Osamělý Jiří je symbolem končícího ráje Galapág?

Bylo to právě v roce 1972, kdy jsem poprvé přijel na Galapážské souostroví a kdy byl chycen poslední želví samec na ostrově Pinta. Byl převezen do kóje ve Výzkumné a vědecké stanici Charlese Darwina na ostrově Santa Cruz poblíž hlavního města Puerto Ayora. Stal se jediným a posledním zástupcem podruhu galapážských želv z ostrova Pinta, a protože nežije už žádná samička, jeho životem tento podruh pomalu vymírá. Osamělý Jiří, jak jej nazvali,

Tehdy jsem vedl česko-polskou Expedici Cotopaxi '72 . Měla v Ekvádoru velký ohlas a úspěch. Vždyť naši dva členové jako první na světě slezli na dno více než tři sta metrů hlubokého kráteru této činné sopky s mnoha živými fumarolami a vývěry plynů. Zprávy a fotografie o naší výpravě byly na prvních stránkách všech místních deníků včetně významného týdeníku Vistazo. Navíc jsem měl o naší aktivitě přednášky v Latacunze, ale především v Casa de la Cultura Ecuatoriana v centru Quita za hojné účasti diváků.

Napadlo mě využit chvilky slávy. Zašel jsem za ministrem obrany, kde jsem měl již velmi dobré vztahy při zajišťování lodě s doprovodem a kormidelníkem při mé cestě za Kofány v ekvádorské džungli. Okamžitě jsem byl uveden rovnou k ministrovi a požádal jej, zda by část výpravy mohla navštívit Galapágy. Moc jsem nedoufal, byla to velká troufalost, ale dveře všech státních úředníků v Kolumbii, Ekvádoru, Peru a všech dalších latinskoamerických zemí jsou totiž neustále otevřené a všichni jsou zvyklí všechny přijímat.

Ministr se nedivil, vzal telefon, někam zavolal a cesta čtyř členů výpravy do „ráje" byla zajištěná. Čtyři letenky, pobyt ve výzkumné Darwinově stanici, šalupa „Seňor de los Milagros" k plavbě na ostrov Isabela s průvodcem Jacinto Gordillem napříč tímto ostrovem. Vše gratis. Jihoameričané dovedou být velkorysí. Po příletu na bývalou americkou leteckou základnu z 2. světové války na ostrově Baltra jsme se přesunuli do Puerto Ayora s pár uličkami až do ubytovny pro zahraniční vědce Darwinovy stanice. Nadace Charles Darwin byla založena v Belgii roku 1959 a stanice s podporou ekvádorské vlády a UNESCA v roce 1964. Přivítal nás tehdejší šéf Národního parku José Luis Villa a dr. Peter Kamer z Darwinovy stanice, který nás ubytoval. Za pár dní jsme se plavili na Isabelu do lachtaní zátoky.

Trocha historie nikoho nezabije a zvlášť, když se jedná o Galapážské souostroví, protože jestli se nemýlím, tyto dějiny se u nás nepřednášejí ani na žádné z našich univerzit. Jedná se o 13 velkých, šest menších a přes dvě stovky drobných ostrůvků se zcela endemickou faunou i flórou. Ostrovy vznikly vulkanickou činností před 3-6 milióny let a každý si uchoval svoji individualitu s vlastní endemickou flórou a faunou včetně rozdílných poddruhů želv. Na východě jsou mnohem starší než na západě, kam se aktivní sopečná činnost pomalu přesouvá, takže Isabela a Fernandina je stará pouhých 200 000 let. Sopky zde řádí každou chvíli, vždyť Galapágy patří k nejčinnějším vulkanickým místům světa. Naopak nejvýchodnější ostrov Seymour patří k nejstarším již značné erodovaným ostrovům.

Kde se tu však vzal život? Jak se sem zvěř a rostliny dostaly? Hlavním „viníkem" je Humboldtův proud, který proudí od Antarktidy podél jihoamerického kontinentu a na rovníku se vlivem otáčení Země sklání právě ke Galapágám. Podle přírodovědce Godfreye Merlena se právě tudy dostávaly semena i zbytky rostlin, tudy připlouvali i živočichové včetně želv, jejichž někteří jedinci vydrželi dlouhou plavbu a postupně po statisíce let ostrovy obsazovali. Ale co mohutné želvy, když geneticky jediný příbuzný je malá želva z Chaca (Geochelone chilensis)? Gigantické želvy však žily v Jižní Americe před 100 000 lety, takže ty galapážské jsou zřejmě reliktem prehistorické fauny Nového světa, i když to už nelze geneticky dokázat.

