Vláda připravuje aktualizaci Bezpečnostní strategie, kterou chce reagovat na změny bezpečnostního prostředí, které se od poslední čtyři roky staré verze udály.
Z pohledu načasování je třeba ocenit, že k aktualizaci Bezpečnostní strategie ČR dochází právě v tento okamžik, a to ze dvou důvodů:
- Administrativa ve vhodný čas reaguje na rapidní zhoršení mezinárodního bezpečnostního prostředí, ke kterému došlo v roce 2014.
- Proces aktualizace českého koncepčního materiálu vhodně předchází novelizaci Strategie vnitřní bezpečnosti EU z roku 2010, která aktuálně probíhá na unijní úrovni. ČR tak bude mít konsolidován svůj vlastní pohled předtím, než bude přispívat do evropských úvah, což je systematicky výhodné a doposud to nebylo pravidlem.
Formát tohoto strategického dokumentu navazuje na doposud platnou verzi z roku 2011, stejně jako na Bezpečnostní strategii z roku 2003. Čeští stratégové opět zvolili metodu exaktního popisu a analýzy jednotlivých fenoménů, vyhýbají se však pojmenovávání jednotlivých nositelů hrozeb.
Pokud bychom chtěli český dokument srovnat s obdobnými koncepčními materiály mapujícími národní bezpečnost v dalších evropských státech, najdeme několik způsobů zpracování:
o Velmi stručná a oproti české verzi značně neanalytická je například litevská National Security Strategy z roku 2012. Za formátem obdobně zamýšlený, byť postarší a tak dnešní situaci logicky neodpovídající, lze označit slovenský dokument Bezpečnostná stratégia Slovenskej republiky z roku 2005.
o Pro inspiraci je zajímavé podívat se o kategorii výše – mezi regionální mocnosti:
- Nejnovější polská National Security Strategy of the Republic of Poland z listopadu 2014 přehledně strukturuje jednotlivé vrstvy strategického uvažování od globální přes evropskou až k regionální dimenzi.
- V britských strategiích je zajímavé sledovat kombinaci precizního popisu daného fenoménu a jeho konkrétního projevu, včetně pojmenování a uvedení relevantních dat - ať už v dokumentu z roku 2008 či v aktualizaci z roku 2010.
Změny Strategie oproti verzi z roku 2011
- Východiska bezpečností politiky, jakož i životní, strategické a další významné bezpečnostní zájmy ČR zůstávají definovány stejně.
- Strategický kontext bezpečnostního prostředí ČR:
o Přestože „pravděpodobnost přímého ohrožení území ČR masivním vojenským útokem“ zůstává nízká, nelze vyloučit přímé ohrožení území některých členských zemí NATO a EU. Zatímco Strategie 2011 hovořila o dopadech konfliktů za hranicemi Evropy, dnes musíme brát vážně obavy zejména pobaltských států z případné agrese Ruska, třebaže nejednoznačným hybridním způsobem.
o Vedle hlavních zdrojů hrozeb, jakými jsou „vyhrocené postoje vůči hodnotovým základům naší společnosti“, Strategie nově hovoří „o mocenské aspiraci některých států“. Není pochyb, že zde je míněno Rusko, které v rostoucí míře přestává respektovat mezinárodní uspořádání a základní principy mezinárodního práva.
- Trendy a faktory v rámci bezpečnostního prostředí ČR:
o Zatímco před třemi lety Strategie varovala před rizikem eroze politických i právních závazků týkajících se evropské bezpečnosti, dnes již mluvíme o probíhající erozi.
o Aktualizovaná verze si realisticky a sebekriticky všímá nedostatků Evropy „v jejích vojenských schopnostech a připravenosti bezpečnostním hrozbám odolat“.
o Bez toho, aby dokument výslovně uváděl Islámský stát, upozorňuje na nárůst schopností takovýchto nestátních aktérů „nahrazovat prvky státního systému vlastními strukturami, realizovat územní ambice a s využitím extrémního násilí ohrožovat bezpečnost obyvatel a stabilitu a integritu zasažených států. V této souvislosti je narůstajícím bezpečnostním rizikem v Evropě fenomén tzv. zahraničních bojovníků.“
o K nepříliš povedené úpravě došlo u dopadů demografických změn. V aktualizované verzi byla správně doplněna „rizika plynoucí ze stárnutí populace ve vyspělých zemích“, ale zcela vypadl původní odkaz na regiony s vysokým a rychlým nárůstem populace, mezi které patří i severní Afrika, kde je mladá sociálně nezajištěná vrstva obyvatel náchylná k radikalizaci, konfliktům a masové nekontrolovatelné migraci.
o Za asymetrickou hrozbu strategické povahy dokument nově označuje snahu Ruska (které přímo nejmenuje) zneužívat pozici výhradního dodavatele strategických surovin či tranzitní země k prosazení vlastních politických a bezpečnostních zájmů, což v důsledku „ohrožuje politickou soudržnost NATO a EU“.
