Strašák jménem Syriza

Řecké předčasné parlamentní volby vyhrála 25. ledna podle očekávání radikální levicová strana Syriza. Její lídr, premiér bez kravaty Alexis Tsipras, pak záhy po velmi rychlém sestavení koaliční vlády s pravicovými Nezávislými Řeky vyrazil na cestu po Evropě. Se svými protějšky probírá revizi podmínek splácení řeckého dluhu – hlavní bod svého předvolebního programu, který tak vyděsil Evropu.

Syriza vyhrála volby právě díky slibům ukončení úsporných opatření, která zásadně ovlivňovala fungování země v posledních pěti letech. Takový krok by však znamenal opuštění podmínek stanovených Trojkou v průběhu krize, a Řecko se proto po několika letech opět dostalo na titulní stránky evropských deníků. Příběh to byl trochu podobný podzimnímu referendu o skotské nezávislosti – všichni věděli, že tu je problém, který dříve nebo později vypluje na povrch, a stejně všechny nemile překvapilo, že je třeba ho řešit právě teď. Před volbami se tak opět ve velkém objevily úvahy o grexitu, stabilitě eurozóny a důsledcích pro celou Evropskou unii. Je však situace vážně tak dramatická?

Tsiprasova první cesta vedla do Itálie a Francie, tedy zemí, které nevylučují revizi podmínek splácení astronomického řeckého dluhu (v současnosti dosahuje výše přibližně 175% HDP země). Italský premiér Renzi i francouzský ministr financí Sapin však zároveň vyloučili možnost odpisu části dluhu. S podobnou reakcí se Tsipras setkal i v Bruselu, kde se sešel s předními představiteli všech institucí. Striktnější přístup zaujalo nepřekvapivě Německo, které vyzvalo Řecko k dodržování svých mezinárodních závazků. Stejnou neochotu vyjednávat prokázalo také Španělsko, jehož premiér Rajoy se obává, že jakékoli ústupky ve prospěch Syrizy by v nadcházejících volbách hrály do karet podobně orientované španělské straně Podemos. Tvrdý postoj zaujala i Evropská centrální banka, když na svém mimořádném jednání v noci na 5. února rozhodla, že nadále nebude akceptovat řecké dluhopisy, které umožňují poskytování úvěrů soukromým bankám. Jde o jasnou demonstraci síly, která má zvýšit tlak na Řecko, aby se neuchýlilo k jednostrannému porušování doposud platných pravidel.

Nakolik je to nutné, je otázkou. Radikální rétorika Tsiprasovy strany se po volbách zmírnila a každá zmínka o požadavcích na revizi podmínek je doplňována ujištěním, že hlavním cílem Řecka je domluvit se se svými evropskými partnery a stále má v plánu dluh splatit. Tsiprasova vláda ale zasáhla evropské politiky i na jiném citlivém místě, než jsou jejich peněženky. Hned v prvním týdnu své existence se vymezila proti dalšímu utužení sankcí vůči Rusku, na kterých se evropská osmadvacítka dohodla v reakci na eskalaci násilí v ukrajinském Mariopolu. Řecký ministr zahraničí však dokument nakonec podepsal, k závažnému narušení jednotného postoje EU tedy nedošlo. Proruské postoje Syrizy navíc nejsou v evropském kontextu ničím novým – stačí se podívat na rétoriku některých středoevropských politiků.

Vystupování členů nové řecké vlády tak v prvních týdnech naznačuje, že panika není na místě. Obávaná „nesystémová“ strana se zatím snaží především vyjednávat, hlavní vliv na vývoj situace tak budou mít pravděpodobně evropští politici. Podaří-li se Tsiprasovi vymoci si ústupky, může to výrazně posílit podobně zaměřené strany (za všechny nejčastěji citované španělské Podemos) a ve výsledku ohrozit stabilitu eurozóny, když se ukáže, že základní princip „dluhy se musí platit podle pravidel“ tak úplně platit nemusí. Nebo dá Evropa Řecku najevo, že už pro něj udělala dost a ustupovat není kam. Pro tento argument hovoří zejména klíčové postavení Německa jako hlavního věřitele a poslední kroky ECB. Nejpravděpodobnější však je, že se bude zdlouhavě hledat všeobecně přijatelné řešení, které uklidní Řeky a nebude bolet peněženky bohatších států. Syriza zatím doma propustí pár poradců, prodá několik vládních limuzín a ministr financí bude sbírat body za létání ekonomickou třídou – zda se jí podaří splnit své sliby a přijme stovky lidí zpět do státní správy, zastaví problematické privatizace a zvýší minimální mzdu, se ukáže v následujících měsících. Otázkou je, jak příště zareagují řečtí voliči, když ani jejich „radikální volba“ nakonec nepřinese kýžené výsledky. Radikální strany byly v Evropě vždy. Mimo jiné díky volání po konci úsporných opatření si však v posledních letech stále častěji nacházejí svého radikálního voliče.