Chile; realita za fasádou skvělých čísel

Článek začínám dávat dohromady v metru a autobusech santiagského MHD. Občas mě od něj vyruší kouzelník, co nastoupí  a předstírá, že si uřízne prst, aby ho pak zděšeným cestujícím ukázal celý. Anebo muzikant, co se s kytarou nejdřív omluví za vyrušení, a pak spustí nějaký song, často vlastní produkce, na téma improvizovaný rap, láska nebo nespravedlnost. Pak obejdou autobus, kdo chce, dá jim po sto dvě stě pesos (4-8 Kč), a rozloučí se s přáním hrozně pěkného dne všem. Když dostanete žízeň nebo chuť na nanuk, nevadí, každou chvíli nastoupí chlapík s batohem plným vychlazeného sortimentu za křiku ¡Agüita, 'güita, helao!

Tento článek o Chile věnuji všem příznivcům liberalizmu a volného trhu, pánům z liberálních think-tanků a profesorům VŠE, přesvědčeným o všemocné „neviditelné ruce“, ačkoli sami vystudovali zadarmo ve státě blahobytu, k lékaři chodí zadarmo, a v liberální zemi většina z nich nikdy nežila. Chile se jí stalo  v 70. a 80. letech. Tehdy diktátor Augusto Pinochet nevěděl co s hroutící se ekonomikou a přijal nabídku chilských ekonomů vracejících se z Chicagské univerzity. Nadšení pro novou teorii monetarizmu Miltona Friedmana, slíbili, že dají chilskou ekonomiku dokupy. Podobně kývl Pinochet chilským agronomům vracejícím se pro změnu z kalifornské Berkeley. Andskou zemi proměnili „Chicago boys“ v jeden velký experiment, protože nová teorie nebyla nikdy nikde vyzkoušená. V čem spočívala? Privatizovat vše - zdravotnictví, školství, penze, silnice, bankovnictví, veškerou dopravu, energetiku atd. Trh a konkurence si se vším poradí lépe než neefektivní byrokratický stát.

Výsledek? Chile je statisticky ekonomický zázrak. Nejbohatší a nejinovativnější latinskoamerická země je s HDP na hlavu přes 23 000 dolarů bohatší než řada členů EU, s kvalitou života převyšující Slovensko, Polsko a opět řadu dalších unijních zemí. Chile je 7. na světě v žebříčku ekonomické svobody překonávající kompletně celou EU a s podnikatelským prostředím lepším než mnoho jejích členů. Chile je konkurenceschopnější než Španělsko nebo Polsko, podle WEF, a s lepším lidským kapitálem než Itálie.  Do krize Chile rostlo dlouhá léta průměrně 5 % ročně, Moody’s andskou zemi trvale hodnotí stupněm A. Santiago je finančním centrem Jižní Ameriky. Míra nezaměstnanosti je minimální, veřejný dluh prakticky nulový. Inflace je únosných 5 %. Chilské firmy jsou dravé a rychle pronikají na okolní trhy. Několik z nich patří mezi nejhodnotnější na kontinentu. Moderní konkurenceschopné zemědělství a rybolov udělaly z andské země jednoho z největších producentů ovoce, zeleniny a obilnin na světě. Ale zároveň...

