Svět koučů očima sociologa

Není tomu tak dávno, co se říkalo, že „dnes musí mít každý svého kouče“. Nenechte se zmýlit, nemluvím o sportovních trenérech, ale o všech těch manažerských, jídelních, životních, osudových, manželských a dokonce i sexuálních kouřích. Nejsou špatní, a mohou mít smysl. Jsou mezi nimi skuteční odborníci. Bohužel, jejich svět zažívá něco podobného, co se stalo před nimi finančním poradcům.

Možná se nyní někteří z vás ušklíbnou. Řeknou si, podvodník, jako podvodník, ale tak to nemyslím. Také finanční poradce je vážená profese, a proto mi dovolte, abych vám ty kouče popsal prismatem oboru, se kterým má jakousi zkušenost prakticky každý. A ukázal, že mají mnoho společného.

Úplně na začátku byl finanční poradce vážená profese. Lidé, kteří je využívali, jím věřili, jejich práce si cenili, a také jí uměli ocenit. Jinak to však byl malý, uzavřený svět. Planeta sama pro sebe. Ne kvůli formálním požadavkům na vstup, ale hlavně proto, že zde platila přísná, striktně dodržovaná a vynucovaná pravidla. Která prosazovaly respektované autority. Ne každý mohl být finanční poradce. Dokonce ne každý, který splňoval vstupní požadavky. Dostat se do stavu, kdy vás vůbec začali brát vážně, trvalo roky, a to jste ještě nebyli ani za začátku. A byť zavedený poradce opravdu dobře vydělával, cesta k výdělku byla tvrdá a trnitá. Proto odrazovala zlatokopy.

Pak se ale něco stalo. Profese finančního poradce si stále zachovávala svůj podíl tajemna, i prestižní image, ale díky lidem, kteří našli skulinku, už nebylo tak obtížné se začít finančním poradcem nazývat. Ruku v ruce s tím šla oblíbenost poradců, vyhledávali je i méně bonitní lidé, čímž se zvýšil tlak na cenu. Bylo třeba lacinějších. Začaly vznikat organizace, které okopírovaly proces přípravy a certifikace poradců pocházející od klasiků v oboru, ale podstatně snížily nároky a zvýšily rychlost výroby.

Jejich branami začal protékat proud poradců, kteří často nesplňovali ani nejzákladnější nároky, a dříve by se nikdy nemohli kvalifikovat na tuto práci. Nyní ale absolvovali „školení“ a „zkoušky“, které z nich měly dělat poradce, za jména si začali psát obskurdní „tituly“. Protože profese jako taková byla stále vyhledávána, a klientů přibývalo, tito lidé se uplatnili, někteří z nich skutečně zbohatli. A někteří přišli na to, že celý tento proces mohou zopakovat. Začali si zakládat své vlastní „instituce“. A s vědomím, že je lepší sedět na prameni než ve sklenici začali nabízet to, že budou připravovat, a následně řídit a prodávat služby dalších poradců.

Tento proces, odborně bychom jej měli nazvat trendová inflace a devalvace způsobil, že i když ti finanční poradci, kteří svou práci umí dělat a dělají poctivě a správně zdaleka nevymřeli, jejich image je ta tam. Své klienty si najdou, ale veřejnost na ně pohlíží jako na podvodníky, protože je nesmírně těžké na první pohled odlišit některého z moře podvodníků od skutečného experta. Rozlišení v podobě „titulů“, respektive profesních kvalifikací nefunguje, neboť ve stavu, kdy se za finančního poradce označuje téměř kdokoli neexistují jasná vodítka.

A tak lidé přestali finančním poradcům důvěřovat. Zavírají před nimi dveře. Zavěšují jím telefony. Stále drzejší metody přímého marketingu, které se snaží využívat odhalují, sdílejí a srážejí. Finanční poradci, kteří do koloběhu vstoupili ve čtvrté, či páté iteraci, a kteří doufali v rychlé peníze, jsou bez peněz a odcházejí. Je to tak dobře, protože jejich postupný, pozvolný konec otevírá cestu těm, kteří tuto práci brali poctivě a vážně, a uzavírá všem ostatním. Vrací stav zpátky na začátek. Uzavírá kruh.

Koučům se stalo přesně a doslova totéž.

 Autor je Firemní sociolog