Údajně zde byly Thorem Heyerdahlem nalezeny keramické střepy inckého původu, což však nebylo důsledně ověřeno. Přesto se traduje, že se Inkové v době Inky Tupaca Yupanquiho vydali včetně samotného vládce v čele s 20 000 muži na celoroční plavbu Pacifikem. Údajně objevili i Galapágy, které příznačně nazvali Nina Chumbi, Ostrov ohně a Hanus Chumli, Vnější ostrov. Vzhledem k tomu, že Inkové nebyli významní mořeplavci, je tato informace nepříliš pravdivá. Prvním hodnověrným člověkem, který ostrovy objevil, i když zcela náhodně, byl panamský biskup Tomás de Berlanga, který se roku 1535 plavil z Panamy do Peru a poněkud zabloudil, stažen Humboldtovým proudem. Tehdy svému králi Karlu V. napsal: „....objevil jsem ráj". Napsal však také, že na ostrovech není možné nic pěstovat pro sucho a velké množství kamenů.

Ráj však využívali v dalších letech hlavně piráti a bukanýři, jako například Angličan Richard Hawkins, kteří zde měli dokonalou zásobárnu čerstvého masa, pitné vody i oleje na svícení. Z jedné želvy se získal jeden galon. Od 18. století byly Galapágy již pravidelnou zastávkou i lovců velryb. Právě z těchto důvodů docházelo k vyvražďování statisíců (!) gigantických želv (Geochelone niger), až byly na třech ostrovech totálně vyhubeny.    Tak zmizely tři podruhy galapážských želv z celkového počtu třinácti. Želvy se totiž staly výnosným artiklem i v oblastech zlaté horečky, kdy například v Kalifornii jedna živá želva stála padesát dolarů. Jen v letech 1831-1868 na 190 lodí odvezlo přes 100 000 želv. Mezi vyhynulými druhy jsou i endemické rostliny, kterých bylo přes 180. Patří mezi ně například Sicyos villosa, kterou sbíral Darwin do svého herbáře nebo Blutaparon rigidum.

První mapu nakreslil anglický bukanýr Guillermo Ambrosio Cowley v roce 1684. Prvním rezidentem se stal Ir Patrick Watkins v roce 1807, který se usadil na Floreaně. Významným návštěvníkem byl jistě Herman Melvile i všudypřítomný lord Byron. Ostrovy anektoval Ekvádor v době svého prvního prezidenta Juana José Florese. A protože tam skoro nikdo nebydlel, mimo několika anglických kolonistů, tak nemohl ani nikdo moc protestovat. Ostatně Galapágy mají k pevnině nejblíž právě k Ekvádoru, nějakých 970 kilometrů. Nepochybně k přelomové návštěvě došlo v roce 1835, kdy k jejich břehům doplula anglická loď Beagle s kapitánem Robertem FitzRoyem a s Charlesem Darwinem na palubě. I když se mladý Darwin na ostrovech zdržel jen 14 dní(!), přesto jej to výrazně ovlivnilo při jeho formulování původu druhů a evoluční teorie. Zkáza Galapág se však blížila.

Objevení prvních kolonizátorů v polovině 19. století, k nimž patřila například norská rodina Hornemenů, znamenal příchod největšího nepřítele: usazeného člověka. Ostrov Florena se v rámci Ekvádoru rychle stal trestní kolonií politických vězňů a prostitutek. Ekvádorští kolonisté založili Puerto Villamil a věnovali se lovu ryb a želv asi od roku 1893. Puerto Ayor osídlili roku 1926 norští kolonisté, kteří sem zavlekli zemědělské plodiny, které zatlačovaly původní flóru a domácí zvířata (kozy, osly, dobytek, psy, vepře), která rychle zdivočela a dramaticky ničila jak původní flóru, tak i faunu. Například v roce 1998 žilo na Isabele až 125 000 koz! K destrukci však přispěl i vývoz zvěře do světových muzeí, vědeckých institucí a zoologických zahrad. Až s příchodem Národního parku a Darwinovy stanice se situace začala zlepšovat. Domácí zvěř byla kolonistům omezena, tisíce zdivočelých krav, koz a psů byly vystříleny a začaly i tvrdé celní kontroly a postihy za vyvážené přírodniny.

Tehdy v roce 1972 jsme si hráli s lachtany (Arctocephalus galapagoensis) málem jak v cirkusu, pozorovali tereje modronohé (Sula nebouxii) i červenonohé (Sula sula), ale i tučňáky (Spheniscus mendiculus), kteří jsou vlastně jediní tučňáci na severní polokouli. Nikdo se nás nebál, lachtan se nám předváděl a nechal se skoro drbat pod krkem. Zahájili jsme výstup na sopku Cerro Azúl. Při svačině si k nám přisedl mohutný galapážský jestřáb-káně (Buteo galapagoensis). Prostě přiletěl, posadil se poblíž a prohlížel si nás. On nás, ne my jeho. To se málokde zažije. Během několikadenního tvrdého pochodu v parnu podél obrovské kaldery Sierra Negra, po lávových proudech z roku 1959, kde se nám boty propadaly do vzduchových bublin a struskovitá láva se drtila jako praskající sklo, jsme se prodírali pichlavým roštím zahajujícím sukcesi černé lávy bez kapky vody, než jsme dorazili na opuštěnou haciendu Alemania s plantáží pomerančů. Byl to další ráj. Potkali jsme řadu želv, které patří na Isabele k pěti odlišným podruhům, ale zřejmě to byli Geochelone nigra Guntheri, které žijí v okolí Sierra Negra. Pak jsme sešli do přístavu Villamil a vrátili se na Santa Cruz k dokumentaci kójí s inkubátory želv. Zde se rozmnožují a zpětně zavážejí na své původní ostrovy.