No v prvé řadě, „trh“ a „konkurence“ jsou v latinskoamerickém Chile, kde veškerý kapitál po století vlastní desítka rodin plus pár nadnárodních společností, dost iluzorní pojmy. Chile je po privatizaci učebnicovým příkladem oligopolů a duopolů. Chcete do lékárny? Vyberte si kterýkoli ze dvou všudypřítomných řetězců, Cruz Verde a Ahumada. Chcete autobusem ze Santiaga na sever? Tak buď Tur-Bus, nebo ještě asi dva zbývající dopravci (zbytek skoupil Tur-Bus). Železnici stát v podstatě přestal provozovat (dozorčí orgán veřejné dopravy roky vedl šéf Tur-Busu). Chcete mléko? V supermarketu je ale jenom Soprole (pobočka Nestlé). Potřebujete konfekci nebo cokoli do domu? Tak buď Ripley, Falabella, La Polar nebo París. Supermarket? Tak Líder, Santa Isabel nebo Unimarc. To samé s poskytovateli internetu a kabelové televize. Byty ve slušných a bezpečných čtvrtích skupují bohatí, nabídka bytů je pak ve výsledku také oligopolem, který šroubuje nájmy bez jakékoliv regulace. A co z toho plyne pro vás? Léky 4x až 10x dražší než v sousední Argentině (v Chile se cena nereguluje), hodina jízdy autobusem 80-150 Kč (dotace neexistují), litr polotučného mléka od 26 Kč (výkupní cena producentům je 8 Kč), v Česku podprůměrný internet 700-800 Kč měsíčně, kabelovka stejně (na polovině Chile nechytíte anténou nic), nájem běžného bytu v Santiagu 15 000 Kč a mnohem výš... Podle WEF je chilská ekonomika nejvíce oligopolizovaná z celé Latinské Ameriky.

Soukromé je i Transantiago, santiagské MHD, potom co zlikvidovalo soukromé malé dopravce. Je to nejlepší MHD v Latinské Americe, to jo, ale jedna cesta vás i přes vládní dotace vyjde na 24 Kč, tj. při třech jízdách denně 2200 Kč měsíčně. Sleva je jen pro studenty. Chile zprivatizovalo dokonce i hlavní silnice a dálnice. Jsou vynikající (mnohem lepší než v Česku), Chile má lepší infrastrukturu než velká část Evropy, ale na 5-ti hodinovou cestu autem (ujedete 1/10 země) si připravte 400 Kč na mýtném (žádné známky neexistují). A bavíme se o jihoamerické rozvojové zemi, kde většina lidí vydělává mezi 9500 (min. mzda) a 20 000 Kč měsíčně.

To jsou ale jenom drobné. Skutečně se prohnete, až když onemocníte nebo když vám začnou děti studovat. Veřejné zdravotnictví existuje (Fonasa), ovšem je o zdraví. Chile s HDP na hlavu vyšším než většina východní Evropy má horší zdravotnictví než zbídačelá Bolívie nebo Kuba. Doktoři se chovají hrozně a na návštěvu mívají volnou kapacitu tak za několik dní nebo ji prostě nemají, na operaci čekáte měsíce i roky. Nevydržíte? Je nám líto. Na jakýkoli těžší zákrok musíte do Santiaga - v Chile i tisíce km cesty - protože regionální nemocnice jsou až na výjimky podvybavené. A narozdíl snad od všech zemí světa, veřejné zdravotnictví se v Chile horší, ne lepší. Signál vlády je jasný - jděte na soukromou kliniku. Tam kapacity bohatě stačí a péče bývá skvělá. Ovšem připravte si alespoň 400 Kč za návštěvu, 6000 Kč za noc hospitalizace a stovky tisíc či milióny Kč za těžší operaci (podle El Mercurio). Nemáte? Prodáte dům, auto...nebo prostě umřete. Zdravotní péče je v (rozvojovém) Chile 2.-4. nejdražší na světě, po USA. K tomu připočtěte zmíněné ceny léků. Chilané běžně nemoci „vylehávají“ doma nebo v práci, protože na doktora nemají.

Jestli jste zdraví a vaše děti taky, tak doufejte, že budou hloupé. Stát v Chile poskytuje zdarma základní a střední školy, ale nízké kvality, zle vybavené a se 40-45 žáky na třídu. Dobře vzdělané z nich odejdou jen děti chytré a s velkou podporou rodičů. A i ty mají problém - Chile je ultra-elitářská země. Příjmení, adresa, auto, oblečení, dovolená...- vše tu má svůj společenský status. A nejvíc právě vzdělání. Dvě třetiny Chilanů posílají proto děti do smíšených nebo soukromých gymnázií (colegios). Ty fungují jako běžná firma, majitel (často katolické ultrakonzervativní řády) vybírá školné na pokrytí nákladů plus vlastní zisk (v případě smíšených platí část rodiče, část stát).

