěvy. Paní a pánové v oranžových vestách zametají chodníky, aby bylo čisto. Kavárna, ve které jsem, je úplně prázdná, z rádia hrají evropské a americké hity. Piju americano. Na některých obchodech je červenomodročerná nálepka hlásající: "Pod ochranou DNR." Lidé nemají v obličejích žádný výraz, ale to možná proto, že je ráno. Hlavy mají většinou schované mezi rameny.

Skočím si pro akreditaci a asi vyrazím na východ, blíž k ruským hranicím, kde se nebombarduje.

3. února, 8:05

Dneska dopoledne mě poprvé prohledávali. Seděl jsem před obchodem, kam mi měli dodat nabíječku na foťák. Vtom přišel člověk v maskáčích se symboly Novoruska, podívali jsme se na sebe, vyžádal si doklady a press kartu. Když jsem začal hledat doklady, protože jsem je měl na dně batohu, řekl, že když nemám doklady, tak půjdu s ním. Po cestě parkem jsem je našel, podíval se na ně a pak se zeptal, jestli mám peníze. Měl jsem s sebou 250 hřiven. Vzal si dvoustovku a řekl, že takovými platí junta (kyjevská fašistická vláda, podle jeho slov) svým lidem a je třeba to prověřit. Šli jsme na prokuraturu, kde mě nechal stát venku. Asi za minutu se vrátil a chtěl ode mě ještě jednou novinářský průkaz, že je třeba udělat kopii. Zase na minutu odešel. Když se vrátil, dal mi zpět průkaz a řekl, že se nemám bát - peníze se prověřují, ať jdu a oni si mě sami najdou a vrátí mi je. Tak jsem zvědavý, jestli je vrátí, nebo ne.

Jinak při žádosti o press kartu v kanceláři v sedmém patře budovy vlády velice chválili Člověka v tísni - prý jako jedna z mála organizací opravdu pomáhají lidem, kteří to potřebují. Staví střechy, dávají balíčky, nepletou se do politiky. Celkově byli v tiskové kanceláři velice milí, když se dozvěděli, že jsem z Česka. Prý jsem tu teď jediný novinář z Česka i ze Slovenska a hlavně mám psát pravdu.

3. února, 15:56

Dneska jsem si dal celodenní výlet k ruské hranici. Potkávat tanky je v oblasti u Saur Mohyly (místo nejtvrdších letních bitev pár kilometrů od hranice) na denním pořádku. Nikoho - kromě oficiálních vyjádření dvou starostů, se kterými jsem se dnes bavil - ani nenapadne zpochybnit, že přijíždějí z Ruska, na to je to moc očividné. Je jich hodně a nejsou to T-34, které se dají zabavit někde v muzeu či najít v garáži po dědovi.

Východní část Donbasu je něco, co chcete vidět. Byla zima a foukal silný vítr, ale pod trhanými mraky se objevovalo modré nebe. Domy jsou sice často rozbombardované, ale i ve vesnicích, kudy šla v létě fronta, je to podle mého odhadu maximálně do 30 % z nich, spíš podstatně méně. Doprava funguje, až do návratu do Doněcku jsem se cítil velice bezpečně. Kromě toho v těchto místech už neprobíhají žádné boje a ukrajinská artilerie sem zdaleka nedostřelí. Život tu jde při starém, někteří lidé jsou pro Ukrajinu, podstatně víc jich je pro Rusko. To, že dům v centru Sněžného zničila bomba shozená ze stíhačky NATO (kterou následně rebelové sestřelili a z trosek bylo naprosto jasné, že jde právě o stroj NATO), je zde často nezpochybnitelným faktem. Stejně jako to, že na ukrajinských blokpostech stojí černoši z US Army.

Když jsem se vrátil do Doněcku, pálili zase jako šílení. Se známým jsem si ještě skočil na pivo a cestou domů jsem šel indiánskou chůzí. Když uslyšíte hvízdnutí, máte pět vteřin, po kterých v okruhu pár set metrů kolem vás spadne mina. Mezi místy, kde byl nějaký úkryt, za který se dá skočit, jsem si to dával raději klusem. Asi zbytečně, ale pořád prostě nejsem zvyklý. Každopádně jsem v pořádku doma. Za oknem pokračuje vydatná letní bouře.

4. února, 19:19

Po čtyřech dnech jsem opustil DNR. Nejraději bych tam ještě pár týdnů zůstal, čtyři dny rozhodně nestačí na to, aby se člověk pořádně zorientoval.

