Přestaňme stále problémy Řecka odsouvat v čase

Před čtyřmi lety jsem v této rubrice popsal formou bajky „Hrotitelé dluhů: Případ Kostasovi a Patrikovi“ příčiny dluhové krize Řecka a Irska a svou představu, jak se obě země se svou situací popasují. Irsko přepálilo investiční aktivitu v soukromém sektoru (zejména v realitách) a dovolilo finančnímu sektoru přerůst reálné možnosti vlastní ekonomiky, takže jeho sanace v době krize sice enormně, nicméně jednorázově zatížila státní rozpočet. 

Ekonomika a státní správa však byla (a je) v podstatě zdravá a neviděl jsem důvodu, proč by se Irsko nemělo za několik let vzpamatovat. Naproti tomu Řecko, které po poněkud problematickém přijetí eura získalo dosud nevídaný přístup k úvěrovým zdrojům, připomínala dítě náhodou zapomenuté v zamčené cukrárně: většinu úvěrů projedlo, promrhalo ve státních podnicích (kde se o kořist rozdělili zaměstnanci a spřátelení dodavatelé) a část prozbrojilo. Dluhy podobné, ale oproti Irům si Řekové osvojili návyky, které jim při řešení dluhové krize příliš nepomáhají. V roce 2011 jsem proto prorokoval Řecku insolvenci a věřitelům odpis větší části dluhu.

Irové začali s konsolidací rozpočtů zostra, úspory v sociální oblasti několikrát vyhnaly do ulic obyvatelstvo od studentů po důchodce. Daňové povinnosti se valily na obyvatelstvo, zatímco firmy vláda šetřila – neboť je do země nalákala právě na výhodné daňové podmínky a nerada by je ze země opět vyhnala (i když to byla vláda jiná a své předchůdce nemilovala). A jako třešničku na dortu vláda posílala peníze do bank, které Irové (do značné míry oprávněně) z celé krize vinili nejvíce. Nezaměstnanost vylétla na trojnásobek a více, ještě v roce 2011 volby po ostré kampani vynesla k moci zcela jinou, levicovější koalici… A země pokračovala v nastoupené cestě.

Již v roce 2011 se do země vrátil, byť zpočátku mírný, hospodářský růst, státní rozpočet – byť stále v deficitu – dostala pod kontrolu a země v roce 2013 opustila režim financování z mezinárodních záchranných fondů pod kuratelou Troiky – nejenže se mohla financovat na trhu, ale dokonce za rekordně výhodných podmínek.

Řekové přistoupili k úsporám také, ovšem pod silným tlakem mezinárodních věřitelů, nenáviděné Troiky a Německa. Opatření přijímala v rámci sedmi úsporných balíčků (sedmý z nich přijala jako obvykle těsně před čerpáním finanční pomoci, v polovině roku 2013, v době, kdy Irsko již ze záchranného mechanismu vystupovalo). Primární přebytek, tedy převaha příjmů státního rozpočtu nad jeho výdaji bez splátek úroků ze státního dluhu ohlásilo Řecko dokonce již za rok 2012, což byla ovšem pravda jen dílčí, neboť další deficit přidaly mimorozpočtové výdaje.

Další primární přebytek, tentokrát už uznaný Eurostatem, ohlásilo za rok 2013 – ovšem bez započtení masivních restrukturalizačních výdajů mj. na pomoc bankám. Skutečného primárního přebytku tak (možná) dosáhlo Řecko loni. Za tuto fiskální konsolidaci zaplatilo Řecko naprostou sociální a politickou destabilizací (za dobu, kdy se v Irsku vystřídaly dvě vlády, spotřebovali Řekové vlád pět). Vítězství Syrizy, radikálně levicového hnutí, odmítajícího úspory a zejména vliv zahraničních věřitelů, tento vývoj patrně přeruší, aniž bylo dosaženo irského obratu.

Program Syrizy zahrnuje vše, co se stalo za posledních pět let, jenom s opačným znaménkem: konec privatizace (program hovoří i o zpětném znárodňování, ale o tom dnes nová vláda nemluví), zvýšení minimální mzdy na úroveň současné průměrné mzdy, zvýšení a zavedení zcela nových sociálních podpor… Naproti tomu na straně příjmové spoléhá Syriza na vysoce progresivní daň (Řecko bylo dost neefektivní i při výběru daní mnohem uměřenějších), zvýšení dani z příjmu korporací a boj proti daňovým únikům. Nová vláda sice prohlašuje, že chce zachovat primární rozpočtový přebytek, ale i jen malá míra plnění předvolebních slibů by tento přebytek snadno smazala. Řecku ovšem na nové experimenty patrně nikdo nepůjčí – Rusko, o kterém se v této souvislosti mluví, má svých starostí dost.

Jedno tvrzení nového řeckého premiéra, jakkoliv odmítané věřiteli, však považuji za správné: Řecký dluh je v současné výši nesplatitelný. Jistě, je možné, že mezinárodní věřitelé udrží či ještě sníží úroky do blízkosti nuly, a ty nevelké splátky, které Řecko vygeneruje, budou umořovat dluh. Taková operace je ovšem stejně odpisem dluhu, s tím, že se dlužník i věřitel dohodnou, že budou předstírat opak. Odpis státního dluhu veřejnými věřiteli je ovšem obtížný, a v případě IMF prakticky nemožný. Východiskem by mohlo být vystoupení z eurozóny, v jehož rámci by evropští věřitelé uznali převod části dluhu do nové řecké měny – formálně by k odpisu nedošlo, ale devalvace řecké měny by dluh zregulovala na rozumnou úroveň.

Radikální návrhy nové řecké vlády představují pro Evropu, ale zejména pro Řecko značné riziko destabilizace finančního systému. Jestliže však přispějí k tomu, že se problémy Řecka začnou skutečně řešit, místo aby se jen odsouvaly v čase, sehrají alespoň významnou roli.