Cena odpovídá kvalitě, od desítek tisíc Kč ročně za běžné colegio po milióny Kč ročně za santiagské colegios emblemáticos, které vám kromě špičkového vzdělání poskytnou i patřičné konexe - šéfové chilského byznysu pocházejí jen z 10 colegios, třeba absolventi Verbo Divino představují dohromady 20 % chilského HDP... Vysoké školy jsou placené jak veřejné tak soukromé. Na nejlepších dvou, Katolické univerzitě v Santiagu vlastněné Vatikánem a veřejné Universidad de Chile, zaplatíte od 200 000 Kč za studium ročně. Stipendií je minimum, takže většina studentů volí půjčky a do života vstupuje s miliónovým dluhem. Desítky horších univerzit, které po privatizaci školství vyrašily, pak poskytují za desítky tisíc vzdělání většinou velmi žalostné. Pro opravdu dobrá místa ale stejně potřebujete nějakou americkou univerzitu, ideálně MIT, Harvard nebo Chicago se školným v řádu miliónů Kč.

Člověk se ptá, jak s takovým vzdělávacím systémem pánové z WEF a OECD došli k tomu lepšímu lidskému kapitálu než v Itálii a vysoké inovativnosti. Produktivita práce to potvrzuje - je ani ne poloviční oproti průměru OECD. I v malém obchodě vám jedna paní připraví zboží, dá lísteček, donese zboží jiné, ta si vezme lísteček od vás, zinkasuje peníze a konečně vám zboží dá. Třetí se kouká. Každičký autobus obsluhují dva lidi - řidič a výběrčí. V obchodních domech jsou u jednoho pultu tři i čtyři zaměstnanci. Ptát se jich na něco nemá smysl, většinou neví o produktech nic, zaškolení minimální. Na jeden supermarket potřebujete v Chile o 34 % víc zaměstnanců než v USA, podle McKinsey. Podobně je to s organizací, Chilani pro ni postrádají jakýkoli smysl. Jen zlepšením v řízení by mohly podle studie chilské firmy zvýšit produktivitu práce o 20-40 %. Zkuste něco zorganizovat s Chilany a pochopíte...

Neoliberální model s sebou přinesl i otevření ekonomiky v 80. letech. Dnes je Chile jedna z nejotevřenějších a nejglobalizovanějších ekonomik světa možná s vůbec nejvyšším počtem dohod o volném obchodu (včetně té s EU). Ovšem zatímco před 40 lety většina Chilanů pracovala v průmyslu, pod Andami se montovala auta a byl tu vyspělý metalurgický a textilní sektor, dnes Chile vyrábí akorát tak víno a dováží naprosto vše. Volný obchod nezvýšil nízkou efektivitu i kvalitu chilského průmyslu, ale úplně jej zničil. Celou pětinu ekonomiky dnes tvoří těžba. Měď, zlato, stříbro, lithium...svahy chilských And jsou kovy doslova požehnané. Především ale měď - Chile drží třetinu veškerých zásob na Zemi a měděné doly plní desetinu státní pokladny. Nakládání Santiaga s přírodním bohatstvím hodnotí OECD jako „příkladné“. Bohužel Chile kovy příkladně vyváží surové jako ta poslední africká země, protože zpracovatelský průmysl už nemá. Měděné dráty vozí zpátky z Číny. Jestli toto dělá Chile konkurenceschopnější než evropské země, možná lepší zůstat nekonkurenceschopný... Ceny komodit jsou navíc kolísavé a ze strany Chile jakkoli neovlivnitelné.