Ráno jsem ještě vyfotil opevněnou budovu bývalé Bezpečnostní služby Ukrajiny, kde má nyní Doněcká lidová jakýsi vojenský štáb. Pět minut nato mě o pár ulic dál chytil zadýchaný voják a řekl, že půjdu s ním - mám prý problém, protože chodím a fotím budovy strategického významu. Následně přiběhl zhruba dvanáctiletý kluk, ukázal mi své pověření a s vážným výrazem ode mě chtěl doklady a novinářský průkaz. Působilo to trochu absurdně, nicméně tenhle iniciační rozměr války si hodně lidí chválí. Prý už po ulicích nechodí zženštilé nicky a opilí burani, ale opravdoví muži. Když mě odvedli stranou, ukázal jsem doklady a fotky a nechali mě jít dál, dokonce bez promazávání. Omluvili se ještě za zdržování a popřáli pěkný den.

Koupil jsem kytky a odnesl je ještě se včerejší nadílkou od starostky Sněžného kamarádčině babičce, která bydlí v bombardovaném kyjevském rajonu. Kytky se teď prý prodávají méně než dříve, a když už, tak smuteční. U babičky jsem popíjel čaj a jedl buchtu, ona povídala o své vnučce, venku svítilo slunko a jediné, co nezapadalo do idylického dne, bylo to, že za oknem co chvíli hlasitě třáskaly miny. Asi padaly na nedaleké vlakové nádraží, ze kterého zůstalo jen o málo víc než ze slavného doněckého letiště. Po cestě pryč jsem potkal ještě pána, který šel do svého domu poblíž nádraží nakrmit kočku a psa. Z domu prý skoro nic nezůstalo, ale kočka a pes tam jsou, protože se s ním nevejdou do maličkého bytu v centru, který si teď pronajímá. Tak je chodí aspoň jednou za den krmit. Podle jeho slov bylo dnešní dopoledne velice klidné, padala zhruba jedna mina za pět minut, ale o dni se prý dá soudit až večer. Pozval mě tedy, ať zatím jdu s ním, že mi ukáže, co zbylo z domu, a nakrmíme spolu zvířata. Bohužel na to nebyl čas, ale slíbil jsem, že se ještě během jara vrátím.

Celkový dojem z DNR naprosto neodpovídá představě, se kterou jsem tam jel. Nebezpečno je na frontě a v její blízkosti, stejně jako z ukrajinské strany. Jinde - opět jako z ukrajinské strany - může člověka zasáhnout zbloudilá mina, ale pravděpodobnost je velice malá. Po setmění bych raději nevycházel ven, nicméně když jsem dvakrát po setmění venku byl, nic se se mnou nestalo. Někteří místní ale říkali, že v noci se dá lehce natrefit na opilé vojáky, kterým samopaly dodávají na nesmlouvavosti a kteří si občas chtějí něco přivydělat od náhodných kolemjdoucích. Od 11 večer je ostatně zákaz vycházení, který tohle zčásti řeší. Jednou jsem se nechal hloupě okrást, ale to byla z velké části moje vina - jsem si skoro jistý, že kdybych si vyžádal průkaz, který jej k podobným prohlídkám pověřuje, a zapsal si jeho jméno, tak by se ten voják bál mi cokoli vzít. Za podobné chování jsou tu prý hodně tvrdé tresty. Později už jsem si od každého průkaz vyžádal a další problémy nebyly. 

Přes varování z různých stran, že denně uvidím desítky mrtvol v ulicích, jsem neviděl ani jednu. Stejně jako jiní lidé, kteří byli na daleko horších místech. Jsem rád, že tuhle zkušenost si můžu nechat na jindy. Kromě větší přítomnosti armádní techniky, množství lidí v maskáčích, pustého města po setmění, občasných výpadků proudu, neustálého hřmění, občasných kontrol a místy ohořelých domů by si člověk většinu času ani nemusel uvědomit, že je nedaleko fronty na území, které u nás bývá přirovnáváno skoro k lehké verzi Islámského státu. Spíš jde o válku, která má svá pravidla, a zdá se mi, že ukrajinská strana má podstatně víc zvládnutou disciplínu ve všech směrech, ale rozhodně nejde o nějaké teroristické bojůvky, unášení, náhodné a šikanující výslechy cizinců a podobně.

Hlavní otázkou pro mě stále zůstává, kdo bombarduje civilní obyvatelstvo v Doněcku a jiných městech, kterými přímo neprobíhá fronta, a proč to dělá. Tohle si nechám jako otázku pro další návštěvu Donbasu, kdy si s sebou už snad vezmu přilbu, vestu a akreditaci na obě strany.

5. února, 23:54

Vždy čerstvé poznámky z cest po Ukrajině a dalších zemích můžete dostávat na: https://www.facebook.com/SvratkinReporter