- Bezpečnostní hrozby:
o Na prvním místě již není terorismus, ale snaha Ruska revidovat mezinárodní uspořádání za použití metod hybridního válčení. Dokument Putinův agresivní režim explicitně nezmiňuje, ale čtenáře nenechává na pochybách, když jej velmi přesně charakterizuje jako stát, který „snaží se budovat si exkluzivní sféry vlivu prostřednictvím destabilizace sousedních zemí a využívání místních konfliktů a sporů“.
o Dnešní Rusko představuje o to závažnější hrozbu, že kromě nekonvenčních vojenských prostředků na Ukrajině (neoznačené příslušníky ozbrojených sil) systematicky využívá vůči svým oponentům i propagandy v médiích a na sociálních sítích, zpravodajských dezinformací, kybernetických útoků, ale i politického a ekonomického nátlaku.
o Je naprosto v pořádku, že oficiální vládní dokument Ruskou federaci výslovně nejmenuje. Jednak by to byl problém pro diplomatické vztahy a jednání a zároveň má strategie mít obecný charakter aplikovatelný na více specifických případů, které se v čase mohou proměňovat. Podstatné je, že adresáti Strategie přesně vědí, kdo je dnes primární hrozbou pro ČR a jak na takovou hrozbu reagovat. Ve zmiňovaných koncepčních dokumentech dalších evropských států také jmenovité označení Ruské federace za hrozbu nenajdeme, a to ani v nejnovější polské strategii z listopadu 2014, přičemž Varšavu těžko můžeme podezírat z toho, že by ruskou agresi podceňovala.
o Ze čtvrté příčky na druhou byla přesunuta hrozba v podobě nestability a konfliktů v evropském sousedství. Sem můžeme zařadit nejen zmražené konflikty ve východní Evropě, ale zejména občanskou válku v Sýrii, výboje Islámského státu či vnitřní napětí v Libyi a dalších státech severní Afriky a Blízkého východu.
o Na třetí příčku byla přesunuta hrozba terorismu. Oproti starší verzi Strategie je v této souvislosti zdůrazněno celoevropské a narůstající riziko tzv. zahraničních bojovníků, tedy radikálních islamistů motivovaných džihádistickou ideologií s pasy členských států EU, kterých dnes za IS bojuje podle zpráv Europolu až pět tisíc. Jde skutečně o celoevropské riziko týkající se i České republiky, jelikož odchod zahraničních bojovníků byl konstatován i v sousedních státech jako je Rakousko a dokonce i Slovensko.
o V souvislosti s negativními aspekty mezinárodní migrace si Strategie nově všímá zvyšování míry nelegální migrace v důsledku rostoucího počtu lokálních ozbrojených konfliktů v našem sousedství.
o Zejména je potřeba ocenit, že se do seznamu hrozeb dostal i extremismus a nárůst interetnického a sociálního napětí obzvlášť v souvislosti s existencí sociálně vyloučených lokalit a sociálních skupin. Tenzí mezi Romy a většinovou populací obratně zneužívají pravicově extremistická hnutí přispívající svou činností k radikalizaci ve společnosti.
o Strategie nezapomíná ani na další hrozby, jejichž charakter se však v posledních letech podstatně nezměnil.
- Strategie prosazování bezpečnostních zájmů ČR:
o Je potřeba jednoznačně ocenit, že dokument v důsledku zhoršování bezpečnostního prostředí konstatuje, že „ČR zvyšuje své celkové obranné úsilí, posiluje svou schopnost přijímat na svém území ozbrojené síly spojenců, podporuje posilování alianční infrastruktury a podílí se na provádění rozsáhlých cvičení s vyvedením vojsk“.
o Strategie nově také dále uvádí, že vláda je připravena se spolu se svými spojenci podílet na zmírňování „prohlubující se nestability v severní Africe, Sahelu a na Blízkém a Středním východě“.
o V kontextu strategií EU pro boj proti terorismu se dokument neomezuje jen na opatření proti financování terorismu, ale nově uvádí i opatření proti radikalizaci a rekrutování potenciálních teroristů.