Zemědělství a rybolov orientované na export je super. Ovšem funguje tak masivně, doslova průmyslově, že většina chilských údolí je ekologicky zcela zničená, původní flóra zlikvidovaná, veškerá voda spotřebovaná, mikroklima změněné. Dřevařské firmy na jihu bezohledným vysázením rychle rostoucích stromů zcela proměniliy lesy na úpatí And. Ty teď nezadržují vodu, neodolávají větru a způsobují záplavy či naopak sucho. Při cestě kdysi krásným údolím Limarí dnes míjíte kilometry a kilometry monokultur, které proměnily celé klima, pořádně tu nepršelo přes 10 let. Většině lovených ryb hrozí kompletní vyhynutí. Zemědělství je navíc silně ovlivňované výkyvy počasí a přírodními pohromami, na které má Chile „štěstí“. Zemětřesení, sopky, mrazy a sucha jsou tu na denním pořádku.

Latinská Amerika je už tak nejnerovnější kontinent na světě. Neoliberální model a tvrdě segregační školství pak nerovnosti příliš nepomůže, spíš naopak. Chile je v první dvacítce nejnerovnějších států světa, ikdyž nerovnost statisticky klesá. Sociální mobilita zůstává velmi nízká a pro Čecha vůbec nepředstavitelná. Zhruba půlka nejbohatších rodin (Larraín, Errázuriz, Eyzaguirre, Irarrázabal, Echauren, Echenique) jsou potomci baskické aristokracie, která svůj majetek a postavení získala před staletími za Španělů dávno před vznikem Chile. Zbytek (Luksic, Fontbona, Angellini, Matte, Falabella, Rossi, Piñera, Chadwick, Paulmann, Frei, Saieh, Yarur) - téměř vše evropští a arabští imigranti - zbohatli před více jak 100 lety. Žení a stýkají se mezi sebou plus baskickou aristokracií tak jako v pohádkách o králích a princeznách, mají své kluby, své školy, své společenské akce a dostat se mezi ně je v podstatě nemožné.

Stačí si projít Santiago a nebudete chápat, společenská segregace je tu téměř dokonalá. Určité čtvrti patří střední třídě a jsou plus minus podobné našim městům. Zbytek je buď chudý, špinavý a nebezpečný, nebo naopak velmi bohatý a moderní se svou sterilní krásou mrakodrapů a hollywoodských domů. Bohatí, cuicos, napodobují životní styl Američanů a Evropanů. Bydlí v exkluzivních čtvrtích (barrio alto) co nejdál od centra (opak Evropy), aby se s lůzou nemuseli potkávat. Do práce jezdí samozřejmě autem. Navíc čím jste v Chile bohatší, tím jste světlejší. Zatímco běžný Chilan je snědý, černovlasý, tlustý a většinou s indiánskými rysy, v barrio alto potkáte samé štíhlé hnědovlasé a blonďáky. Ti narozdíl od lůzy každé ráno klusají v upravených parcích s krokoměrem na rameni, lyžují, jezdí na značkových kolech a za své Chile se stydí. V exkluzivním obchoďáku Parque Arauco, doprovázené služkou, je proto uslyšíte mluvit anglicky nebo francouzsky (španělsky totiž mluví každý, není to exkluzivní). Jiné než bohaté části Santiaga neznají, tvrdí, že jsou moc flaite, nebezpečné. Ve skutečnosti je „pod jejich úroveň“ se tam ukázat. Tráví svůj život v uzavřených čtvrtích, v krásných domech u bazénu, mezi krásnými lidmi, v uzavřených společenských a sportovních klubech. Na dovolenou jezdí do USA a Evropy, Chile je nezajímá. Většinou jsou ultrakatoličtí a mívají po 4-6 dětech. Manželky nedělají nic.

Tím se dostávám k dalšímu problému Chile - nerovnosti pohlaví - která jde vzácně napříč celou společností. Chilanek pracuje na relativně bohatou zemi jen žalostných 48 % a po svatbě a dětech i vysokoškolačky většinou zůstávají doma. Rozdíl v platech je v Chile jeden z nejhorších v celé Latinské Americe, u vysokoškolských pozic vydělává Chilan až dvojnásobek platu kolegyně. Mezi chilskými manažery představují ženy 3 %...

