Nová bezpečnostní strategie ČR: Císařovy nové šaty?

Ve skupině dalších významných zájmů ČR se nově objevuje „posilování zpravodajské ochrany a obrany ČR.“ Jedná se tak o jedinou změnu v seznamu bezpečnostních zájmů ČR. Životní i strategické zájmy totiž změny nedoznaly. Tento akcent se pak objevuje i v dalších částech dokumentu. Posílení „schopnosti analyzovat a předvídat bezpečnostní hrozby“ je zařazeno do kapitoly věnující se strategii prevence a potlačování hrozeb.

Rusko a silnější Evropa

Největších změn ale logicky doznala část popisující vývoj bezpečnostního prostředí, nejvýznamnější trendy a hrozby. Přestože hrozba vojenského útoku vůči ČR je, beze změny od dokumentu z roku 2011, opět hodnocena jako nízká, nyní „nelze zcela vyloučit přímé ohrožení území některých členských zemí NATO a EU“ jak tradiční vojenskou akcí, tak její hybridní verzí. Přidejme k tomu konstatování, že „zdrojem hrozeb jsou i mocenské aspirace některých států, které v rostoucí míře přestávají respektovat mezinárodní uspořádání a základní principy mezinárodního práva“, a vyčerpávající popis metody určené k vytvoření exkluzivní sféry vlivu prostřednictvím „destabilizace sousedních zemí a využívání místních konfliktů a sporů.“ Je jasné, že nepojmenovaným aktérem zůstává Rusko.

Z popisu trendů bezpečnostního prostředí je sympatická nová zmínka o lidských právech, jejichž masivní nedodržování je nyní považováno za možnou příčinu destabilizace a následných konfliktů v evropském okolí. Těžko se však můžeme těšit na nové normativní vymezení politiky ČR vůči např. arabským autokratům. Také dva nové odstavce o nutnosti posilování Evropy jako samostatného vojenského a bezpečnostního aktéra lze vzhledem k aktuální situaci a diskuzi kvitovat. Trochu komicky pak vyznívá zmínka o „poskytování výcviku a případně dodávek zbraní“ třetím zemím a regionálním organizacím jako nástroje prevence a řešení krizí. Vláda totiž na stejném zasedání, na kterém schválila novou bezpečnostní strategii, odložila prodej bitevníků L-159 Iráku.

K tématu Islámského státu se dokument vyjadřuje hned několikrát, neboť konstatuje, že schopnost nestátních aktérů „nahrazovat prvky státního systému vlastními strukturami [a] realizovat územní ambice“ ohrožuje zájmy států. Je proto škoda, že v rámci bezpečnostních hrozeb je ISIL zarámován pouze v rovině zahraničních bojovníků z EU. Spolu s vynecháním zmínky o Afghánistánu se tak akcent znatelně přesouvá ze zamezení či zničení bezpečných útočišť teroristů do roviny vnitřní bezpečnosti, což na druhou stranu odpovídá současné evropské debatě. V tomto směru je pokrokem zmínka o oblasti severní Afriky, Sahelu a Blízkého a Středního východu v části prevence a potlačování bezpečnostních hrozeb. To odráží jednak pozitivní kredit, který si ČR získala svou účastí na misi v Mali, ale také aktuálně schválený mandát zahraničních misí akcentující právě tento region. Ochota angažovat se v regionu, kde mají primární bezpečnostní zájmy naši spojenci, je nejlepším způsobem, jak posilovat vzájemnou solidaritu.

Kolektivní obrana a ekonomický rozměr bezpečnosti

V části o kolektivním rozměru zajištění obrany a bezpečnosti pak najdeme nové formulace ohledně role Aliance. Zaprvé jde o podtržení „primárního“ významu procesu obranného plánovaní NATO pro budování vojenských schopností ČR. Explicitně je také nově uvedeno, že ČR „zvyšuje své celkové obranné úsilí, posiluje svou schopnost přijímat na svém území ozbrojené síly spojenců, podporuje posilování alianční infrastruktury a podílí se na provádění rozsáhlých cvičení.“ Posilování schopnosti jednotky spojenců přijmout je klíčové za situace, kdy vláda odmítá permanentní alianční základny v ČR.

Poslední částí, která doznala změny, je ekonomický rámec zajištění bezpečnostních zájmů. Přibyla zde poznámka cílící na „omezení závislosti ekonomiky na potenciálně nestabilních zemích, u nichž existují předpoklady zneužívání této závislosti k prosazovaní jejich zájmů vůči ČR, včetně omezování nezávislosti rozhodování ČR.“ Opět zřetelný odkaz na Rusko. Ukazuje se tak zřejmý nesoulad mezi novou bezpečnostní strategií a vnější ekonomickou politikou ministra průmyslu a obchodu. Zadruhé je zde nově definována nutná úroveň výdajů na obranu tak, aby byly splněny i závazky vyplývající z kolektivního zajišťování obrany ČR v rámci NATO a EU. Jedná se o zajímavé deklaratorní zdůraznění i z toho důvodu, že kritiku z Aliance ohledně snižování výdajů na obranu dlouho nechtěly české vlády slyšet.

Zvláštní pochvalu si zaslouží zakotvení zapojení ČR do „společných akvizičních a vyzbrojovacích programů rozvoje strategických schopností v rámci NATO a EU,“ které ČR „umožňuje přístup i ke schopnostem, kterými by jinak ČR nebyla schopna disponovat.“ Explicitní zmínění specifické role Visegrádské skupiny v tomto kontextu je také novum, které dokazuje, že nová bezpečnostní strategie zmiňuje všechny aktuální trendy a má ambici být zastřešujícím dokumentem.

Převážně deklaratorní charakter komunikující principy bezpečnostní politiky dovnitř státu i navenek tak je zachován se všemi výhodami i nevýhodami z toho plynoucími. Stále se tak nabízí otázka, zda po aktualizaci strategie 2011, která sama byla aktualizovanou verzí dokumentu z roku 2003, se tento přístup nevyčerpal. Proces přípravy příští strategie by proto měl spíše vyvolat politickou diskuzi o strategických otázkách české bezpečnostní politiky.

Jakub Kufčák

Autor je analytik Výzkumného centra AMO

Follow @AMO_cz