o Text jde dokonce ještě dále a tvrdí, že „ČR v rámci EU přispívá k formulování konkrétních opatření v oblasti boje proti terorismu“.
o V souvislosti s potíráním a prevencí kriminality a sociálně patologických jevů v sociálně vyloučených lokalitách Strategie uvádí, že „je nutné zvýšit subjektivní pocit bezpečí občanů a odebrat tak téma politickým extremistům“. To je jistě pravda, jen by bylo potřeba dodat, že klíčovým aktérem v tomto procesu jsou představitelé mainstreamových politických stran, kteří musí veřejnost uklidnit tím, že se problematice integrace Romů a menšin nejen prioritně věnují, ale že i nabízejí konkrétní efektivní řešení na rozdíl od extremistů a populistů.
- Pokud tezi o zvyšování subjektivního pocitu bezpečí občanů a odebírání tématu extremistům rozšíříme pohledem na relevantní dostupná data, tak zjistíme, že v listopadu 2014 (tedy před pařížskými útoky) 65 % dotázaných považovalo za velkou hrozbu pro ČR mezinárodní organizovaný zločin (dohromady s kategorií malá hrozba 90 %), 62 % teroristické skupiny a jednotlivce (dohromady s kategorií malá hrozba 90 %), 47 % radikální náboženská hnutí (dohromady s kategorií malá hrozba 78 %) a 32 % uprchlíky (dohromady s kategorií malá hrozba 79 %).
- Přeloženo do praktického politického jazyka – mainstreamové, tedy například vládní strany, musí být schopny občany uklidnit, vyprodukovat a úspěšně zkomunikovat opatření, která se týkají imigrační a azylové politiky, ale též soužití s muslimy, kterých je dnes v ČR pouze několik tisíc. V okamžiku, kdy ve většině mainstreamových stran sotva nalezneme jednoho stranického experta na tyto otázky, můžeme těžko hovořit o vytváření pocitu bezpečí pramenícího z jistoty, že daný politický subjekt tématu rozumí a předkládá odpovídající a dostatečná opatření, která občany dokáží ochránit a uklidnit.
- České politické strany také musí začít velmi rychle věnovat odborné i politické kapacity pro porozumění tématu soužití s islámem a různým aspektům islamismu, pokud víme, že se dva ze tří Čechů islámu bojí.
- Ekonomický a institucionální rámec zajištění bezpečnostních zájmů, jakož i charakteristika českého bezpečnostního systému nedoznaly oproti verzi 2011 žádných podstatných změn.
Závěrem lze konstatovat, že:
- Strategie pečlivě a přesně analyzuje rizika ČR a jednoznačně definuje rámec nazírání na ně v komplexním bezpečnostním prostředí.
- Pro koncepční dokument bude klíčové, jak jeho interpretace přijmou zejména vládní politici. Například pokud se ministr financí k dokumentu přihlásí, těžko bude moci i nadále ukrajinský konflikt považovat za „přetahovanou mezi americkými zájmy a Ruskem“, nýbrž za jednoznačnou ruskou agresi i pomocí hybridních metod boje, jak ambice, cíle a způsoby Ruské federace Bezpečnostní strategie ČR jednoznačně popisuje. Obdobně bude mimo rámec strategie vystupovat prezidentova interpretace konfliktu jako občanské války bez signifikantní role Ruska. Pokud strategie popisuje konkrétní ohrožení plynoucí pro ČR z ruské agrese, očekáváme, že prezident i například ministr financí buď budou text rozporovat, nebo jeho analýzu přijmou za svou.
- V kontextu letních výroků předsedy vlády i ministra obrany o aktuální nepřípustnosti přítomnosti vojáků NATO na českém území je překvapivé, že se vláda na tento krok připravuje. Ve strategii totiž píše, že v důsledku zhoršování bezpečnostního prostředí (...)posiluje svou schopnost přijímat na svém území ozbrojené síly spojenců. Přirovnávání aliančních jednotek k silám Varšavské smlouvy, kterým ministr obrany zpochybnil možnost jejich přítomnosti na českém území, tak evidentně již dnes neplatí, což považujeme za pozitivní změnu.
- Dodatečně lze s nadsázkou konstatovat, že vládní plánovači nezapomněli ani na různá s vládou evidentně nekoordinovaná prohlášení prezidenta republiky, jemuž věnovali tezi, že ČR v rámci EU přispívá k formulování konkrétních opatření v oblasti boje proti terorismu.
Radko Hokovský je výkonným ředitelem think-tanku Evropské hodnoty.
Jakub Janda je zástupcem ředitele think-tanku Evropské hodnoty.