Aby bylo jasno, za spoustu problémů si můžou Chilani sami, ne vše je vina neoliberálního modelu. Chilané jsou líný a pohodlný národ - dejte mi trochu a mně to stačí, víc se mi nechce. Životní styl je prostě tranquilo po', v klídku. V Santiagu se do práce chodí většinou na devět, někdy i později. Spolu s cestou tam a zpátky a devítihodinovou pracovní dobou jste doma někdy v sedm-osm. Akorát tak pustit si telenovelu (nejoblíbenější jsou turecké a brazilské) a něco pojíst. Víkendy nebo prázdniny si proto Chilan užívá po svém. Vstává v deset-jedenáct, v poledne dosnídá, kolem třetí-čtvrté obědvá. Vše doprovázeno neuvěřitelně stupidními televizními pořady. Na jakoukoli produktivní činnost, samostudium, četbu, buď nezbývá čas, anebo pokud ano, brzdí ji neustálé svačinky, čajíky, pokecy. Organizaci jsem zmínil. Jet někam na výlet ho nenapadne. Chilani běžně neznají ani sousední místa či části vlastního města, prostě je nezajímají. Pokud někam cestují, tak k příbuznému. Nastěhují se k němu, celý den se mu válí doma a nechají si vařit a obsluhovat se. Jíst je chilská vášeň. Jí alespoň 4x denně a všeho dvojnásobné porce. Tři lžičky cukru na čaj, zákusky sladké až bolí zuby, příloha plná majonézy, kupa bílého chleba nebo rýže. Dobrotu zapijete fantou, colou nebo přeslazeným čajem. Polovina Chilanů je obézních. „No jíme hodně,“ řekne vám na to každý Chilan.  S podobně drahým zdravotnictvím bych se já osobně hlídal...

Doma všecko dělá manželka a dcery, chlap se válí na gauči nebo sedí u stolu a nechá se obskakovat. Je ale také pravda, že je to muž, kdo rodinu živí (viz výš). Po celý rok jsou to pak ženy, které nedělají kromě umytí hrnců celý den lautr nic. Vstávají po desáté a sledují zmíněné nesmysly, většinou rádoby debatní pořady a soutěže, kde jeden překřikuje druhého a všichni se strašně baví. Sport je pro běžného Chilana nepochopitelná věc - vstát brzo a něco dělat?! Na venkově je vše ještě x-krát pomalejší. Žádná žena tu nepracuje, jen sedí doma a všem vaří a připravuje once, svačinky s popíjením čaje. Po celém Chile je bezpočet podnikatelských příležitostí, pro malé i velké podniky, jenže nikdo se jich nechápe. Vrcholem štěstí je pro Chilana sedět společně se všemi u prohýbajícího se stolu. Pro elitu vystudovanou v zahraničí a s evropským životním stylem je tak mnohem jednodušší v Chile (z)bohatnout a Chilanům vládnout. Jediní studenti se o něco snaží a už léta v rámci pochodů a demonstrací požadují „vzdělání zdarma, ne pro zisk “. Ale i chilská levice je tak trochu levice „po chilsku“. Huba plná boje, Che Guevary, perou se s četníky a okupují školy, ale většina místních mladých komunistů je z pohodlné střední třídy, k práci pořádně nikdy nepřičichli a chudobu znají akorát z univerzitních přednášek a z Marxe. Bydlí v hezké čtvrti a rodiče - levicoví jakbysmet - je vozí do školy autem.