Tenkrát bylo turistů pomálu. Puerto Ayora bylo malé městečko podél pobřeží, kde se v příboji na černých útesech proháněli černí, jako malí draci vypadající, mořští leguáni (Amblyrhynchus cristatus) prskající sůl ze solné žlázy na tváři jako důkaz svého přizpůsobení se podmínkám, kdy z pozemního zvířete se stal vodní živočich. Živý důkaz Darwinovy teorie. Jinde až na mola či i na samotné zakotvené lodě vylézali lachtani, aby se tam slunili. V rybářském přístavu už čekali pelikáni, až budou rybáři porcovat a kuchat ryby, protože určitě dostanou všechny zbytky. UNESCO vyhlásilo ostrovy v roce 1978 za Dědictví lidstva, což je sice chvályhodné, nicméně musím uštěpačně dodat, proč lidstva. Co mají Galapágy společného s námi? Přece zhola nic. My jsme tam prostě jen vtrhli a ničíme faunu i flóru, takže by se spíš mělo jednat o dědictví přírody.

V roce 2000 začaly už davy turistů a řady jachet objížděly po všech ostrovech. V jachtě jsem za sedm dní projel pár ostrovů, sledoval hejna noblesně se vznášejících plameňáků (Phoenicopterus ruber), kterých zde žije na čtyři stovky, osamělé velké a nazrzlé pozemní leguány (Conolophus subcristatus), potápěl se a poprvé v životě uviděl žraloka ve volné přírodě. Nepochybně jsou to silné zážitky. V roce 2014 davů přibylo. Už jich je přes čtvrt miliónu ročně. I počet obyvatel roste. V roce 1959 jich bylo necelý jeden tisíc, ale nyní již přes dvacet tisíc. Puerto Ayora logicky vzrostlo i o řady domů a hotelů. Každý chce vidět Galapágy, každý se chce potápět a mít silné zážitky. Každý chce vidět galapážské žraloky (Carcharhinus galapagensis) a kladivouny bronzové (Sphyrna lewini), barevné rybičky a hvězdice či si synchronně zaplavat s mořskou želvou karetou obrovskou (Chelonia mydas). Každý chce zblízka uvidět, jak fregatky krmí svá mláďata, která pro ulovenou kořist vlezou matce až hluboko do krku. Každý chce vidět nelétajícího a naopak pod vodou plavajícího ptáka, což je místní kormorán galapážský (Nannopterum harrisi), který jako torpédo honí pod vodu svou rybí kořist.

Každý by možná nejraději viděl rozmnožování mořských želv. Sameček je oproti běžným pravidlům u ostatní zvěře menší než samička, zato jich je víc, takže při páření jich čeká na svůj okamžik celá řada. Nečekají však spořádaně. Naopak na předcházejícího šťastlivce, který se stěží vydrápal na krunýř samičky a snažil se zasadit svůj penis na správné místo, se netrpělivě a drsně vrhají další samci. Snaží se jej shodit, ale souložící sameček se drží speciálními drápy zaklesnutými za krunýř samičky zuby nechty, takže ke slovu přichází kruté zakusování do jeho penisu či jiné zákeřnosti, aby nastoupili jeho místo. A pak se vše opakuje. Je vidět, že počít potomstvo mezi mořskými želvami není žádná rozkoš, ale tvrdý boj. Typický případ přirozeného výběru.

Zvěř se kupodivu stále ještě nebojí. Má tuto vrozenost silně zakódovanou. Pravda je, že se turistů bát nemusí. Nebezpečí je však jiné. Tyto davy nepochybně musí rušit jejich klid a hlavně otázka znečišťování i přes sebevětší starost místních ochránců bude velkým problémem. A tak fregatky (Fregata minor) s červenými zamilovanými krky se stále ještě, i před turisty, natřásají, aby přilákaly samičky, lachtani stále zaklánějí hlavu a prohlížejí si lidi vzhůru nohama, v moři stále kralují trnuchy (Dasyatis dipterura), žraloci a tisíce barevných rybiček pasoucích se na řasách korálových útesů. Dva dovádiví tučňáci se právě kolem mne pod vodou prohnali, až se o mne otřeli. Jejich rychlost jsem stěží zachytil a už byli pryč. Je to ráj? Jistě snaha a úsilí ochránců jsou veliké, ale přesto se stavějí další a další hotely a ostrovy budou stále více zaplavovány lidskými davy. Příklad Osamělého Jiřího (Geochelone niger abingdoni), který nakonec zemřel 24. června 2012, je nejen symbolický, ale i varovný.