Chile přitom má tolik na čem stavět, kdyby chtělo. Počínaje klimatem, většina Chilanů žije v subtropech a v mírném středoevropském pásmu - nejideálnější podmínky pro rozvoj. Je to tvrdě právní stát, tradice legalizmu a úcty k autoritám je tu nesmírně silná. Zákon v Chile platí mnohem více než v řadě zemí EU. Korupce je tu stejná jako v Rakousku, podle TI, a o dobrých 30 příček nižší než v Česku... Byrokracie nijak vražedná, podobná české (mám zkušenosti s oběma). Chilské instituce a transparentnost jsou na hony vzdálené zbytku Latinské Ameriky, chilská vláda v nich poskytuje poradenství řadě států včetně Španělska. Zatímco zbytek Latinské Ameriky soutěží v zakládání nových a nových policií, jedné horší a zločinnější než druhé, chilské četnictvo (Carabineros) je vzorem disciplíny a důvěry občanů. Chilská policie funguje lépe než řada evropských (sám jsem u četníků dvakrát něco vyřizoval). Chile je zdaleka nejbezpečnější země na celém kontinentě. Je to nejstabilnější a nejdemokratičtější latinskoamerický stát, pro investora mnohem předvídatelnější než velká část EU. Chilská centrální banka je nejprofesionálnější na kontinentě.

Článek dopisuji v letadle cestou do Argentiny. Nad holými kopci And si říkám, zda se jednou vrátím do země, kde se majetek a postavení budou řídit talentem, ne příjmením a adresou. Prezidentka Bacheletová protlačila vzdělávací reformu, díky které mají postupně (asi do 15 let) zmizet smíšené školy a u soukromých má být zakázán zisk (majitel si bude moci ponechat jen tučnou výplatu). Vysokého školství se ale reforma nijak netýká. Zdravotnictví nikdo reformovat ani nezkouší. Osobně nevěřím, že se Chile v brzké době změní. Zájmy a vliv podnikatelů tu jsou s politiky tak propletené, že ani sebeaktivnější prezident nemá velkou šanci. Chilská ústava schválená Pinochetem si navíc nese jednu dost podstatnou brzdu - binominální systém volby do Senátu. V praxi to znamená, že z každého okrsku je do druhé komory volen kandidát nejsilnější a druhé nejsilnější strany - i kdyby měla mnohem méně hlasů. A protože druhá strana, podstatně slabší, je vždy konzervativní pravice, Senát je už skoro 30 let půl napůl levo-pravý. Tedy jakákoli ústavní změna (vyžadující 2/3 většinu) nemá šanci.

Chile udělalo za posledních 20 let obrovský pokrok, o tom žádná. Výrazně klesl počet chudých, studentům se zavedla stipendia, zřídily se minimální státní penze. Téměř vymizely callampas i campamentos, slumy tolik typické pro Latinskou Ameriku. Země pod Andami je ve všech ohledech moderní a bližší vyspělému světu než kdykoli předtím. Zda se jím jednou skutečně stane, závisí jen na Chilanech. Budou to muset tvrdě vyžadovat u svých politiků a také se sami pustit více do práce. Ale bezpochyby si zaslouží víc z ohromného bohatství ukrytého pod pouštěmi a horami jejich předlouhé a překrásné země. Hodně štěstí!

Snímy odshora dolů (vše autor):

Raper v Transantiagu, santiagském MHD (březen 2015)

Santiago, Las Condes, Parque Araucano, nejbohatší čtvrť Chile (leden 2015)

Santiago, Estación Central, domy na opačné straně města (únor 2015)

Pontificia Universidad Católica de Chile, jedna z nejlepších v Latinské Americe (leden 2015)

Universidad de Chile, nejlepší veřejná vysoká škola v Chile (březen 2015)

Údolí Limarí, přeměněné v jednu obří vinici a sad (únor 2015)

Tulahuén (1608 m n.m.), to stejné údolí Limarí, jen tam ještě nedošly monokultury a globalizace (únor 2015)

Santiago, Maipú, sobotní trh (únor 2015)

Viña del Mar, plážové letovisko pro bohatší. Na fotce druhá strana kopce (březen 2015)

Carabineros, chilští četníci, před prezidentským palácem La Moneda (březen 2015)

Alto del Carmen, údolí Huasco. Svátek Panny Marie z Carmen, patronky Chile (červenec 2014)